Výpravou do „krvavých zemí“, jak je na pěti stovkách stran českého vydání (2013) přesně a bez ideologických závazků vylíčil americký historik Timothy Snyder, je také film Václava Marhoula Nabarvené ptáče podle diskutovaného bestselleru Jerzyho Kosińského z poloviny šedesátých let (česky vydaného teprve v roce 1995).
Zjištění povzbudivé: Podruhé jsem film viděl 8. října v CineStar u Anděla v sále naplněném diváky už ze dvou třetin. Filmoví kritici vyděsili referováním o krutosti a běsnivosti filmu tak, že se Nabarvené ptáče v září hrálo v prázdných sálech (Nový Smíchov). Zpravodajství z Benátek i první české reflexe mnohé milovníky filmového umění od zhlédnutí jednoho z nejambicióznějších projektů české kinematografie posledního čtvrtstoletí vlastně odrazovaly.
Hodně se mudrovalo, v jakém jazyce se vedou dialogy, a kde se příběh odehrává. Etnické a lokální ukotvení je ve filmu ještě obecnější než v Kosińského knize. Pozapomínalo se v recenzích, co Marhoul chtěl Nabarveným ptáčetem sdělit současnosti. Úplně by vlastně mohlo stačit vymezení podtitulem zmíněných Snyderových Krvavých zemí: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem.
Devíti básnickými obrazy se míhají vzděláním nedotčení obyvatelé evropského středovýchodu. Žijí pudově, živení pověrami, předsudky, léčí je zaříkávačky, klátí epidemie, nenávidí jakoukoli jinakost, živoří, neznají hodnoty života, jsou prosti citu a v sedmiletce 1939 až 1945 je terorizují nejprve nájezdy mizerně vyzbrojené, čistkami zdecimované Rudé armády, fýrerova spojence, potom velký Drang nach Osten Wehrmachtu, partyzánské oddíly, kozácké bandy s německými distinkcemi, tedy v jejich službách, a nakonec zase Sověty osvobozená, s kýmkoli kolaborující občanská směs.
Hlavní téma: jinakost
Jen málo sekvencí Marhoulova Nabarveného ptáčete vybočuje z vysoké úrovně profesí podílejících se na celku. Hned úvodní „lesní“ jízda kamery Vladimíra Smutného při Joskově úprku s fretkou je příliš roztěkaná, roztřesená, zbytečně zběsilá. Při sledování z menší vzdálenosti se vám zatočí hlava. Větší pečlivost při návaznosti epizod mohl projevit střihač Luděk Hudec. Několik jeho „tvrdých střihů“ ze ztišení doznívajícího posledního záběru epizody do zvukově i obrazově exponované následující sekvence působí jako rána palicí do hlavy…
Přitom již dlouho jsme nezaznamenali v českém filmu kameru na takové úrovni jako Smutného v tomto díle. Znamenitá skladba velkých letních i zimních krajinných celků, a proti tomu práce s dramatickým detailem. Mezi tím nevídaná perfekcionalita při střídání polocelků, velkých datailů, černobílého šerosvitu interiérů i temných lesních nebo říčních zátiší… Tady je na místě připomenout první přiznanou inspiraci kameramana i režiséra – způsob snímání Bedřichem Baťkou v Marketě Lazarové Františka Vláčila, i podobnost s jinými blíženci, třeba s kameramanem Josefem Illíkem v Kočáru do Vídně Karla Kachyni a Jana Procházky.
Hudební minimalismus zvolil tvůrčí tým jako doprovod tajemných, místy pohansky mýtických dějů, jindy fanaticky víře oddaných nebo přírodní živly a zákony vzývajících, zvlčilých obyvatel, apokalypticky zasažených hladem, žárlivostí, nemocemi, bezcitem, bázní, nenávistí, alkoholem a válkou: jen temný, sotva slyšitelný valivý tón připomínající vzdálené, výhružné, varovné, a zároveň paradoxně i konejšivé hřmění.
Dominantním tématem Nabarveného ptáčete je velice aktuální jinakost. Vyznačuje se jí už Joskova bílá fretka v úvodní epizodě, nabarvené ptáče, které vypuštěné ptáčníkem Lechem do hejna stejného druhu uklováno zřítí se na zem. Jinaká je i
většina postav: Joskova tetička Marta, babice-bohyně Olga, Lechova divoženka Ludmila, „hodný Němec“ Hans, který chlapce, toho židáka chyceného sedláky a předaného okupační moci, nezastřelí a umožní mu útěk do lesa, katolický Kněz zachraňující židovského chlapce tím, že z něho udělá ministranta, pederast Gabos, nymfomanka Labina, rudoarmejec Mitka, ten Joskovi vštípí, sám vzdoruje stalinské ideologii, „oko za oko, zub za zub“, a především hlavní hrdina – jevrejský synek na cestě středověkem, obklopený nenávistí a válečnými běsy, postupně ztrácející schopnost komunikace. S nadějí - po překonání nepředstavitelných útrap: Odjížděje s otcem, který přežil vyhlazovací lágr, možná domů, ale kde to je, píše na zamlžené sklo autobusu své jméno, na které si konečně vzpomněl: JOSKA.
O krutosti člověka rozumného
Metafora střídá metaforu v Marhoulově filmu. My po třech čtvrtích století, jež uplynula od těch časů, už víme, že „v krvavých zemích“ to byla ještě na dlouho marná naděje. Na tomto místě je vhodné připomenout další, spíše tematické než obrazové podobnosti. Nabarvené ptáče je přímým příbuzným Jdi a dívej se Elema Klimova (1985). V něm mění pět válečných let a prožité hrůzy běloruského chlapce v starce. Krutosti na dobytém území nepáchali jen němečtí nacisté, nýbrž i jejich domácí přisluhovači, Hitlerem „osvobození“, českou dobovou kritikou zamlčení. Nikým to už nebylo vynucováno, na východě pulsovaly glasnosť a perestrojka a Husákův režim z toho začínal mít plné katě. - To na rozdíl od proměny názvu filmu Larisy Šepiťkovové „Voschožděnije“(1977) – Nanebevstoupení (tedy o normalizační desetiletí dřív) na přikázaný, amorfní titul Vzestup. O válce také černobíle, a hlavně přemýšlivě na téma odkud kam sahá hrdinství, zbabělost a zrada. - Poslední podobnost, zejména v podsouvání krutosti Nabarvenému ptáčeti, je scéna ustašovského masakru v autobuse v Okupaci ve 26 obrazech Lordana Zafranoviče s pozadím předválečné bezstarostné mladinské smetánky v dubrovnickém přímoří.
Krutost Marhoulovi mohou vytýkat jen náhle prozřelí mravokárci, jaloví ochránci lidskosti a milovníci kondelíkovských filmových selanek. Tvůrci Nabarveného ptáčete předložili příběh z krvavého území v kruté epoše, o které se pravdu dovídáme teprve díky historikům, jakým je Snyder, a spisovatelům - Kosińskému z Ameriky, nositelce Nobelovy ceny Světlaně Alexijevičové z Běloruska a dalším. Marhoul počítá s divákovou představivostí. Jeho film je dílem velké obraznosti a básnivosti. Žádný záběr nedopovídá, doslovnost je mu cizí. Jediný příklad: Prostřih na vojenský bunkr s přemnoženými krysami. A o několik záběrů dál - Joska se svého úchylného mučitele zbaví tak, že jej, sám uvázán na laně, strhne do krysí šachty. Není vidět, jak Gabose hlodavci žerou, je slyšet jen křik… Ta epizoda je navíc ve skutečnosti katarzní. A je určena divákovi schopnému rozplétat metafory, domýšlet náznaky v záběrech, rozumět filmové řeči, poučenému dávnou „novou vlnou čs. kinematografie“ 60. let. To se po listopadu 1989 v jiném, spíše formanovském stylu, podařilo už jen Vladimíru Morávkovi v Nudě v Brně.
Ambice Marhoulova filmu stojí i na hereckém týmu, který se mu podařilo shromáždit. S výjimkou pozoruhodného Petra Kotlára v roli bezprávím deptaného, schopnost komunikace ztrácejícího, devátou vlnou hnaného Chlapce-štvance, všechny ostatní postavy jsou vlastně epizodní. Harvey Keitel (Kněz), Udo Kier (Mlynář), Barry Pepper (Mitka), Stellan Skarsgård (Hans), Alexej Kravčenko (Gavrila), Julian Sands (Gabos), Radim Fiala (Kozák), Lech Dyblik (Lech), Jitka Čvančarová (Ludmila), a dále Michaela Doležalová, Júlia Vidrnáková, Denisa Pfauserová, Veronika Schönová, Filip Kaňkovský, Pavel Kříž, Milan Šimáček a další ženou však celek k naléhavé výpovědi - výmluvné tak, že se ji v českém prostředí, kde vznikala, mnozí raději bojí domýšlet.
Přesto však: Zatím česká nominace Nabarveného ptáčete na Oscara v kategorii neanglicky mluveného filmu. Správnost takové cesty při vysnívaném navracení do rodiny společensky angažované evropské kinematografie může potvrdit teprve prosazení filmu do pětice titulů finálního oscarového výběru. Myslím si, že Nabarvené ptáče není bez šancí…
Nabarvené ptáče: Předloha Jerzy Kosiński. Scénář, režie, produkce Václav Marhoul, kamera Vladimír Smutný, scénografie Jan Vlasák, kostýmy Helena Rovná, Petr Pluhař, střih Luděk Hudec, zvuk Pavel Rejholec, Jakub Čech, masky Ivo Strangmüller. Česko, Slovensko, Ukrajina 2019.
Hodnocení 90%