Alena Wagnerová: Čapkův R.U.R. s pandemií za zády

"Obecenstvo potleskem vyvolalo autora na scénu. Žádný švihák, ale štíhlý mladý muž vyšel na rampu... Oblek mu neseděl, kravatu uvázanou nakřivo..." Tímto lehce ironickým způsobem vzpomínal František Kupka na své první setkání s Karlem Čapkem při uvedení Věci Makropulos 21. listopadu 1922 ve Vinohradském divadle. Skromně se chovající autor se špatně uvázanou kravatou byl už ale v tu chvíli na cestě ke světovému úspěchu. Jeho kolektivní drama R.U.R. (Rossums Universal Robots), které mělo v Národním divadle premiéru 25. ledna 1921, mezitím začalo dobývat divadelní scény v celé Evropě. Ještě v roce pražské premiéry uvedlo R.U.R. 6. října 1921 městské divadlo

v Cáchách. Na tomto rychlém úspěchu nestandartní hry měl jistě svůj podíl i její překladatel Ota Pick, stejně jako Max Brod, neúnavný propagátor české kultury v německém jazykovém prostoru.


A zatímco Čapek přijímal v Praze potlesk publika za Věc Makropulos, měl R.U.R premiéru v newyorském Guild Theatre a o půl roku později byl uveden v Berlíně a v Londýně. Ale to už se hrál i v Bělehradě a ve Varšavě. Když pak byl R.U.R v roce 1928 uveden v Helsinkách a v Neapoli, byla už hra přeložena do třiceti jazyků. A české slovo robot, odvozené od slova robota – nápad Josefa Čapka – přešlo do většiny světových jazyků jako označení pro umělého člověka.

Představou umělého člověka se lidská fantazie zabývala už staletí. Jednou z těchto vybájených kreatur různého ustrojení byl

i pražský Golem. Kolem roku 1580 jej měl s několika pomocníky z hlíny uplácat rabi Löw a zaklínající kabalistickou formulí oživit. A živ zůstal několik staletí ve strašidelných příbězích z židovského města, až s největší pravděpodobností rozehrál i fantazii Karla Čapka.

"Rychlý rozvoj moderní techniky ale dal starému tématu novou aktualitu a dimenzi. Byl to především taylorismus se svým rozložením pracovních postupů na jednotlivé operace a úkony, který zásadně změnil vztah mezi člověkem a strojem. Člověk už neovládal stroj, stal se jeho pouhým přívěskem, který určité úkony jen tupě prováděl podle strojem daného rytmu. Tímto technickým pokrokem se práce v továrně sice stala produktivnější, ale zcela ztratila svůj kreativní charakter. Myslícího člověka už nepotřebovala. Tak to viděl i Taylor sám. "Tvořivý člověk," napsal, "je naprosto nevhodný ke zcela zmechanizovanému stále se opakujícímu únavně stejnému úkonu. Dělník, který se k této práci nejlépe hodí, je zcela neschopen pochopit teoretickou stránku této práce."

Taylorovu představu o dělníkovi, který má fungovat jen jako mechanická součást výrobního stroje, si bratři Čapkové vzali na paškál v roce 1908, v ironické rozverné causerii Systém. O dvanáct let později se ukázala být předstupněm k R.U.R.

O naplnění a zároveň reformu Taylorových cílů se tu pokouší americký podnikatel Ripraton z Hubertustownu. Dělník se musí stát strojem, prostě a jednoduše se jen točit. Každá myšlenka je porušením kázně," káže. `"Celý Taylorismus je soustavný omyl, neboť přehlíží otázku duše. Dělníkova duše není pouhý stroj; proto se musí odstranit.‘‘ A tak Ripraton zaměstnává jen lidi, kteří při přijímací zkoušce dokáží, že nemyslí, necítí, nic nechtějí a nemají ani ponětí o poezii nebo politice. Ale především nemají žádný citový život. Bydlí v kasárnách, a protože žena by se svými city byla pro jeho systém nebezpečím, smějí Ripratonovi dělníci své sexuální potřeby ukájet jen občas a to v naprosté tmě, aby jejich uspokojení proběhlo bez jakéhokoliv estetického vzrušení. A právě to vede ke katastrofě. Když se stane, že v cele jednoho mladého dělníka při kopulaci omylem svítí světlo, vzbudí v něm pohled na půvab ženy, která k němu byla připuštěna, smysl pro krásu a vyšší určení člověka. Příští den se dokonce rozezpívá. Jeho příkladu následují i ostatní dělníci, začnou uspokojovat své sexuální potřeby ve světle svíček, vést lidský život, vyžadovat kratší pracovní dobu, založí odbory a vyvolají generální stávku. Nakonec zapálí továrnu, která je zbavila lidské důstojnosti, a zavraždí Ripratonovu ženu i děti.


R.U.R. čapek divadlo - Bing images

Když ale lehkým perem napsaný příběh vyšel v roce 1918 ve sbírce ranných textů bratrů Čapkových Krakonošova zahrada, nebyl už svět moderní techniky tématem pro ironii a výsměch. První světová válka v otřesném měřítku ukázala její odvrácenou tvář a ničivou moc; ohrožení, kterým byla pro člověka a jeho existenci na zemi.

Pro Karla Čapka byla katastrofa první světové války základním životním zážitkem a otázkou budoucnosti člověka. Ovládne člověk techniku nebo nakonec ona jej? Jakou vinu na tom bude mít on sám? A tato jasně a zřetelně formulovaná otázka po místě člověka v moderní civilizaci v jeho, - jak je nazval - kolektivním dramatu R.U.R., se ve své mnohovýznamnosti stala tím podstatným důvodem pro nečekaný úspěch hry zcela neznámého českého autora.


Ale neklademe si my dnes, sto let po Karlu Čapkovi, v podstatě tytéž otázky? Nebude člověka jeho zvídavost a technokratický rozum hnát stále dál a dál, až se jeho pánem stane umělá inteligence a o budoucnosti každého z nás bude rozhodovat algoritmus? Současní Ripratonové už vědí, jak genovými nůžkami mohou podle svých potřeb upravovat DNA rostlin i zvířat – a jak dlouho ještě ne? – lidských embryonů. A naši svéprávnost začínají jako temný mrak ohrožovat digitálními koncerny shromážděný kapitál dat o každém z nás s možností řídit člověka tím směrem, jak si to přeje politická nebo hospodářská moc.

Jestliže Ripraton chtěl člověka jen přizpůsobit stroji, pak v R.U.R. měl geniální filozof a vědec Rossum v úmyslu vytvořením umělého člověka z biologické masy sesadit Boha a ukázat, že člověk dokáže totéž co on. Jeho synovce, mladého Rossuma, ale nějaká metafyzika nebo sesazení boha nezajímaly. Jemu šlo o obchod. V těstu podobné hmotě, kterou vytvořil jeho strýc, uviděl šanci jejího průmyslového využití pro produkci humanoidních robotů, vybavených vynikající pamětí, ale bez schopnosti myslet a cítit bolest. A na Rossumově osamělém ostrově, ne nepodobnému Sillicon Valley, začali v obrovských halách nejprve dělníci, později roboti, roboty, vyrábět.

Řediteli podniku Harry Dominovi a jeho kolegům z vedení, je jich celkem šest, ale jde o něco jiného, než vydělávat peníze. Roboti mají lidstvo zbavit dehonestující dřiny a bídy, naplnit svět hojností zboží, a ``člověk dělat jen to, co miluje. Bude žít jen proto, aby se zdokonaloval.`` O tom se snaží přesvědčit Helenu Gloryovou, která navštívila ostrov jako vyslankyně Ligy humanity, aby zde protestovala proti zotročování umělých lidí. A v jejich rozhovoru, v němž na začátku považovala i Dominovy kolegy za roboty, jsou rozehrány všechny aspekty technokratické vize robotizace světa, v němž už nebude třeba lidské práce. Člověka ale neosvobodí, jen promění v poživačného konzumenta. Helenu ale nakonec přesvědčí svým nadšením, a ona se stane Dominovou ženou.

Na ostrov s ní ale přišel zcela nový element – soucit. Heleně je nemyslících a necítících robotů líto a požádá doktora Galla, který na zdokonalování jejich fyziologie pracuje, aby jim dodal i schopnost myslet a cítit. Chce pro ně udělat něco dobrého, tak jako Domin pro lidi. Ale její dobrá vůle se obrátí v pravý opak, jako se na určitém stupni vývoje technika vždycky nějakým způsobem stane něčím víc než člověk. Tak se i Gallovi zdokonalení roboti najednou cítí být nadřazeni lidem, vyhlásí jim válku, ve válečném tažení začnou dobývat jednu zemi za druhou a stejně jako kdysi Ripratonovi dělníci vraždit; až nakonec obsadí i ostrov, kolébku svého vzniku.

Obleženi ve svém domě bilancují zatím členové vedení R.U.R tváří v tvář smrti svůj život a práci; a najednou se v nich probudí touha po jiném, jednoduchém bytí s rodinou a dětmi a cítí v sobě tolik lásky k životu jako dosud nikdy.

Ale nebyl by to Čapek, kdyby divákovi nenabídl východisko z tohoto konce světa. Stavitel Alquist, jediný, kterého roboti nezabili, se stane svědkem lásky vznikajicí mezi dvěma mladými roboty Primusem a Helenou. Svou láskou se z robotů stávají lidmi, Alquist je jako nové lidské pokolení propouští do světa a oni tak naplňují Čapkovu víru, že jen láska může zachránit svět

a zaručuje věčnost života. V Platonově Symposiu si k tomu ještě můžeme přečíst, že láska je touhou po trvalém dobru. Ale můžeme tomu věřit dnes? Není pro nás R.U.R. jen hrou o selhání techniky?

Karel Čapek by s námi souhlasil i v tom. Už v roce 1929 napsal: "Učinili jsme měřítkem lidského řádu stroje, nikoliv lidi; ale za to nemohou stroje, za to můžeme my. Tím nemluvím proti strojům z mosazi a železa; ani ve snu by mne nenapadlo tvrdit, že by nám bylo lépe bez nich... Ale věc vypadá docela jinak, tážeme-li se, pokračuje-li organizace a dokonalost lidí stejně bezpečně jako organizace a dokonalost strojů; nebo investujeme-li do úpravy lidských věcí stejně mnoho zájmu. "Neukazuje nám právě

v těchto dnech hranice naší technické civilizace docela nepatrný virus?"

Ale Čapek by nám možná i dnes mohl dát tu správnou radu, že vědět neznamená také odsoudit. Mezi dobrem a zlem, jak to můžeme vyčíst z jeho díla, se pro něj otevíral prostor, v němž se člověk od počátku světa pohybuje mezi dobrem a zlem, jednou blíž dobru jednou zlu. A v tomto prostoru se pohybujeme dnes i my.


Alena Wagnerová

Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean