Roman Ráž: Muž a růže

26.4.2018

 

Nová kniha Romana Ráže Muž a růže přibližuje jedno léto stárnoucího intelektuála, který se zamiluje do nevzdělané přitažlivé dívky a vyrazí s ní do světa. V úsměvné erotické hříčce, nutící čtenáře k zamyšlení nad vším, co nás obklopuje, propojuje autor milostné pasáže s intelektuálním humorem, politické motivy s napětím, které vyústí v překvapivý dramatický závěr. Ukázky z knihy, jež vyšla v nakladatelství Akropolis, četli Kateřina Seidlová a Libor Hruška, úvodní slovo k novému románu Romana Ráže přednesl literární kritik Ivan Matějka:

"Když jsem byl požádán, abych představil novou knihu Romana Ráže, vypravil jsem se nejprve do soukromých análů: Co jsem sám kdy o Rážovi napsal?

Beru do rukou druhé vydání Šokmistra – Československý spisovatel 1990, Knihovna lidové četby Klíč, svazek 237 – do něhož jsem přispěl doslovem.

Čtu po sobě:

„Jsou v současné české literatuře autoři, na které se při přehledných bilancích a úhledných účtováních jaksi nedostává. (Nanejvýš v nějakém tom dlouhém seznamu jmen pod značkou „a jiní“.) Prostě proto, ž nepatří k tzv. hlavnímu proudu, ani do žádné umně vybudované škatulky, že nemohou posloužit jako příklad jako příklad pro pečlivě vytvořené konstrukce vývojových tendencí.“

Psal jsem ten doslov někdy počátkem roku 1989.

Roman Ráž tehdy absentoval v hlavních příručkách, jakými byl například Nástin poválečné české literatury 1945-1980 či Čeští spisovatelé 20. Století – kupodivu autoři a editoři těchto knih sami na sebe nikdy nezapomněli...

Co se od té doby změnilo?

Romana Ráže najdeme v elektronickém Slovníku české literatury po roce 1945, který provozuje Ústav pro českou literaturu AV, a najdeme ho i na Wikipedii. Ale: heslo ve Slovníku je sice podrobnější, ovšem poslední aktualizace zaznamenává stav tvorby do roku 2008, heslo na Wikipedii je hanebné, což je pro tuto tzv. encyklopedii – přinejmenším tedy její českou verzi – příznačné – dvě věty životopisu a strohý soupis několika knih (opět jen do roku 2009).

Naštěstí tu máme podrobnou a nápaditě pojatou monografii Františka Všetičky Garance grotesknosti (nakladatelství J. Vacl), naneštěstí i ona je datována rokem 2010...

Smutné je ovšem hlavně to, že tvorbu Romana Ráže nezaznamenává ani akademická publikace se slibným názvem V souřadnicích mnohosti, která sice slibuje souhrnné analýzy české literatury první dekády jedenadvacátého století, ale někteří autoři pro ni opět neexistují.

Proč takové rozpačité mlčení nad autorem, který vydal řadu knih, jež zaznamenaly úspěch u čtenářů, některé byly dokonce i zfilmované, přeložené do cizích jazyků, a navíc jde o autora, který je znám veřejnosti i z titulků televizních inscenací?

Odpověď možná nalezneme v jedné (spíše toporné) větě z dávné kritiky: „A tak román spíše působí položením otázek, k jejichž zodpovězení Ráž nepřistoupil.“

Nu, literatura ale přece není katechismus, aby vměstnala složitou a mnohavrstevnou lidskou zkušenost, o níž má podávat zprávu, do přesných „odpovědí“.

Karel Čapek kdesi píše, že „literatura má poznávat člověka tisícerou cestou. ... A žádnou z nich nemůžete předepisovat, nechcete-li z literatury udělat pouhý dopravní prostředek na cestách už vyjetých...“

Roman Ráž má tohle pravidlo v autorské krvi.

Ivan Matějka

 

Jeho nejnovější kniha, která tu dnes leží před námi, vydaná péčí Jiřího Tomáše a jeho části nakladatelství Akropolis, následuje po obsáhlé, více než tisícistránkové „lázeňské“ trilogii, v níž skrze osudy jedné rodiny (ne nepodobné té autorově) odrážejí dějiny dvacátého století.

