• Czech P.E.N.

Olga Walló o všech svých profesích


Celoroční sérii autorských čtení členů Českého PEN klubu uzavřela překladatelka, spisovatelka, psycholožka a dabingová režisérka Olga Walló. Čtenáři znají především její románovou ságu Věže svatého Ducha, rodovou trilogii Kráčel po nestejně napjatých lanech, prózy Jak jsem zabila maminku, Na počátku byl kůň, Příběhy zvířat a také několik knih veršů. Na na svém kontě má mnoho dabingových překladů Shakespeara. Vloni vydala úplné znění Krále Leara v originální knize s povídkou Smysl vedlejší role, která je svérázným výkladem dramatu s autorčinou režijní zkušeností.

Kromě vyprávění o všech svých profesích přečetla Olga Walló ukázky z románu Muž, který polykal vítr, v němž píše o lidech bez jasné morálky a řádu, o manipulacích tajné bezpečnosti a směšném zápasu inteligence s emocemi. Dobrodružný děj nás provádí od socialistického sirotčince v 50. letech přes teologický seminář, psychiatrický ústav, pražskou filozofickou fakultu na přelomu 60. a 70. let, dobu normalizace, až po léta devadesátá.

Během literárního večera v Café Central představila Simona Martínková-Racková nové číslo časopisu Tvar, pro který připravila rozhovor s Olgou Walló s názvem Držet čumák nad vodou, dokud to jde.

Večer uváděl literární kritik Vladimír Karfík, foto Dana Mojžíšová.

Literární večery PEN klubu se konají s finanční podporou ICZ a.s., generálního partnera Českého PEN klubu,

společnosti RSJ Securities a Magistrátu hlavního města Prahy.

----------

Ukázka z rozhovoru s Olgou Walló v literárním obtýdeníku Tvar č. 21/2017:

Potkaly jsme se na mezinárodním básnickém festivalu v Rumunsku letos v květnu. Že je Olga Walló slavná překladatelka a dabingová režisérka, to jsem věděla – to, že je taky básnířka a prozaička, navíc angažovaná v PEN klubu, jsem ovšem zjistila, až když jsme se potkaly málem na jednom pódiu. Prochodily jsme spolu půlku Bukurešti, probíraly přitom překládání, psaní i tzv. život, tenhle rozhovor však vznikl až v adventní Praze.

Olgo, co teď zrovna píšeš?

Cosi, co je velice torzovité a co se jmenuje Komické rysy propadu do šílenství. Což samozřejmě komické je, pokud to někdo umí napsat. Abych to neuměla jenom prožít! Ale řekla jsem si, že se pokusím vytvořit z toho nějaký tvar.

A jaký tvar se rýsuje?

Zatím žádný. V poslední době se mi vrší torza a dobré nápady a nevypadá to, že by se z nich zrodil nějaký konečný tvar. Uvidíme, jestli a co se z nich povede, anebo je to opravdu konečná. Zatím to má tu podobu, že si píšu pitoresknosti dne. Každý den má v sobě svůj absurdní kvítek. Koupila jsem si kvůli tomu tablet. Je mi příjemné, že ta malinká věc cestuje se mnou a já můžu zachytit první dojem. Mimochodem ta technologie prvního dojmu je vypracovaná z dabingu. Scénáři má totiž předcházet „seznam postav s pořadím vstupu“. První voják, César, Matylda… Napřed si řekneš, že všichni určitě poznají Césara od Matyldy, jenže figur je brzo devadesát. Divák je vidí poprvé, takže se snažíš zaznamenat to, co ti dělá první dojem a podle čeho postavy rozeznáš, než se s nimi seznámíš blíž. Jasně, u třetí prodavačky nezaznamenáš víc, než že je tělnatá a padesátiletá. Ale o hlavních postavách se dozvíš něco podstatnějšího a pak je zajímavé se podívat, co sis na začátku zapsala. Materiál prvního dne je pro mě důležitý, a když si ho člověk nezaznamená, už se k němu nedovede vrátit. A vzpomínat si z fyzické paměti, to je vždycky zážitek. Když ráno cvičím, zároveň si projdu cestu obrazů. V duchu se ocitnu třeba v Americe, v situaci, která už neexistuje, a najednou mě prostoupí chuť madlenky, určitá vůně, obraz… Často mi to připadá jako jediné skutečné. Ale ještě k tomu prvnímu vstupu. To, co tímto způsobem zaznamenáš, zpětně bereš jako překvapení. Je to rozhovor sama se sebou, sama sobě říkáš – Ale ne! Ale prosím tě…! Slovo je zaznamenávající a z toho hlediska překvapující. Ovšem myslím, že celá kultura slova jde zu Grund.

Myslíš?

Jsem o tom přesvědčená. Éra slova buď už skončila, nebo končí. V Richardu III. – to je politické drama – si vystačili s tím, že někde stáli herci a jenom pronášeli ten příběh. Slovem tvořili představy diváků a to slovo na to stačilo. Podívej se na dnešní divadelní představení: slova se škrtají až na úplný obsah, až na drť. Neříkám, že to je špatně, vizuální věci jsou často podivuhodné, ale rozhodně je to výrazná proměna vnímání. A my jsme na té minulé straně.

Je to generační záležitost?

Víc než generační. S vynálezem knihtisku nastala nová éra, novověk, a ta teď končí. Vstupujeme do éry vizuální kultury.


51 views

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean