Členové Českého PEN klubu posílají své texty seniorům do Domova v Havlíčkově Brodě,


který byl, jak možná víte ze zpráv, hodně zasažen koronavirem. "Vydávají zde pro své klienty časopis Jablíčko a pokládali by si za čest, kdyby do letního čísla chtěli povzbudivými texty přispět i členové PEN klubu. Může to být minipovídka, báseň, glosa, nebo prostě jen pozdrav, každý text potěší," uvedla spisovatelka a nakladatelka Markéta Hejkalová, která je jednou z organizátorek akce. Výzvu jsme poslali všem členům PEN klubu a reakce byla okamžitá. Texty posíláme do redakce časopisu, nabízíme je i vám všem a budeme je postupně přidávat na www.penklub.net i na facebook.

Dnes i můžete přečíst texty těchto autorů: Helena Haškovcová, Radkin Honzák, Lydie Romanská a Ivo Harák. Zítra se můžete těšit na texty Aleny Mornštajnové, Markéty Hejkalové, Petra Kukala a dalších členů Českého PEN klubu.

Pro radost sobě i vnoučatům

Helena Haškovcová

Milé čtenářky a čtenáři časopisu Jablíčko, srdečně vás zdravím a velmi dobře vím, že právě prožíváte častěji smutné chvilky. Pracovala jsem totiž dlouhá léta v geriatrii a také vím, že je lze docela dobře odstranit nebo zabránit jejich vzniku.

Vědecky bylo opakovaně doloženo, že nejpevnější citové vztahy jsou mezi prarodiči a vnoučaty. Teď je ale nemůžete obejmout a oni vás nemohou navštívit. Můžete ale pro ně napsat pěkné povídání o svém dětství, svých babičkách a dědečcích a o svém dospívání. To proto, že jste jim něco důležitého nebo veselého ze svého života nestačili říci, nebo k tomu nebyla příležitost. Teď ji máte a tužku a sešit určitě také.

Jsem také seniorka a řídím se radami svými i svých kolegů, kteří mají dobrou zkušenost s nejrůznějšími reminiscenčními (vzpomínkovými) aktivitami. Možná některé z nich jste už prováděli i ve svém Domově, když byl jeho provoz neomezený. Mohu vám být příkladem. Pro svá vnoučata jsem totiž už napsala knížku Můj rodný Smíchov, nechala obyčejně svázat (postačí i papírové desky) a každému z nich ji postupně dávám k 18. narozeninám. Můj text má asi 80 stran, a než něco podobného napíšete, určitě bude koronavirus na ústupu a život se vrátí do obvyklých kolejí.

A nemáte-li vnoučata, nevadí. Pište jiným mladým lidem, třeba školákům. Nejen o svém dětství, ale o tehdejším školním vyučování a dobových hrách. A nezapomeňte vylíčit své první taneční, první rande a třeba i první zaměstnání. Mnozí vaši mladí čtenáři budou pozorně poslouchat a některým věcem i těžko věřit. Sejít se s nimi budete moci

později. Buď za vámi přijdou do domova, nebo je navštívíte ve škole. Váš text jim také mohou číst učitelé.

Přeji vám lehké pero a hlavně hodně zdraví!

Vaše Helena Haškovcová, profesorka lékařské etiky, která ostatně v Havlíčkově Brodě mnohokrát přednášela lékařům i zdravotním sestrám

Koronavirův stres a senioři

Radkin Honzák

Kdysi jsem dostal od kamaráda z Bratislavy kreslený vtip: čtyři babky (dnes bychom řekli: seniorky) sedí na zápraží a ta jedna s obavami říká: Čo budem robiť, keď u nás nastane blahobyt? A ta nejstarší ji uklidňuje: Prežili sme vojnu, prežili sme biedu, prežli sme socialismus, prežijem aj blahobyt.

Mám za to, že klidné a přizpůsobivé reakce na ohrožení i na změnu podmínek jsou důsledek životní zkušenosti, nabyté životní moudrosti a nadhledu.

Často se u starších pacientů setkávám s otázkou: K čemu tu ještě jsem? A odpovídám na to: Abyste ukázal/a těm mladším, co všechno se dá přežít, vydržet a projít. Ukázal/a jim, že upadnout se dá mnohokrát a že důležité je naučit se vstávat,

Otázka výchovy je stále nezmapovaná. Víme ale, že od malička se dítě naučí nejvíc tím, že pozoruje a napodobuje, že daleko důležitější než, „umej si krk a pozdrav tu paní“, pro jeho budoucí jednání je to, jak se rodiče a významné osoby kolem něj chovají. Ve čtrnácti a výš jsou cenné rodičovské rady často zcela pro kočku a nejvíce na dospívající působí a zanechá otisk schopnost „zachovat si tvář“.

Už tak dvě generace se hlásá, že – s ohledem na rozvoj elektroniky a jejich komunikačních možností – nemají staří co nabídnout mladým, a to je velký omyl. Právě v dobách krizí jim nabízejí postoje získané ranami, které na cestě životem utržili.

Ve válečném románu Irvina Shawa, Mladí lvi, je popsána situace, která se odehrála při přehlídce uspořádané za frontou. Během přehlídky německý ostřelovač trefil přehlížejícího generála do ruky. Ten nezměnil krok a přehlídku perfektně dokončil. Hlavní hrdina k tomu dodal: A od té doby vím, k čemu jsou na vojně generálové.

Je trochu smutné, trochu komické, že kvality lidé se začnou jasně rozpoznávat za krize, za nepříznivých okolností; měli bychom na ně mít zaostřeno i v běžném životě. Ale už staré námořnické přísloví nás ubezpečuje, že LOĎ NEPOZNÁŠ NA KLIDNÉ VODĚ.

Pinokio

(Ukázka z knihy Dveře do zahrady, která v květnu 2020 vychází v nakladatelství Bondy Praha)

Lydie Romanská

Ne dřevěný panáček s protáhlým nosem, ptáček s dlouhýma tenkýma nohama velikosti chrousta. Ptáček holátko s náznakem pírek na křidélkách, se žlutým rámováním na bříšku a hlavně s velikánskou pusou – od ucha k uchu, je žlutě lemovaná, to proto, aby máma bezpečně poznala, kam ponořit zobák s kaší.

Našla jsem ho bezprostředně potom, co vypadl z hnízda. Ocitli se na zemi i s bráškou, ale ten to nepřežil. Protože se ptáček ještě hýbal, vzala jsem ho do rukou, dýchla na něj, uklidnila a našla jsem mu postýlku v drobném pleteném košíku vystlaném sametem a útržkem mohérové šály, přikryla a sháněla se, čím ho nakrmím.

Byl opravdu velký jen jako chroust, ale byl to bojovník. Než jsem stačila zavolat do záchranné stanice v Bartošovicích, dostal můj nalezenec hlad. A to už se vařilo vajíčko a za chvíli jsem je na kousíčky nakrájené dostávala pinzetou do stále rozevřené papulky Pinokia. Nevím, proč jsem mu začala říkat Pinokio, asi pro ty jeho dlouhé a jakoby k němu nepatřící nožky, které vypadaly jako vystrouhané ze špejlí.

Když se Pinokio trochu nasytil, usnul jako každé miminko. Nespal moc dlouho, možná půlhodinu, a když se probudil, hned si vzpomněl, že u mne leží nakrájené vajíčko a že mu hodně chutná. Pinzetu jsem vzala kulatou, abych ho neporanila, a vždycky jsem ji se soustem namočila do vody, jak mi ochránci přírody řekli. Každou chvíli rozevřel tu svoji chlebárničku, měla na jeho velikost obrovské rozměry – a účelnými pohyby si nasoukal pinzetu hodně hluboko do krčku. Voda mu v tom pomáhala a zdá se, že mu i chutnala, byl s tímto způsobem krmení spokojen. Přemýšlela jsem o tom, zdálo se mi, jakoby neuměl moc polykat, chtěl si ty kousíčky nechat dopravit až do žaludku. Měl to na vůli.

To byl čtvrtek. Řekli mi, že si pro něho v pondělí přijedou.

Měla jsem před sebou několik krásných dní s miminkem. První noc jsem si nastěhovala postýlku s Pinokiem do své postele, ale když jsem se přesvědčila, že v noci klidně spí, zůstali jsme každý ve svém, on přikrytý v košíčku na křesle mezi packami plyšového psa. Někdy jsem k němu v noci vstala, ale jen tak pro kontrolu. Přes den jsem ho někdy vzala i s postýlkou ven, ale jen na chvíli, krmení se nedalo vynechat. Do pondělka akorát snědl celé vajíčko a myslím, že i porostl a dokonce se mi zdálo, že se nechal i trošku rozmazlit.

Když poznal, že ho občas beru do rukou, dýchám na něj a povídám si s ním, chtěl to potom každou chvíli. Lehounce pískal, ale to nebyla píšťalka, ani ptačí zpěv, bylo to jako vysoko naladěná stříbrná strunka, jako rozeznělý vlas… ale já jsem ho dobře slyšela. Pískl a já jsem ho hned vzala, a když pískal při vaření, dala jsem si ho do kapsy v zástěře, ale bála jsem se, že ho někde přitisknu ke stolu, byla jsem jako na jehlách.

Je to málo pochopitelné, ale za těch pár dní jsem si na něho zvykla. Jeho předání ochránci přírody ze stanice v Bartošovicích jsem oplakala. Pořád jsem se starala, co s ním bude a kdo ho bude nosit, kdo si s ním bude povídat a kdo mu bude dávat vajíčko hluboko do bříška. Nu, dostalo se mu toho nejlepšího, co jen dostat mohl. Přidali ho do hnízda k sýkorkám, které byly skoro stejně staré a velké

jako Pinokio. Jen aby se zase z hnízda nevybatolil. Jen aby ho macecha nevyhnala. Jen aby ho nevlastní sourozenci neuštípali, jen aby nechtěl za mnou… co jsem si všechno navymýšlela.

Dodneška na něj nemohu zapomenout. Doufám a moc si přeji, aby z něho byla velká statná sýkorka. Kdoví, zda si vzpomene na svou postýlku, na moji ruku, na kapsu mé zástěry. Možná se mu o tom bude zdát. A dobře, že mne neviděl, očka měl ještě slepá. Koho prý ptáček prvně uvidí, považuje ho za svou mámu. A tak by se mu mohlo po mně celý život stýskat. Ale to bych si nepřála. Jeho máma je sýkorka. Sotva otevřel či, už tu byla a přesně se trefila do jeho rozdychtěného zobáčku.

Sen o soutělí

Ivo Harák

červotoč hodin se prokousal zdí hvězdy jak hřebíky a tvoje pleť vonící deštěm když prosákne rzí dále než nároží dál nežli teď

jsou ti co dopili než sjela mříž než zhaslo návěští hadr a stůl odepřel hlavě stín ten padl níž některý utonul když jiný plul

po větru z fermeže rybiny soli (za nehty zadřená tříska tvých zad) břeh jednou spatřený napořád bolí -

dotknout se ochutnat? psát nebo spát do sebe schoulený zevnitř se drolí můj vakát zavěšený na akát

22.4.2020 Radkin Honzák

. Alena Mornštajnová, Iva PecháčkováPosílám na uvedené adresy obratem ukázku z knihy o každodenní přírodě Dveře do zahrady, která vychází v květnu 2020 v nakl. Bondy (Praha).

Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean