a my vám dnes nabízíme ukázku zvláštní přílohy Literárních novin k XVI. světovému kongresu PEN klubu v Praze v roce 1938, kterou uspořádal Vincy Schwarz, publicista, spisovatel, redaktor, literární agent, editor a překladatel z češtiny do němčiny. Na Schwarzovy otázky, např.: Jakou úlohu má spisovatel v dnešní době? Má on možnost nebo povinnost zasahovat do politického dění své doby? odpovídají H. G. Wels, Henry W. Nevinson, Hermon Ould, Oskar Maria Graf,Luc Durtain, A. M. Tilschová, František Langer, Pavel Eisner, Max Brod a mnozí další. Autorem typografické úpravy této přílohy je Stanislav Kohout, vytiskla ji tiskárna Jiřího Jelena na Mělníce v červenci 1938.
Vincy Schwarz (narozen 5. 9. 1902 ve Šternberku, popraven 30. 6. 1942 v Praze) pocházel z německé nacionalistické rodiny. S českou literaturou se sblížil natolik, že se stal opravdovým českým vlastencem. Sekretářka Pražského PEN klubu Jiřina Tůmová uvádí ve svých vzpomínkách, že když Vincy Schwarz přišel poprvé v roce 1935 do literární agentury Centrum, "...mluvil těžce zadrhující češtinou. Přišel, usedl – a zůstal… Zprvu neměl o české literatuře valných znalostí a jeho počáteční poměr k ní nedal se srovnati s láskou, kterou jí později věnoval. Ale není divu. Vinckův otec byl kdysi zuřivým přívržencem Schönererovým, kterého za jeho propagačních cest po Moravě ve Šternberku hostil."
Mezi Schwarzovy přátele patřil například Pavel Eisner. Zůstane paradoxem doby, že nejkrásnější a mimořádně fundované knihy o češtině napsal pražský Němec, kulturní publicista a překladatel Pavel Eisner (1889 – 1958). Miloval český jazyk a jeho knihy Chrám i tvrz, Čeština poklepem a poslechem, Bohyně čeká a Sonety kněžně by měl číst každý, kdo chce něco zajímavého vědět o českém jazyce. V roce 1945 vyšel sborníček Chvála Čech Pavlem Eisnerem uspořádaný, v němž je jeho vzpomínka s názvem Dobrý voják Vincy Schwarz. Mnohé sborníky a knihy napsali právě tito dva muži spolu, když Pavel Eisner musel vystupovat pod mnoha pseudonymy.
30. června 1942 byli manželé Zdeňka a Vincy Schwarzovi zastřeleni v pankrácké věznici. Oba utonuli v proudu krve, který se rozlil jako krvavá úlitba bohům německé nenávisti. Jednu velkou útěchu měli… Umírali společně a tam nahoře našli mnohé z těch, které tolik milovali. Především Vladislava Vančuru. A kolik jich pak za nimi přišlo, těžko všechny vypočítat. Jeden z posledních byl milovaný a věrný přítel obou - můj muž. Jen má-li tam nahoře Vincek nějaké knihy? Nemá-li, pak to pro něho jistě není ten pravý ráj," napsala v roce 1945 Jiřina Tůmová, bývalá sekretářka PEN klubu.
Dana Mojžíšová
