Vzpomínka Jany Červenkové Jak jsme rozmrazovali PEN klub

 

 

 V den, na nějž sama každým rokem vzpomínám jako na třetí srpen 1989, zatímco v archívním zápisu

 

je srpen první, se sešla plenární schůze dosud hibernovaného PEN klubu, který totalita nemohla zakázat, protože to byla organizace mezinárodní. Vznikla v Londýně v r. 1922, jejím zakladatelem byl Chesterton, naše centrum pak založil Karel Čapek o dva roky později. Mělo problémy za války i za komunistické vlády, v šedesátých letech se jeho činnost rozbíhala a začali být přijímáni noví členové, ale po srpnu 68 došlo k hibernaci a existovalo jako "centrum spící".

 

V létě 89, v době sovětské perestrojky, kdy strana a vláda pochopily, že tentokrát jim bratrská pomoc z Východu už nepřijde, dochází k pokusům o mírnou demokratizaci: Víc se cestuje na Západ a ze Západu k nám, jsou povoleni malí živnostníci, zakázaní spisovatelé, kteří se "příliš neprovinili", mohou začít vydávat, ovšem jen knížky oficiálně schválené... V té době zve ministr kultury čtyři členy "zmrazeného" PEN klubu Josefa Nesvadbu, Lumíra Čivrného, Emu Řezáčovou a překladatele Františka Kafku. Byla přítomna i tajemnice Svazu československých spisovatelů a předseda federálního Svazu slovenských spisovatelů Miroslav Válek. Šlo o obnovení našeho PEN klubu, ovšem bez Václava Havla a jiných disidentských spisovatelů. Nedohodli se. Ozval se i normalizovaný Svaz československých spisovatelů, který žádal o obnovení našeho PENu londýnské ústředí. Marně. Bylo nutné, aby se obě strany dohodly tajně, bez asistence úřadů...  Vznikl dopis organizovaný z disentu, podepsaný devětadvaceti spisovateli, i těmi úředně povolenými, kteří svým chováním a dílem nepatřili k oporám režimu. Jen pět signatářů bylo už členy PENu. Všichni žádali obnovit a rozmrazit činnost hibernovaného PEN klubu.

 

Měla jsem to štěstí, že jsem byla přizvána k přípravě dopisu. S Milanem Jungmannem jsme měli za úkol sehnat podpis jeho souseda a přítele Bohumila Hrabala a taky mého kamaráda Radka Johna. Těšila jsem se na seznámení s Hrabalem. Zastihli jsme ho na slavnostní prezentaci jeho dosud zakázané knihy. Těžko se divit, že nebyl už v právě střízlivém stavu. Když mu Milan předkládal text k podpisu, Hrabal se vyděsil: "Já žádný disidentský petice nepodpisuju, mě konečně povolili... "Jungmann byl neodbytný, třebaže za ním stála dlouhá fronta čekatelů na  autogram. "To není disidentská petice, podívej, jsou tu i členové Svazu spisovatelů..." Hrabal neochotně nahlédl a nervózně se zeptal, oč se tedy jedná. "Je to žádost psaná PEN klubu, aby se obnovil..." "A co je to ten PEN klub...?" Čím dál nevrlejší. "Mezinárodní organizace spisovatelů, kteří se zasazují za svobodu slova." Hrabal protivnou náladu nezměnil, jenom rezignoval, chtěl se nás zbavit. "Tak to sem dej, ať tě mám z krku a můžu konečně jít do hospody." Tam nás pochopitelně nepozval. Když jsme vycházeli ven, Milan se smál, ale já si neodpustila: "Dědek nerudnej!"  "Ale kdepak," konejšil mě Jungmann, "to je prostě Hrabal. On nikdy nebyl žádný politický odpůrce, tyhle věci ho vůbec nezajímají... Zakázali ho za jeho psaní..."

 

Radka Johna, tehdy mladého nadějného autora, jsme odchytili na jakémsi filmovém promítání. Byl to kamarád, který si ke mně do vrátnice chodil pro samizdat, jež četla celá jeho rodina. Když zahlédl disidenta Jungmanna, i spolu se znali, taky se vyděsil a rychle nás táhl pryč, za ním se valili lidi, co by mohli zhatit jeho novou, neuvěřitelnou šanci - pozvání na stáž do Ameriky! Všechno prý vypadá, že mu to u nás vyřídí kladně! Dvakrát se nám zapřísáhl, že nemusel nikde nic slíbit ani podepsat. Ani náš dopis nepodepsal. Ameriku jsme mu přáli, a počítám k jeho lepším charakterovým vlastnostem, že ani později se do PEN u nehlásil.

Koncem onoho června se sešla schůze dosavadních členů v bytě tajemnice, prozaičky Marty Kadlečíkové. Byl přečten náš dopis s žádostí o obnovení života PEN klubu. Účast byla malá, starší za dvacet let poumírali a noví se přijímat nemohli. Výbor byl tedy doplněn o pět nových členů: H. Bělohradská, M. Holub, I. Klíma, K. Šiktanc a Z. Urbánek. Zůčastnění se především snažili orientovat v součastné situaci PEN klubu. Jak je to se spoluprací s vedením Svazu spisovatelů či ministerstvem? PEN klub je nezávislý. Existuje úřední výnos o zastavení činnosti. Nemohl by být tedy legální, PEN svou činnost pouze oznámí. Formulaci toho dopisu vypracoval Václav Havel. My, signatáři dopisu, jsme byli navrženi za členy a výbor se o nás podělil ručitelstvím. Mně se pdepsali Ivan Klíma a Václav Havel, a dodnes pro mne PEN představuje hlavně tato dvě jména.

 

A pak tedy přišlo ono datum prvního či třetího srpna a s ním svolání první schůze členů a signatářů dopisu na Hradčanském náměstí, ve vile "hibernovaného předsedy" Jiřího Muchy, který byl právě v zahraničí a správu domu svěřil Martě Kadlečíkové. Shromáždění mělo po letech zase spojit spisovatele oficiální, disidenty a exilové. Hned tady se ukázalo, že to nebude tak zcela jednoduché.

Schůzi zahájil Josef Nesvadba, který nejprve upozornil, že se rozejdeme v 19 hodin. Do toho mu vpadla Kadlečíková: Přizvaní jsou jejími hosty, a mohou tu být, dokdy chtějí, nikdo je nebude vyhánět! Karla Šiktance zas pohoršilo předběžné jednání Františka Kafky s ministerstvem i Nesvadbovo prohlášení, že tohle nemůže být valná hromada, protože ta se podle stanov svolává v prvním čtvrtletí. Kdo vlastně rozhoduje o práci výboru? Ministerstvo? Jak se lze dovolávat stanov a přitom pomíjet, že výbor nebude usnášeníschopný? Na návrh Zdeňka Urbánka schůze odhlasuje členy kooptované na prvním setkání jako členy zvolené. Tím je i schůze přijata jako valná hromada.

 

Ivan Klíma navrhuje, aby signatáři dopisu byli přijati za řádné členy, František Kafka odmítá, nakonec i on odhlasuje.  Je to smršť nových jmen, především těch z disentu a oficiálně neangažovaných. Veis, Berková, Svěrák, Kořán, Kriseová, Uhde... Měl být přijat i Vaculík, který však odmítl - už nechce být v žádné organizaci. Přicházejí i další informace: Havel a Jungmann byli na tu dobu předvedeni k výslechu a propuštění - kupodivu večer v 19 hodin! Rovněž byl vyslýchán v Brně Jan Trefulka, Milan Šimečka dostal úřední zákaz opustit Bratislavu. O devatenácté hodině se zvedl a odešel Josef Nesvadba, brzy po něm i Ema Řezáčová a František Kafka. Ostatní zůstávají, volí se pracovní komise. Do toho přichází Václav Havel a oznamuje, že byl, právě v 19 hodin, propuštěn.

 

Jeho promluvou jsme opravdu začali plnit poslání PEN klubu, onen boj za svobodu slova: Havel navrhl poslat žádost o milost pro Jirouse, Stárka a Cibulku, toho času v kriminále, a rovněž žádal, abychom protestovali proti fatvě vyhlášené Chomejním nad Salmonem Rushdiem, který  byl odsouzen na smrt za knihu Satanské verše. Protestuje Vladimír Kerner, prý tu knihu četl v angličtině a musí říct, že je to hodně slabá literatura. Jana Štroblová mu vzrušeně skáče do řeči: "Ale oni ho za to chtějí zabít! To máme autory za každou slabou knížku zabíjet?!"... Tehdy je jméno Salmonu Rushdieho všude vyslovováno anglicky, nevydržel to anglista Zdeněk Urbánek a cituplným hlasem se přimlouvá: " Prosím, říkejte mu RUŽDÍÍ, on je Ind, a už takhle je dost postižený!"

 

Všech jsme se zastali a Rushdieho vyslovovali s "u".   Sešlo se pak po bytech ještě víc pracovních schůzek, vrátil se i "spící předseda" Jiří Mucha, hned skládal předsednictví, na něž navrhoval Havla. Ten naopak Muchu prosil, aby ve funkci vydržel: on může jezdit na kongresy, zatímco Havel bude nejspíš ještě zavřený, a k čemu by takový předseda byl dobrý? Je to právě třicet roků...

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Podobné aktuality

Spisovatelé myslí na seniory a posílají jim své texty, básně a překlady

April 25, 2020

1/10
Please reload

Nejnovější
Please reload

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean