Debutovala v časopisech Host do domu a Plamen, kde byla v 60. letech členkou redakční rady. Už v prvních povídkách (vyšly pak pod názvy Děti platí polovic a Plavčík a sardinky) měla blízko k dětskému vnímání nelehkých životních situací a stala se jednou z představitelek nové vlny v prozaické tvorbě pro dětské a mladé čtenáře. Šestnáct knih pro děti, devět pro dospělé, scénáře i divadelní hra, to vše stihla i přes zákaz publikovat v době normalizace, kdy se vrátila ke své původní profesi magistry v lékárně. V povědomí veřejnosti je však Hermína Franková nejvíce známa jako spoluautorka scénáře k filmu Dívka na koštěti (1971), který vznikl na motivy její povídky Čarodějnička na koštěti. Od 90. let se znovu naplno věnuje psaní. V roce 2014 jí vyšla knížka pro děti Jupí, jdeme do světa!, o dva roky později Padavka a bezva pes, nedávno vydalo nakladatelství Simuraka její nejnovější knížku Slečna Florence a pátrací četa. Hermína Franková je ve skvělé kondici i ve svých jednadevadesáti letech a v psaní pokračuje. Píše buď v milovaných jižních Čechách nebo v Praze. Je členkou Českého centra Mezinárodního PEN klubu od roku 1995.
Nikdy ji nebavilo psát o neplechách třídních nepřátel, což bylo tehdy pro mnohé oblíbené téma. A proč zrovna čarodějnice jsou oblíbenými hrdinkami jejího psaní? „Holky tenkrát nosily tak trhlé účesy, že nevypadaly jako typické žákyně socialistické školy třeba ve Vršovicích. Proč by některá z nich nemohla být čarodějnice? Ale jak se sem dostala a jak by si v našem světě počínala? Napsala jsem tehdy krátkou pohádku Čarodějnička na koštěti, kterou vydala Mladá fronta. Protože vzbudila zájem, rozšířila jsem ji na synopsi a nakonec na filmovou povídku. Bohužel zrovna přicházela doba, kdy už jsem nesměla publikovat, a tak vedoucí filmové skupiny Ota Hofman našel řešení: scénář napsal Miloš Macourek a já byla uvedená jako autorka námětu. Tak spatřil film Dívka na koštěti světlo světa,“ vzpomíná Hermína na film, který ji díky Saxaně proslavil. Obliba čarování ji však neopustila ani v době, kdy už cenzura polevila, a napsala scénář k malému televiznímu seriálu Ohnivé ženy o dvou dospělých čarodějnicích, s Dagmar Veškrnovou a Janou Hlaváčovou v hlavních rolích, v režii Zdeňka Podskalského.
O čem vypráví její zatím její nejnovější knížka pro děti Slečna Florence a pátrací četa? O tom, jak tentokrát čaruje vysloužilá kadeřnice slečna Florence, která se do vsi přistěhuje z Prahy a provádí tam zázraky svými „vyučenými“ nástroji, až celá vesnice žasne. Kadeřnickým křeslem, fénem a obrovským hřebenem – který jí darovala na rozloučenou vděčná kadeřnická obec - zneškodní nebezpečné zloděje v době, kdy je vesnice opuštěná. Všichni totiž slaví konec masopustu a převlečení za maškary jdou v průvodu mimo vesnici. A proč vůbec slečna Florence do vsi přijela? „Hledá prastaré tolary, které tu někde mají být ukryté. A kolem pátrání po mincích se najednou děje plno divných věcí, například začne strašit a lidem – tedy všem kromě pátrací čety, tedy Hanky a Pepíka – vstávat hrůzou vlasy na hlavě. Je toho hodně, co se v příběhu najednou děje, nejlepší však bude, když si to děti samy přečtou,“ říká Hermína Franková.
Tradičním řemeslem v její rodině byla ševcovina. Maminka složila ševcovskou zkoušku, pak boty prodávala. Jak říká Hermína, neumí boty šít ani prodávat, tak píše knížky. A píše stále ráda. Na začátku šedesátých let poslala povídku do Plamene, jinou do Hosta do domu a otiskli je. Psala tedy dál, začali jí texty uveřejňovat v nakladatelstvích Český spisovatel, Mladá fronta a Státní nakladatelství dětské knihy, něco se objevilo v televizi, v Divadle S. K. Neumanna jí hráli hru. Byla to úspěšná léta jak pro začínající autory, tak pro mladé filmaře.
A proč Hermína Franková píše ještě dnes? „Tuhle jsem se dočetla, že v roce 2050 nás bude deset miliard a velkým úkolem vědy je tedy výroba umělého masa. Naopak v minulosti jsem jako novinku zažila internet, s nímž jsem se jen ztěžka sblížila a dodnes je pro mě záhadou. Takže nevidím mezi dnešní realitou a čarodějnictvím zase tak velký rozdíl! Hrdina mé předposlední knížky z roku 2016 je pes a úspěšně diriguje v televizi dětský pěvecký sbor.“
Literatura a role spisovatele se za dlouhá léta jejího psaní změnila: „V šedesátých letech jsme se scházeli s kamarády a občas si sdělovali, kolik jsme toho za ten den napsali. Někdo oznámil, že celou stránku, jiný jen odstavec. Vyhrál Pavel Buksa (Karel Michal), když prohlásil, že se mu za celý den povedlo udělat tečku. Tak tohle by přibližně odpovídalo mé dnešní spisovatelské praxi. Takže život se zrychlil, já jsem zpomalila. Nebudu napodobovat Pavla Buksu. Když napíšu stránku, tak si blahopřeji,“ směje se spisovatelka Hermína Franková.
Dana Mojžíšová, foto autorka