Není divu, že po „vážné“ románové fresce – což neznamená, že i jeho dějinné fresce by snad chyběl vtip, který je jedním z poznávacích znaků Rážovy tvorby – napsal Ráž knihu zdánlivě lehčí, rozmarnější…

Příběh je zcela současný, zasazený do doby, kdy Britská encyklopedie má menší váhu než Google.

Hrdinou je stárnoucí kunsthistorik Bernard, jeden z vymírajícího druhu vzdělanců – vlastně už důchodce, proti němuž se spikla doba, věk i jeho nejbližší. A přítelovu otázku, co dělá proti stárnutí, odpovídá „Vztekám se...“ A

dostane se mu dobré rady: „Najdi si něco pozitivního, z čeho budeš mít radost...“

Radost pak opravdu přijde, ale spíše sama od sebe, v podobě milostného (či přesněji erotického) vztahu s Růžou, ženou o dost mladší, ženou jiného náhledu na život, jiných zkušeností.

„Taktilní typ, řekl si, ráda se věcí i lidí dotýká, je citlivá, vtipná, a především zcela přirozená. Nic nepředstírá, jedná i mluví, aniž by uvažovala o důsledku svých činů a slov, každému s ní musí bát dobře, a mně nejvíce!“ Tak vidí Bernard svoji novou partnerku a jejich vztah.

Ze vztahu poněkud ztřeštěného se zrodí ještě více ztřeštěný nápad – vydají se společně na cestu. „Sbohem rozume, sbohem odpovědnosti, ať žije odpovědnost k sobě samému! Ať žije radost!“ říká si Bernard - pravda poněkud pod vlivem pětapadesátiprocentní domácí slivovice. „Prostě přestanu být nějaký čas vaším věcným břemenem!“ říká rázně pak na námitky dcery, s níž žije pod jednou střechou.

Byla by to rozmarná (a chvílemi až velmi frivolní) cesta letní Evropou – kolem katedrál přes restaurace a galerie – kdyby nebylo okolností.

Příběh se však odehrává za horkého léta roku 2015, poznamenané stěhováním národů, které zase nemůže nepoznamenat putování naší dvojice a celý příběh. Ale to už bychom prozrazovali něco, co by se prozradit nemělo.

Ivan Matějka, Libor Hruška a Roman Ráž

 

Ráž ani v této své knize nenabízí odpovědi či návody.

Jak sám v úvodu předesílá:

„Četba této prózy nemá žádný povznášející účinek. Je naprosto nevhodná:

1/ Pro mládež, protože by ji mohla zbavit posledního respektu ke starým lidem.

2/ Pro vážené a důstojné čtenáře, protože je nepobaví, ale pohorší, dokonce by v nich mohla vznítit pokušení k pošetilostem.

3/ Pro všechny, které nezajímají otázky, zdánlivě nedůležité, například proč karety, brázdící nejrůznější moře, kladou po staletí vejce na stejné místo v zátoce ostrova Zakynthos.

Naopak je vhodná pro ty, kteří se dovedou vysmát sami sobě, pro něž má i nesmysl smysl a bývá často zdrojem zábavy a inspirace, pro něž jsou zajímavé nepředvídatelné – podivnosti, které tak nevysvětlitelně ovlivňují naše chování, proměňují nás nejistotou, ale i naplňují pocitem radosti a štěstí.“

 

A přece bych si – v rozporu se svým tvrzením – dovolil uvést alespoň dvě ponaučení, která jsem si z četby odnesl já osobně.

Za prvé, staří se mají bouřit – proti osudu, proti svému okolí, které na ně nahlíží jako na nějaký už nepotřebný relikt.

Za druhé, protikladné kultury – a Bernard s Růžou takovými dvěma malými protikladnými kulturami jsou – se mohou střetnout, mohou se dostat do kolize, ale mohou se i vzájemně ovlivnit a obohatit."

 Libor Hruška a Kateřina Seidlová

 Kateřina Ferlesová a nakladatel Jiří Tomáš

 

Pořad se konal v Literární kavárně Řetězová 26. dubna 2018

Foto: Jiří Hubený

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Podobné aktuality

Spisovatelé myslí na seniory a posílají jim své texty, básně a překlady

April 25, 2020

1/10
Please reload

Nejnovější
Please reload

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean