který byl hodně zasažen koronavirem. "Jsem mile překvapená rychlou reakcí mých kolegů z PEN klubu! Během několika hodin přišlo tolik textů, že se do příštího vydání časopisu Jablíčko určitě nevejdou, proto jsme se rozhodli je postupně publikovat také na www.penklub.net a na facebooku," říká Markéta Hejkalová, jedna z iniciátorek akce.
Dnes vám nabízíme básně Petra Kukala, texty Markéty Hejkalové a Aleny Mornštajnové a překlady básní Danuty Kostewiczové od Libora Martinka.
Petr Kukal
Po Halasovi
Z podzimních stromů padá listí.
Jak tohle popsat po Halasovi?
Jak projít všemi těmi místy?
Z podzimních stromů padá listí.
Z podzimních stromů padá klišé.
Kdo neopadal,
ten to nepopíše.
Obžalovávám
Obžalovávám. Žaluji.
Žaluji Tvoje šaty těsné,
v nichž krása stokrát přebují.
Tvé šaty - vzácnou etuji,
z níž nevyzdvihnu poklad. Dnes ne.
Dnes ne - a nikdy napříště.
A všechno Ti to dávám vinou:
své břicho, šedé strniště,
pleš... A Tvou krásu; za níž Tě
obžalovávám!
Tebe a kteroukoli jinou.
Ráno v Brandýse
V podzimním ránu na zastávce
sloupy tvých nohou
podpírají svět,
chladný a mokrý jak zahradní stůl.
Já, voják v třetí punské válce,
vleču se polem zaoraných vět.
Z každé brázdy
mi voní tvá sůl.
Štěrk
Jsem hrubozrnný. Jsem jak štěrk.
Nebudu nikdy pískem mandal.
Bílou cestičku přes klášter,
co ukazuje mnichům kam dál,
vysypou jiní. Nánosem
oklepaným z bot mezi futry,
tou špínou s plevami a šutry
je moje duše. Já to jsem.
Květná neděle
Kočičky letos nejsou k mání,
prostřeme Pánu k nohám zlatý déšť.
Lhostejno, co máš k uvítání
toho, co zítra
stejně zapřít chceš.
Jsem
Jsem unavený chlap,
pomalý jako slon.
Jsem zakouřený pub,
kde kašlou na bonton.
Jsem tlustokožný hroch
a olysalý výr
a zasypaný loch
a pátý mušketýr.
Jsem vyškrtnutý spoj
zrušených starých drah
a kulka pro náboj,
v němž dávno není prach.
Tak přijde k člověku
to, čím si smí být jist,
jako když na řeku
na podzim spadne list.
__________________________________________________________________________________________
Po babičce
Markéta Hejkalová
"Uklízíš skříně?" podivila se zdravotní sestřička Veronika, když přišla po celodenní službě domů a uviděla svého přítele Dana, jak skládá oblečení do cestovní tašky. Dan byl ajťák, na počítači mohl pracovat i doma, a uklidit si skříně byla jedna z mnoho rad, čím vyplnit dlouhé dny karantény.
Takové starosti Veroniku netrápily. Po dvanáctihodinové službě v domově seniorů se už nemohla dočkat, až padne do postele a usne Danovi v náručí.
"Ne," zavrtěl Dan hlavou. "Přesunu se k našim. Budu jim chodit nakupovat. A i pro tebe bude lepší, když tady budeš sama. Budeš mít klid, a ten potřebuješ, protože jsi ohrožená skupina, nikdy nevíš, kdy se od těch svých babek a dědků nakazíš," řekl nakonec přímo, ale do očí se jí nepodíval.
Vzal tašku a odešel. Ani Veroniku neobjal na rozloučenou - co kdyby se už nakazila.
Veronika padla do postele, ale neusnula. Velkou část noci přemýšlela o Danovi. Jak mohla skoro tři roky žít s někým, koho vůbec neznala? Taky myslela na práci a na svoje klienty. Nebyli to pro ni dědkové a babky. Ani babičky a dědečkové ne, nebyla jejich vnučka. Někteří byli protivní a jiní milí, některých se ostýchala a za jinými spěchala, s některými si povídala krátce a s jinými dlouze, některé měla ráda hodně a jiné tolik ne... tak jak to v životě chodí. Ale teď je všechny hlavně litovala, když z rádia a z televize pořád slyší, jak jsou ohrožená skupina a jak by se měli bát.
Ale největší část noci probrečela. A ráno to na ní zřejmě bylo vidět.
"Co se vám stalo, Veroniko?" zeptala se paní Voráčová, když ji ráno uviděla. Paní Voráčová ze sedmičky byla Veroničina nejoblíbenější klientka. Libuška. Kdysi dávno prý dělala manekýnku v Pleasu, a když Veronice vyprávěla o módních přehlídkách a večírcích, pořád ještě jí oči šibalsky blýskaly. Ale dnes ty Veroničiny, které vykukovaly nad bílou rouškou, byly zarudlé od pláče.
"Ale," chtěla jen mávnout rukou, ale pak to nevydržela: "Rozešel se se mnou přítel, bál se nákazy," svěřila se.
"Tak si vás nezasloužil! Nic si z toho nedělejte, brzo potkáte někoho jiného a lepšího," začala ji paní Voráčová utěšovat. Kdyby se jí Veronika podívala do očí, viděla by v nich zase šibalské blesky. Ale Veronika se na ni nedívala. Veronika se styděla. To ona by měla klienty utěšovat a dodávat jim odvahu, ne naopak. Utřela si oči, pustila se do práce a služba jí rychle utíkala.
"Veroniko," zastavila ji paní Voráčová, když už se chystala domů. "Vnuk mi ke vchodu přivezl nějaké knížky. Nedošla byste mi pro ně?"
Veronika se podivila, proč si tam paní Voráčová nedojde sama - ke vchodu se chodit může, a mohla by vnukovi aspoň přes sklo zamávat. Ale ani jí to nic neudělá.
Před vchodem našla tašku plnou knih a u ní vysokého mladého muže. "Jste moc hodná," usmál se na ni.
Když o chvíli později odcházela z práce domů, muž pořád stál před vchodem.
"Potřebujete ještě něco?" podivila se Veronika.
"Ne," zavrtěl muž rozpačitě hlavou. "Nebo vlastně ano. Potřebuju vás odvézt domů. Celý den se mi staráte o babičku, přece nebudete chodit domů pěšky."
"A nebojíte se nákazy?" zeptala se Veronika.
"Prosím vás, vždyť jsem celé dny ve špitále," mávl muž bezstarostně rukou, ale už nevysvětloval, co v tom špitále dělá.
To se Veronika dozvěděla až druhý den. Pomáhá tam, protože studuje poslední ročník medicíny. A jmenuje se Přemysl. "Přemysl Voráč, rodičům to asi připadalo vtipné." zasmál se trochu hořce. "Ale já s babičkou jsme dopadli z celé rodiny ještě nejlíp. Táta se jmenuje Horymír a máma Teta."
Třetí den na ni čekal nejenom Přemysl, ale i pizza od okénka, z níž se ještě kouřilo.
Čtvrtý den Veronika pozvala Přemysla na čaj, a pátý den na večeři, a šestý den u ní zůstal až do rána.
A za devět měsíců se jim narodilo děťátko koroňátko. Holčička. "Jak ji pojmenujeme?" zeptal se Přemysl.
"No přece Libuška, po babičce," rozesmála se šťastně Veronika.
______________________________________________________________________________________________
Hurá k moři
Alena Mornštajnová
Když se řekne léto, mnohý obyvatel zemí českých, moravských a slezských – tudíž středozemec – se zasní a představí si hřejivé slunce, lehce se pohupující vlny na modrozelené hladině moře, hebký písek na pláži, pestré barvy oleandrů a bougenvilií a lákavou vůni kávy a jídla nesoucí se z kavárniček a restaurací na pobřeží. Ne tak já. Přede mnou se vynoří obraz rozpáleného auta, nesnesitelný pach benzínu a pocit, že tahle cesta nikdy neskončí.
Abychom si rozuměli – moře miluju. Co mě děsí, je obava, že by se mohlo opakovat nešťasné putování, které se mi vrylo do paměti natolik, že přehlušilo vzpomínky na všechny krásy jiných dovolených.
Bylo to dávno – na konci minulého století, tudíž v době, kdy klimatizace v autě byla vzácností, mobilní telefony, které měly rozměry menších tranzistorových rádií, jsme znali jen z amerických filmů, windsurfingová plachta připomínala svou velikostí střechu středně velkého domu a na hranicích, přestože už volně průjezdných, stále postávali celníci a kontrolovali pasy.
Vydali jsme se k moři. Do našeho přátelsky se tvářícího a doposud velice spolehlivého rodinného autíčka jsme naložili stan, spacáky, lehátka, člun, pádla, potápěčskou výbavu mého muže, cyklistickou výbavu mého muže a naší dcery, na střechu jsme připevnili windsurfingové prkno, stěžeň, ráhno a dvě kola (mého muže a mé dcery) a auto se mírně zhouplo v kolenou. Do látkové tašky jsem si zabalila plavky, letní šaty a pár knih a usedla jsem na místo spolujezdce. Auto
ještě trochu pokleslo a můj muž se na mě pohoršeně podíval: „Co to vezeš?“
„Vzala jsem si jen plavky a šaty na ramínka,“ bránila jsem se.
„Zbytečné,“ odtušil můj muž. „Můžeme přece chodit na nudistickou pláž.“
„Chacha,“ zasmála jsem se a vyrazili jsme. V osvěžujícím ranním chládku cesta ubíhala vcelku příjemně. Na česko-rakouskou hranici jsme sice přijeli už lehce přehřátí, ale stále v dobré náladě. Staženými okny dovnitř hezky pofukovalo, a já jsem cítila, jak mi šíjí a hlavou začíná projíždět nebezpečné brnění. Trochu jsem okénko zatáhla a v autě se nahromadilo dusivé horko. Znovu jsem okno otevřela a do nosu mě uhodil podivný zápach. „Něco tady smrdí,“ řekla jsem. „Jako spálenina.“
„Ty pořád něco máš,“ povzdechl si můj muž. „A nehraj si pořád s tím oknem.“
Trochu jsem se urazila, ale zdravý rozum mi pravil, že dohadovat se s řidičem za jízdy je nebezpečné, tudíž jsem mlčela a kochala se úpravnými zahrádkami a bohatými truhlíky s muškáty na oknech rodinných domků.
Ujeli jsme několik kilometrů směrem k Vídni a můj muž začal podivně potahovat. Ha, řekla jsem si v duchu vítězně. Už to cítí taky. Měla jsem pravdu. Ostatně jako vždycky! Můj pocit triumfu, bohužel, netrval příliš dlouho. Můj muž najednou zajel ke straně, zastavil a začal pobíhat kolem auta, klekal na všechny čtyři, oklepával kola a nahlas nadával. Protože se tak obvykle nechová, naopak, je povahy spíše dobromyslné a smířlivé – ostatně jinak by se mnou tak dlouho nevydržel – poznala jsem i já, že je zle.
Hlavou mi projela ostrá bolest a obraz před očima se mi rozložil do tisíců malých duhových čtverečků a já pochopila, že bude ještě hůř, protože takhle poeticky se ohlašuje migréna. Žaludek se mi sevřel a přes hukot moře v hlavě – muselo to být v hlavě, když u Vídně žádné moře není – jsem slyšela hlas svého muže. „Zadřely se nám brzdové destičky.“ Ano, bylo to tak, naše autíčko nás zradilo.
Začala anabáze. Hodinu, během které jsem s ručníkem přes hlavu polehávala v autě a snažila se zvládnout atak migrény, jsme museli počkat, než zrádný vůz vychladne, a potom jsme krokem vyjeli do Vídně, abychom našli autoopravnu. Cesta trvala další hodinu, a byla zbytečná. Zapamatujte si, prosím, tuto důležitou informaci. V sobotu odpoledne ve Vídni žádné autoopravny otevřené nejsou.
Otočili jsme auto a opět krokem jsme vyrazili zpátky k české hranici. Cesta trvající obvykle dvě hodiny nám trvala hodin osm. Osm hodin vedra, žaludečních potíží (to je eufemismus), které mi nedovolovaly přijmout ani hlt vody, urputné migrény, která proměnila sluneční paprsky v rozžhavené dýky pronikající mi očima až do páteře, a pocitu, že tohle prostě nemůžu přežít.
Přežila jsem. Zachránila mě naše dospívající dcera, která mi celou cestu vyměňovala na hlavě a ramenou ručníky namočené ve studené vodě, vlhčila mi rty a povzbuzovala mě slovy své generace: „To dáš, mami, to dáš.“
Od té doby vím, že člověk vydrží víc, než si myslí. V prvním kempu za hranicemi mě vynesli z toho zatraceného auta, uložili v nejbližší chatce a šli se vykoupat do rybníka.
Když jsem v úterý ráno krokem ještě vratkým znovu nastupovala do opraveného vozu, abychom učinili další, a teď
už vím, že úspěšný pokus o dobytí moře, manžel nakoukl do mé plátěné tašky a vítězně pronesl: „Plná knih, já to věděl! Potom nemáme být přetížení!“
Mimochodem, pak už byla dovolená jenom skvělá!
______________________________________________________________________________________________
Danuta Kostewiczová – Geo gratias
Překlad Libor Martinek
Vůně jablek
nemáš nic
kromě jména
daného do závorky
které
má být umístěno
v nekonečné budoucnosti
významů
opřené o vůni jablek
a skořice
sotva se dotýká
tvé existence
tvůj stín
odříznutý z orbitu pravd
ještě o ničem nerozhodl
toulá se
sám
u Chrámové Hory
dělá si cestu
k sobě
Fuga C dur*
jaro
už vstoupilo
už se točí kolem mne
kontrapunkt zeleně
s leitmotivem
bělavých stromů
slyším pianissimo hmyzu
vícehlasou fugu
na struně větru
máj
plní své sliby
Hvězdná Pečeť
již předpověděla
smysly
už objevují
objektivitu
subjektivní
radosti
Axiom
jsi tím vším
čím Ty nejsi
tím co se protiví
strachu
věčností
která unáší chvíli
nad pouhý okamžik
jenom on
s hluboce ukrytým tajemstvím
neváhá
stanout na Tvou obranu
tváří v tvář
před hrozbou nebytí
On
bílý kámen
v Tvém jménu
Plno života
všechno se dá obsáhnout
zrakem
všechny pravdy
můžeš umístit
na dlani
nebe
srovnat se zemí
Slunce
od východu do západu
plno života
v tvém životě
jenom čas
nabobtnalý jako hrách
sotva se drží
lusku
Léto
v souhlasu s mlčením země
celý sad
už kontempluje ticho
dýchá
ochablá zralost plodů
plnost léta
blízká k omdlení
ztrácí se jabloň
v orgiích červené
motýl formuje poslední
důvody pro
a proti
ulétající chvíli
Slunce už vydobývá
nejzřejmější obrys
stínu
a já
ještě žiji
šetrně přecházím
z jednoho zapomnění
do druhého
Děti
noc končí
a světlo něžně stéká
ze tmy
vystupuje tvar dne
vpusť
plachost mandelíka*
ať oblaka vědí
že ještě zpívá
že ještě souzní
s nevinností svítání
vpusť děti
mezi nebem a zemí
budou si hrát znovu
na schovávanou
Slunce něžně oblepí
odhalí smysl
života
* Mandelík hajní (Coracias garrulus) je středně velký, pestře zbarvený pták z čeledi mandelíkovitých. Je blízce příbuzný s vlhou.
