Lidé uctili památku Karla Čapka

Na Boží hod se lidé sešli u hrobu spisovatele Karla Čapka na pražském Vyšehradě. Předseda pořádající Společnosti bratří Čapků Pavel Vespalec přednesl následující projev:

 

Drazí přátelé,

Tak, jako minulý rok jsme si připomínali kulaté výročí smutného odchodu Karla Čapka, za několik málo dní si připomeneme 130. výročí jeho narození.

Karel Čapek, člověk prokazující ve svém díle i odvážné utopické vize o dlouhověkosti, sám se dožil pouhých 48 let. Ne, bohatost lidského života není dána toliko jeho délkou, ale spíše jeho obsahem.

Odešel z tohoto světa zlomen psychicky i fyzicky a ač to zní paradoxně, zcela jistě se tak vyhnul smrti, která o sedm let později potkala v koncentračním táboře jeho bratra Josefa. Za svůj krátký život se stačil stát předním novinářem, výborným fejetonistou, autorem skvělých povídek, podivuhodných cestopisů, autorem divadelních her, amatérským cestovatelem, fotografem i ilustrátorem některých vlastních knížek. Můj oblíbený román Obyčejný život hluboce zapadá do filosofických témat, která v celé historii, a dnes opět aktuálně, je třeba si připomínat, abychom znovu získali, postupně mizející, ohled k druhým. Cituji z tohoto románu tato Čapkova slova: „… každý z nás je součet lidí, jenž narůstá z pokolení do pokolení. A třeba je nám úzko z toho nekonečného rozrůznění; proto mu chceme uniknout a přijímáme nějaké davové já, které by nás zjednodušilo“. Jiné místo je výzvou k lidské toleranci: „Vidíme věci různě podle toho, co a jací jsme; věci jsou dobré i zlé, krásné i hrozné – záleží na tom, jakýma očima na ně hledíme. Jak ukrutně veliká a složitá je, jak prostorná je skutečnost, když v ní je dost místa pro tolik interpretací“. Jak potřebná, ale často nevyslyšená, či nepochopená jsou tato slova pro všechny ty, kteří kolem nás a konečně v celém světě vyvolávají spory, neklid a války.

 

Předčasná smrt nedopřála Karlu Čapkovi nadále pozorovat svýma pronikavýma a zkoumavýma očima svět, pro který v předstihu doby, promýšlel velká témata člověkem často hledaná: Prodloužení věku, existenci hledaných absolutních hodnot, vytvoření umělého člověka, nebezpečí zneužití vědy směřující až ke zkáze člověka nebo otázku syndromu moci a jejího zneužití, ale také nezbytnost lidské odpovědnosti.

Je obdivuhodné, jak Čapkovy prognózy, vize, předpovědi, či dokonce skrytá varování, se postupně, některé dokonce za jeho života, stačily naplňovat. O zneužití vynálezu k ničivým cílům svědčí nejvíce jeho Krakatit. Autor jde hlouběji do lidského vědomí člověka až ke kořenům jeho odpovědnosti za své vlastní činy. Myšlenka, že vědeckotechnický rozvoj je nezbytné spojit s morálními zásadami, nebývá často v praktickém životě a byznysu, uplatňována. Kolikrát byl vynález ducha zneužit k ničivým a nehumánním cílům, netřeba připomínat.

V žánrové blízkosti Krakatitu, R.U.R., a konečně i Továrny na absolutno, je román Válka s mloky. Odlidštění vztahů, které se projevilo v podobě narůstajícího fašismu, nabylo masových rozměrů a dokonce, v těsné blízkosti našich hranic se stalo programem zvaným „nacismus krve a rasy“.

Ne, nelze si myslet, že Karel Čapek byl prvním, kdo přišel s myšlenkou umělého člověka. Nelze jej ani podceňovat, že by neznal staropražskou legendu o rabínovi Lövym, který podle známé pověsti vytvořil hliněného člověka Golema nebo že by nic nevěděl o podobných vědeckofantastických prvcích v dílech J.Verna či H.G.Welse, i když v době, kdy vznikalo Čapkovo R.U.R., byla ještě tradice vědecké fantastiky v plenkách. Karel Čapek však drží naprosto světový primát v unikátním dopracování svých témat a až magické předvídatelnosti dějů příštích. Možná až do krajnosti připodobňuje své Roboty lidem i pokud jde o jejich vnější podobu. V této jeho hře lze dokonce shlédnout situace, kdy jsou Roboti považováni za lidi a naopak. Přitom ovšem Roboti necítí bolest, vztek, smutek, strach, neznají pocit sebezáchovy, nemají chuť. Jejich naprogramované myšlení je cíleně od výrobce mechanické, chování neoduševnělé. Tzv. „inženýrský duch“ má zde přednost přede vším ostatním. Všichni jsme svědky toho, jak vědeckotechnický pokrok jde tak rychle kupředu, že již dva roky před 130. výročím, které si připomeneme, se „nejvyvinutější humanoidní robotka na světě zastavila v Praze…“, jak psala naše média, a s potěšením přidávala informace o tom, že od roku 2017 má tato robotka své občanství v Saudské Arábii a že ve svém projevu neopomněla zmínit dílo Karla Čapka. Robotka, které dostala od svých tvůrců lidské jméno Sophia, se v Praze zúčastnila konference, měla prý přesvědčivou mimiku, dokázala se usmívat, mrkat očima, naklánět hlavu a prohlížet si publikum. Před konferencí byla maskérkou nalíčena stejně, jako herec před vystoupením. Robotka má prý „zatím“ pouze horní polovinu těla. Jak může dlouho vědcům inženýrům trvat, než dovedou Sophii k naprosté dokonalosti? Slyšel jsem z úst velice informovaných, že umělá inteligence nás ovládne do roku 2040. Člověku mrazí již při zhlédnutí této Čapkovy hry na Nové scéně plzeňského Divadla J.K.Tyla, jejíž premiéra byla 26.10.2019, když režisér nesen dobou, prozřetelně do rukou robotů vložil mobilní telefony a tablety a tak divákovi vsugeroval krátce před jeho odchodem z divadla představu, že roboti mohou být již v našich ulicích.

Zmínil jsem záměrně, při našem dnešním zamyšlení, Čapkovo téma, v této době snad nejaktuálnější a také naplňující autorovy vize o vítězství umělé inteligence nad lidskou. Mimo jiné ho zmiňuji i proto, že R.U.R. rovněž slaví v roce 2020 své sté výročí od prvního vydání. Čapek byl skutečně vizionář, což potvrdila i díla další. Dokonce taková, která se již naplnění dočkala. Jsem rád, že můžeme Karla Čapka potěšit zprávou, že jeho věhlas dosáhl v posledních dnech rozměrů dokonce nadpozemských, když planeta objevená před léty mimo naší galaxii byla pojmenována názvem Makropulos a jeho hvězda jménem Absolutno. Asi byl však autor nebyl potěšen, kdyby v nedaleké budoucnosti byla někým jiným naše krásná planeta Země pojmenována Planeta R.U.R.

Drazí přátelé omlouvám se, že na tomto smutném a pietním místě nemluvím optimističtěji. Nejde to. Čapek také varoval a jistě by se na mne za má dnešní slova nezlobil. Jen prosím, připomínejme si je častěji. Je to stále více zapotřebí.

 

Otištěno se svolením autora.

 

 

 

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Podobné aktuality

Spisovatelé myslí na seniory a posílají jim své texty, básně a překlady

April 25, 2020

1/10
Please reload

Nejnovější
Please reload

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean