Fotodokumentace z udílení Ceny PEN klubu pro rok 2019

Cenu Českého PEN klubu pro rok 2019 s názvem Vlastní cestou převzala 8. ledna spisovatelka a dramatička Daniela Fischerová. Výbor PEN klubu jí cenu udělil za významnou dramatickou, literární a rozhlasovou tvorbu. Vedle básnické, dramatické a prozaické tvorby pro děti jsou velkým literárním zájmem Daniely Fischerové divadelní a rozhlasové hry či televizní a filmové scénáře.

Ceně PEN klubu udělil záštitu primátor hlavního města Prahy, jenž pro slavnostní ceremoniál zapůjčil rezidenci na Mariánském náměstí. Sponzorem letošní Ceny PEN klubu je společnost ICZ, a.s., generální partner Českého centra Mezinárodního PEN klubu.

Daniela Fischerová

Foto Světlana Kotyková

Předseda poroty Jiří Dědeček oznámil, že Cenu PEN klubu VLASTNÍ CESTOU pro rok 2019 převezme Daniela Fischerová „za svoji významnou dramatickou, literární a rozhlasovou tvorbu.” Vlevo Hana Třeštíková, radní Prahy pro kulturu, vpravo Jiří Šťastný, marketingový ředitel ICZ. Foto Dana Mojžíšová

Kapela Límo Ludmila Mojžíšová (zpěv), Petr Alexander a Rudolf Rabiňák (kytary) zahrála laureátce píseň Plují lodi do Triany z komedie Miguela de Cervantese y Saavedry Lišák Pedro v úpravě Olgy a Jana Fischerových.

Foto Vladimír Mojžíš a Světlana Kotyková

Laudatio přednesl literární historik Petr Kotyk.

Foto Jiří Hubený

Laudatio

Bylo, nebylo. Malé Daniele Fischerové v pěti letech, kdy plynně četla velká i malá písmena, ve venkovské školce učitelky přidělily symbol – sluníčko –, co se mělo opakovat na botníčku, věšáčku a židličce. Byla v té době „trefená magickým myšlením a čekala na poselství shůry“. Přišla ale jiná učitelka, byla to jen „náhoda, ten velký mafioso“?, a prohlásila, že sluníčko, co se na Danielu smálo od ucha k uchu, je pro Danielu příliš jednoduché, a přidělila jí hnědý čtverec s rukojetí a z něj trčel modrý klikyhák. Daniela absolutně nechápala a styděla se zeptat, co ten obrázek má představovat – „hloupí“ venkovánci kafemlejnek znali, malá „intelektuálka“ z Prahy ne. Dodnes si vzpomíná na palčivé zklamání té chvíle, je to, jak napsala: „matka mnoha a mnoha zklamání dalších“. Po letech psaní dodala: „Sním tě, má lásko, můj slunečný koláči! Stane se ze mě rozsvícený med!“ „Spisovatelství je jako náledí v moc křiklavých šatech –“ „Spisovatelství je pohyb přesně opačný k pohybu stvořitelskému: ne ,slovo bylo učiněno tělemʻ, ale ,tělo slovem znovu učiněno jestʻ“. „...kdykoli píšu, cítím se jako v té ruské říkance: Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co.“ „Moje dětství nebylo šťastné. Narodila jsem se stará. Sama sebou jsem se začala cítit až po třicítce,“ vyprávěla letos v rozhlasu. „S nemocemi do nemocnice / s emocemi do emocnice!“ Ví!

Dramatička Daniela Fischerová „Vypadá nebezpečně, budí dojem, že je nekompromisní a ostrá, ale ve skutečnosti je křehká a při srážce se tříští: ona je skleněný srp.“ Každý text prozaičky Daniely Fischerové je „tak hustý, až v něm stojí lžíce.“

„Čtyřicet ochotnic/ hrálo pět chobotnic.“

Daniela Fischerová ví, že „nikdy neví, kam zaletí jiskra z jejího ohniště“. Postavy, příběhy, divadelní a filmové diváky, rozhlasové posluchače, děti, kterým čtou blízcí básničky, i dospělé čtenáře vrhá „do plamene literatury“. Kalí je a žíhá. „Co oheň rozjasní, to kouř vzápětí zatmí –“, dodává. „Octli jsme se na křižovatce dějin, ale už nějak dlouho svítí červená.“ „Život je kniha, která sama sebe píše a samu sebe čte.“ Božské v astroložce Daniele Fischerové tak zdraví božské v každém člověku. V hexagramech I-ťingu. A v textu. V dramatu. V pohádce. V básni. V ní samé.

Daniela dobře zná Svatého Františka: „Ďábel nás vždycky chytá po dvou. S každým hříšníkem jeden spravedlivý, který se raduje z jeho selhání.“ Ale připíše, byť obousečně, leč nekompromisně: „Citace jsou síť, která nás drží pohromadě. Stále víc odkazujeme jeden na druhého, píšeme jeden o druhém, pomlouváme se a oslavujeme se, jako stádo v úzkosti přimknuté tělo k tělu na samém konci výběžku.“ Vidí jasně: „Lidstvo díky svým schopnostem značně rozšířilo svoje možnosti. Jenže tyto možnosti už dnes přesahují jeho schopnosti.“ „Sláva vítězům, pěst poraženým.“ Danielin text je jako kouzelníkův „kufr: má dvojité dno.“ Přes vše k neunesení těžké skrývá vedle poznání i naději. Do deníku si zapíše: „Není hlubší samota než nepřiznaná vina.“ Pětiletá „se ptá matky: v kolik hodin se narodila: V půl šesté ráno. ,Mámo – a už jsi byla vzhůru?ʻ“

„Měsíc v úplňku – / než se mé srdce nabaží / už svítá.“ Povzdech mnohého čtenáře knih vědmy Daniely Fischerové. Předškolní přemoudřelé sluníčko kafemlejnek života přemlel i v úrodu dětských knih. Chtěla by být: „apostrofem! Písmeno-nepísmeno, zvuk-nezvuk, vyvanutí písmene i zvuku pro lepší vztahy dvou sousedních slov.“ Texty a příběhy Daniely Fischerové vylaďují lidi, dobro a zlo. Pomáhají žít. Život je těžký. „Ptá se mě, jestli mám nepřátele. Ovšem, ale všichni jsou vně křídového kruhu... Aspoň doufám, snad.“

Drahá Danielo Fischerová, v dnešním sále jsme všichni v křídovém kruhu, uvnitř, a děkujeme za Vaše texty. Nezoufáme si, dnes, díky Vám, radujeme se, přesto, že víme z Vaší oblíbené Knihy Kazatel: „Marnost nad marnost a všechno je jen marnost. Hebrejsky: Havel havelim, havel havelim, hakon havel.“ Bylo, nebylo. V našich žilách proudí papírová krev / na začátku roku / radujme se s Danielou Fischerovou.

Petr Kotyk

https://www.youtube.com/embed/cNAfq4Ticd4

https://www.youtube.com/embed/mrV-jSCFlkY

https://www.youtube.com/embed/AdcbNh9jKhg

https://www.youtube.com/embed/whVbPeIz_VU

https://www.youtube.com/embed/j0pGa0_VRSc

https://www.youtube.com/embed/Ws91iD_zG2s

https://www.youtube.com/embed/PlyWukU9OLM

Foto Jiří Hubený

Daniela Fischerová, laureátka Ceny PEN klubu pro rok 2019

Foto Jiří Hubený

Slovo laureátky

Milí a vážení, je mi sedmdesát unavených let. Nikdy jsem nebyla ničím jiným než vypravěčkou a nic jiného ani neumím. Celý život sbírám výroky o tvorbě od lidí chytřejších než já, tak nechť chvíli mluví za mne, dovolte mi, ať se podělím. Nejdřív Edgar Degas, malíř, ale platí to pro všechny, kdo tvoří. „Malovat je velmi lehké, když neumíte malovat. Když to umíte, je to velmi těžké.“ Týž Edgar Degas: „Proč jsem se nikdy neoženil? Inu, bál jsem se, že by se má žena podívala na můj obraz a řekla: Hm…pěkné.“

Ernest Hemingway…a tady dámy prominou, bude tam takzvané tlusté slovo, ale bez tlustého slova by to nemělo ten šmrnc. „Největší dar spisovatele je mít v sobě spolehlivý, otřesuodolný detektor sraček.“ Čili poznat, že jsem právě napsala ostudu, udělat hrdinské DELETE a nepustit ji dál. Kolik velikých autorů si už zničilo pověst tím, že tento detektor neměli, a kéž by i mně býval sloužil líp.

Dalšího výroku se dopustil jistý Džang Džupo, čínský literát, století sedmnácté, zemřel prý velmi mlád, a v mladické autorské drzosti pravil: „Hlavně to nesmíte číst jako idioti. Když to budete číst jako idioti, všechno zkazíte.“ Skvělé! Tuto floskuli bych učinila povinnou součástí copyrigtu a přidávala ji do všech dobrých knih.

Gabriel García Márquez: „Psal jsem z čirého potěšení vyprávět, což je možná stav lidského ducha, který se nejvíc podobá levitaci.“ … Tak pravil Mistr. My obyčejní dodáváme: Ano, ale taková vznášivá chvíle přijde jednou za dlouhý, dlouhý čas. Je to šťastný bonus, odměna za týdny tupé dřiny. Většinu času psaní připomíná přehazování štěrku polévkovou lžicí. Řekl kdo? Já.

Michel de Montaigne: „Nejsem to já, kdo píše tuto knihu, ale tato kniha píše mne.“ Já jsem ta poslední, kdo by naši profesi romantizoval, věřím, že řídit tramvaj je větší dobrodružství nežli psát, ale celoživotní zkušenost mi říká, že příliš vlastní vůle a pravomocí v naší tvorbě není. To nejlepší, co napíšeme, jaksi vzniká samo, jen to nějak projde skrze nás. To jsou ty šťastné chvíle levitace, a my máme dodat onen spolehlivý třidič smradlavého odpadu.

Než dospěju k citátu poslednímu a nejtvrdšímu, chci něco říct i za sebe. Psaní je velmi osamělé hobby, půl života dřepíme sami jak v jeskyni, v mrtvolném světle svých počítačů, a reální lidé jsou nám na obtíž. Proto si velmi považuju společenství svých druhů a družek na téhle podivínské cestě, čímž ovšem myslím český PEN klub, i všechny další živé i dávné kolegy. Děkuju za tuto šťastnou chvíli, svým způsobem z ní budu žít do posledního dne.

A konečně ten krutý citát, výrok veleslavného autora, který po sobě zanechal tisíce veleslavných stran. „Dokážeš-li nepsat, nepiš.“ Lev Nikolajevič Tolstoj. V této době zběsilé inflace knih, autorů, příběhů, balastu a žvástů všeho druhu, kdy se překřikujeme navzájem a neposloucháme se, je to užitečná rada. I já jsem teď pomnožila tu lavinu zbytečných slov a končím. Ze srdce vám ještě jednou děkuji.

Daniela Fischerová

Videa z předávání Ceny PEN klubu 2019 natočil Oleg Krylov a můžete je vidět na těchto odkazech:

https://www.youtube.com/embed/cNAfq4Ticd4

https://www.youtube.com/embed/mrV-jSCFlkY

https://www.youtube.com/embed/AdcbNh9jKhg

https://www.youtube.com/embed/whVbPeIz_VU

https://www.youtube.com/embed/j0pGa0_VRSc

https://www.youtube.com/embed/Ws91iD_zG2s

https://www.youtube.com/embed/PlyWukU9OLM

Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean