ANKETA KRITIKŮ 2021



Jiří P. Kříž


1. INSCENACE ROKU 2020


1. Josef Bouček: NOC PASTÝŘŮ

Režie Petr Gazdík. Dramaturgie Jiří Záviš, Klára Latzková, scéna Emil Konečný, kostýmy Eliška Ondráčková Lupačová. Městské divadlo Brno, premiéra 19. září 2020.

Mimořádně aktuální Rybův vyčerpávající, a přes velký první úspěch jeho České mše vánoční už za jeho života nakonec marný a prohraný zápas se zatuchlými poměry v Čechách. Tvůrci akcentovali Rybovu osvícenost i talent, s jakou dobu předběhl o generaci. Na jeho obraze lépe pochopíme, jak se Češi po věky vypořádávají s velikány, kteří přerostli malé, smrádkem zateplené poměry, kde se jakákoli „církev“ dodnes nemůže rozhodnout, má-li se vydat cestou smíru, vytyčovanou třeba papežem Františkem, či zůstat u „konzervativních hodnot“, jež podle některých představitelů kléru moderní epocha rozvrací. Ten zápas skvěle hrají Milan Němec (Ryba) a Jan Mazák (farář Zachar).


2. Duncan MacMillan: LÍDÉ, MÍSTA, VĚCI

Adaptace a režie Pavel Khek. Překlad Kateřina Hollá, dramaturgie Lenka Smrčková, choreografie Martin Šimek, hudba David Smečka. Klicperovo divadlo Hradec Králové, premiéra 3. října 2020 ve Studiu Beseda.

Výmluvná studie slávy a pádu herečky závislé na na alkoholu a drogách je varovným a krutým příběhem o možné cestě zpět; nelehké, trnité. Současný britský čtyřicátník navazuje na generaci cool, která drogám často sama propadala. Rovnovážný, vzácně přesvědčivý celek, který po zrušení vládních opatření snad teprve bude mít sílu promlouvat hlavně k mladým divákům, a doceněn snad bude i na festivalech roku 2021, zejména Dream Factory, ale i v Plzni.


3. Karolina Světlá: SYLVA

Dramatizace Tomáš Syrovátka, režie Martin Františák. Dramaturgie Lenka Chválová, asistentka režie Lucie Němečková, výprava Eva Jiřikovská, hudba Nikos Engonidis, pohybová spolupráce Pavol Seriš. Divadlo F. X. Šaldy Liberec. Premiéra 11. září 2020 v Malém divadle.

Jinakost Češi odjakživa nemají rádi, a tak ji odjakživa musí hájit aspoň spisovatelé, dramatici a filmaři, aby ukázali lidskou a morální převahu individuality. Františák takový obraz vykreslil náramně. V dramatizaci obrozeneckého Vesnického románu z podještědského kraje příkladně zpřítomnil, a proměnil v napínavou výpověď o majetkově i věkově nerovných sňatcích, o čistotě a statečnosti děvčete podobajícího se Divé Báře, a o nepravostech i o životě lidí, kteří hlavní hrdiny – statkářku, její dceru, mlynáře, tápajícího Jírovce, jeho matku, hostinský pár, vesnickou chasu, tajemného Mikusu a titulní Sylvu obklopují.


2. NEJLEPŠÍ MUŽSKÝ HERECKÝ VÝKON ROKU 2020:


1. Milan Němec (role Jakuba Ryby, kantora a muzikanta v inscenaci Noc pastýřů Josefa Boučka; režie Petr Gazdík, premiéra 19. září 2020 v Městském divadle Brno).

V jeho pojetí přesný obraz člověka ubíjeného zatuchlostí a dobovou společenskou hierarchizací. Nemožnost vystoupit ze společenské vrstvy, do které je vtlačen, závislý na přízni či nepřízni mocných, duchovně i faktickou tvorbou daleko před okovy konvencí, s nimiž svádí marný a tragický zápas.


2. Jakub Škrdla (role Bohuslava Martinů v inscenaci Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova Dodo Gombára, režie Dodo Gombár, premiéra 5. září 2020 v Horáckém divadle Jihlava).

Škrdla potvrdil velký rozsah vlastního hereckého rejstříku (od pantomimy a klauniády, komdie – až k velkým charakterním rolím. Všech jeho dovedností dokonale využil Gombár k vlastnímu jako vždy expresívnímu a složitému portrétu velkého českého hudebního skladatele, po většinu života tvořícího mimo vlast.


3. Jan Mazák (role Kašpara Zachara, rožmitálského faráře v inscenaci Noc pastýřů Josefa Boučka; režie Petr Gazdík, premiéra 19. září 2020 v Městském divadle Brno).

Protiportrét Jakuba Ryby – zpátečnický, autoritativní církevní hodnostář, víře oddaný, avšak lidsky potměšilý, zákeřný, intrikánský, bránící jakémukoli, podle něj vždy nebezpečnému společenskému pohybu vpřed. Síla inscenace je vystavěna na střetu Ryby a Zachara a nese v něm neradostné poselství dnešku.


3. NEJLEPŠÍ ŽENSKÝ HERECKÝ VÝKON ROKU 2020:


1. Natálie Holíková (role Emmy v inscenaci Lidé, místa, věci Duncana MacMillana; režie Pavel Khek, premiéra 3. října 2020 ve Studiu Besedav Klicperova divadla Hradec Králové.

Od prvního výstupu narůstajícího okna při posledním Emmině výpadku z role ve hře A. P. Čechova strhující a nevídané nasazení v postavě osobnostního rozkladu herečky, která neunesla slávu, v ústavu pak žije ve vzdoru k průhledným terapeutickým úkonům, aby se nakonec na sebe dověděla, jak dokázala rozbít rodinu, do které se zoufale vrací žadonit o pomoc. Strhující exprese v roli, ve které Holíková nechává divákovi rozhodnutí, má-li s její postavou soucítit nebo ji zavrhnout.


2. Lucie Trmíková (role Marie v inscenaci Vše mé je tvé scenáristky Lucie Trmíkové inspirované životem a dílem Marie a Jana Zahradníčkových, režie Jan Nebeský, premiéra 2. února 2020 v Divadelním spolku Jedl Praha).

Neokázalá postava básníkovy ženy v úžasném dialogu s Janem – toho času v komunistických žalářích. Bolest i statečnost selského děvčete z Uhřínova u Velkého Meziříčí. Krutá doba jim pro společný život vymezila pouhých šest let, okamžiky štěstí mohli tedy měřit na špetky šafránu. Další z pozoruhodně vystavěných postav zkušené herečky malého divadelního prostoru, ale velkých témat.


3. Ivana Vaňková (role Kleopatry v inscenaci Antonius a Kleopatra Williama Shakespeara, režie Stanislav Moša, premiéra 29. srpna 2020. V Městském divadle Brno).

Vaňková zvládá role ve velkém charakterovém rozpětí: od Rady v Cikáni jdou do nebe až po loňskou Annu Kareninovou. Ustrojením heroina má samozřejmě vznešenost, vladařskou noblesu i krásu poslední egyptské panovnice a ve spojení s kostýmní invencí Andrey Kučerové dokáže znamnitě akcentovat i režisérem předepsaný nadčasový rozměr postavy.


4. DIVADLO ROKU 2020:


1. Městské divadlo Brno

Tipem se výslovně vyhýbám podezření, že přimhuřuji oči nad jedinečnou scénou slavící sedmdesátiny. Jeho hudební scéna je v Česku bezkonkurenční již dlouhá léta, s odvahou pouštět se i do evropských premiér světových muzikálů, se zahraničními úspěchy nejen vývozu vlastních inscenací, ale i české tvorby v evropských regionech.

V činoherní tvorbě téměř nikdy neklesá pod průměr. Také v roce 2020 vedle mnou oceněných uměleckých výkonů (Noc pastýřů, Antonius a Kleopatra, Ráj nebo O statečném kováři) stojí vysoko nad tvorbou jiných divadel i Havlova Žebrácká opera, velký ohlas má Miltonův a Gombárův Ztracený ráj (zhlédnutí znemožnily vládní zákazy) nebo Davisův, Wrightův, Forrestův, Yestonův a Slovákův Grand hotel…


2. Klicperovo divadlo Hradec Králové

Pod vedením nového uměleckého šéfa Pavla Kheka neměl soubor v roce 2020 tolik příležitostí jako v jiných letech dokázat, že oč méně módní procedurou přestaly být spanilé jízdy kritiků do Hradce o to víc chce divadlo dostát pověsti jedné z nejlepších českých scén. Příkladem nejtransparentnějším jsou samozřejmě Lidé, místa, věci, jejichž úspěšná premiéra se uskutečnila těsně před expanzí druhé vlny zmaru. Neméně výraznými opusy jsou však i Kdo se bojí Virginie Woolfové v Besedě, Kunderova Ptákovina i poněkud zbytečně komplikovaní Tři kamarádi…


3. Činoherní soubor Divadla F. X. Šaldy Liberec

Vedle neuvěřitelného vzepětí jihlavského Horáckého divadla (Remiáš, Skočovský), stojí za vyzvednutí a ocenění mezi spolehlivě kumšt produkujícími regionálními scénami činohra libereckého Divadla F. X. Šaldy. Zároveň i jako malé docenění mise končícího uměleckého šéfa Šimona Dominika, vytrvale a zásadně kultivujícího prostor snad nejvýrazněji od časů Pavla (a Petra) Palouše. Již v roce 2019 jsem uvažoval o ocenění (Mikve, Naše sebrané trable, SIALská trojčata, Ujetá ruka, Žijeme?, Srpen v zemi indiánů, Jakub a jeho pán, Paní z moře), letos již neváhám: Stoprocentní Františákova Sylva, Štindlův Syn. Z Dianiškova Buriana se uskutečnila jen generálka s nevídaným ohlasem, koronovairus zabil i další opus Hadar Galronové Moje první židovské vánoce ve Svojkově režii.


5. HRA ROKU 2020:


1. Josef Holcman, Břetislav Rychlík: Osobní poplach.

(Uvedlo Městské divadlo Zlín v premiéře 29. února 2020 v režii Břetislava Rychlíka, dramaturgie Vladimír Fekar).

Nevyčerpatelnou inspirací pro zlínského právníka Holcmana – jehož povídky a novely rád čte i Milan Kundera – je jeho dětství v rodině slováckého „kulaka“, což byl podle komunistů každý pracovitý sedlák. Rychlík před několika lety uspěl už s dramatizací jeho prózy Cena facky aneb Gottwaldovy boty ve Slováckém divadle. Osobní poplach je

jímavým, ale ve výsledku stejně naléhavým ohlédnutím za životem venkovského humanisty a řezníka Jožky Slováka, jehož žertíky nezdolala ani totalita. Dokládá nezlomnost lidského ducha v jakémkoli zlolajném režimu, ale i odvrácenou tvář fanfarónství – přece jen rozpad osobnosti posilované nad míru alkoholem. Holcmanůvv příběh vlastního strýce je z řady jeho ohlédnutí bez zloby a výčitek, avšak s akcentem, co by bývalo mohlo být, kdyby svět opakovaně neovládali kazisvěti.


2. Igor Dostálek, Veronika Volejníková: Hády. Inspirováno románem Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo.

(Uvedlo Studio Marta Brno v premiéře 3. září 2020 v režii Igora Dostálka, dramaturgie Veronika Volejníková).

Snad trvalý pobyt v Itálii, a to už od poloviny 60. let, bez návratu do vlasti ani po sametovém třesku, činí ze Sylvie Richterové spisovatelku, která zůstává nespravedlivě mimo hlavní proud české literatury přelomu tisíciletí. Po vydání prvních próz byla srovnávána s Věrou Linhartovou, to už ale dávno neplatí. Našla osobní styl i témata, vycházející spíš z blíženectví s M. Kunderou. Nejenom ona se zaradovala, když si k inscenaci jedné z jejích posledních prací rozhodli divadelníci mladší kumštýřské generace. A nejen to, oni to vzpomínací téma velké životní úsečky od 50. let minulého století až za mezník „velkého českého třesku“ v důvěrně známých kulisách brněnského Kr. Pole vzali za své a opatřili ho velkým divadelním potenciálem příběhu o žití ve zrádné době, v níž defilují porobovaní, obyčejní, nadaní, přemýšlející vedle týpků prospěchářů, udavačů, kariéristů, kteří v zlolajnosti a v sebeobelhávání pokračují, pokud neumřeli, dodnes. Je dobré, že takový obraz namalovali na scéně, která patří především mladým, neboť i jejich rodiče a prarodiče mnohdy raději zapomínají.


3. Jiří Havelka a kol.: Ztroskotání vzducholodi Italia řízené generálem Nobilem při návratu ze severního pólu do základního tábora v Kings Bay 25. května 1928.

(Uvedlo Divadlo Minor Praha v premiéře 26. září 2020 v režii Jiřího Havelky, dramaturgie Petra Zichová.)

Od té výpravy uteklo skoro již století. Dnes těžko pochopitelný závod o dosažení jižního a severního pólu nebo o zprůchodnění severozápadní cesty, vyznačený jmény Nansen, Amundsen, Scott, a často tragickými dobrodružstvími, u kterých figuruje i české jméno František Běhounek, v paměti potomků zlých, blbých a zločinných samozřejmě pozapomenuté. A tedy salve! Jiřímu Havelkovi a jeho vůli vyhledávat v české historii sporná místa (Dechovka) i zpitomělou současnou nehybnost (Družstvo vlastníků), a také kolektivu Divadla Minor. Cesty Nobileho vzducholodi Italia k severnímu pólu stojí za to, aby neupadly

v zapomenutí. Proto je dobré, že téma vzalo za své divadlo určené především dětem. Pro ně jsou určené jednoduché, skoro až „na kost ohlodané“ dialogy. - Inscenačně se Havelka vrátil ponejvíce k úspěšnému opusu Wanted Welzl v Dejvickém divadle. Rychlé, takřka filmové střihy se zatmívačkami a překrývačkami, uplatněné také v dalších polárně příbuzných inscenacích J. Vašíčka Amundsen kontra Scott nebo Bílý tesák v Draku.



6. NEJLEPŠÍ SCÉNOGRAFIE ROKU 2020:


1. Pavol Andraško (scéna)

Martin McDonagh, překlad Pavel Dominik: Velmi, velmi, velmi temný příběh v Národním divadle Brno, režie Michal Vajdička, premiéra 11. září 2020.

Jeden z méně úspěšných McDonaghových opusů v Česku (díky částečné herecké nezvládnutosti charakteristik), zdánlivě nesmyslně konfrontující Ch. Dickense a outsidera (jazyková nevybavenost) H. Ch. Andersena - s genocidní misí krále Leopolda II. v Belgickém Kongu, reprezentovaném Pygmejkou Marjory, vyprovodili na svět aspoň slovenští výtvarníci - scénograf s Katarínou Hollou. Andraško s velkým citem pro vybudování bariér „stěny světa“ se šuplaty tehdejších i dnešních společenských „bublin“.


2 Daniel Dvořák (scéna)

Milan Kundera: Ptákovina v Klicperově divadle Hradec Králové, režie Vladimír Morávek, premiéra 21. prosince 2019.

K Dvořákovým scénickým fantaziím bývá divadelní kritika macešská, což mně před několika lety potvrdilo přehlédnutí jeho znamenité práce k Sedmé pečeti J. Nekvasila v ND Brno. Také Kunderova Ptákovina je příběhem stejně temným jako v Bergmanově patrně největším filmu, má v sobě ale navíc nad slovutného Švéda sžíravou ironii a sebeironii, které se později francouzsko-český spisovatel sám děsil… S kostýmy Evy Morávkové (a s režijně hereckým pojetím) Dvořákova výtvarná ironie téma zdravě a provokativně hypertrofuje…

KDYBY NEBYLO MOŽNÉ UZNAT PREMIÉRU Z 21. PROSINCE 2019, POKRAČOVAT DÁL 3. A 4. TIPEM JAKO 2. A 3.


3. Jaroslav Milfajt (scéna)

Božena Němcová, Petr Ulrych: O statečném kováři v Městském divadle Brno, režie Igor Ondříček, premiéra 7. června 2020 na Biskupském dvoře.

K silácké pohádce o neohroženém Mikešovi a o jeho dvou méně poctivých kamarádech vytvořil scénu výtvarník-kouzelník. Pod panoramatem věží petrovského chrámu nad hlavami herců stvořil řemeslnické dílny, hospodu, lesní houštiny, sluj Černého krále (zbytečně Azazela), ale i hradní komnaty – jak jinak s kovářem – z kovových plátů. Je to v jejich chladu a tíze záměrně poněkud neosobní hrozba temných sil, ale i výstraha pro šejdíře, nepoctivce a falešné potentáty, kterých na rozdíl od dobrých lidí přibývá.


4. Eva Jiřikovská (výprava)

Karolina Světlá: Sylva v Divadle F. X. Šaldy Liberec, režie Martin Františák, premiéra 11. září 2020 v Malém divadle.

Jako vždy nachází výtvarnice pramen pro vlastní fantazii v lidovém kroji. Není třeba ukotvovat příběh do Podještědí. Když už je režisér Valach z Karolinky, proč by nemohly v kostýmech zazářit i prvky slovácké… A v tom je inspirace Jiřikovské nevyčerpatelná.


7. NEJLEPŠÍ HUDBA ROKU 2020:


1. Petr Ulrych

(Božena Němcová, Petr Ulrych: O statečném kováři v Městském divadle Brno, režie Igor Ondříček, premiéra 7. června 2020 na Biskupském dvoře.

Bezmála před čtyřiceti lety pokazil pohádku B Němcové normalizační úředník Bohumil Steiner (psát přece umí každý komunista). Už tehdejší film (1983) má ale dvě nesporné kvality: ještě „přdbásníkovského“ Pavla Kříže v titulní roli a hudbu Petra Ulrycha. Se sestrou Hanou a s jejich Javory fenomén populární hudby inspirované muzikou moravsko-slovenského pomezí, a obecněji karpatského oblouku. Už od roku 1967, kdy oba naskočili do skupiny Atlantis. Jejich Nechoď do kláštera vedlo pár týdnů i rozhlasovou hitparádu Jiřího Černého 12 na houpačce. Lidovou píseň se učili mít rádi od Jury Pavlici z Hradišťanu (hrál s nimi i v Javorech), Ulrychovi pak naopak „nakazili“ třeba Čechomor… Petr i Hana už jsou „sedmdesátníky pryč“, na jejich dráhu ale člověk myslí i při naslouchání nejnovějšího Petrova opusu divadelním (ke stejně zdařilým patří i Nikola Šuhaj nebo Radúz a Mahulena)…


2. Marko Ivanović

(Marko Ivanovič, David Radok: Monument v Národním divadle Brno, režie David Radok, premiéra 7. února 2020.)

Hudebně je Ivanovićova opera náročným dodekafonickým opusem zapadajícím ale do tenké linie české politické opery. Ostatně premiéru Březinova a Nekvasilova Zítra se bude… o procesu s Miladou Horákovou, dirigoval Ivanović v roce 2008 ve Zlaté kapličce. Monument o režimní devótní zrůdnosti pomníku J. V. Stalina v Praze je zkomponován pro tři sbory: Sbor a orchestr Janáčkovy opery NdB, Český akademický sbor a Dětský sbor Brno. Jak nepřipomenout třeba velkolepě koncipovanou Libuši, kterou v režii Jiřího Heřmana uváděl soubor k 100. výročí republiky před dvěma lety na Výstavišti BVV v Pavilónu P. Velkých scén se v Monumentu účastní až 150 účinkujících. Cesta opery brněnského Národního divadla (vedeného Martinem Glaserem) vede k precizaci uměleckých výkonů, které spolu s NDM Ostrava Jiřího Nekvasila často překonávají operu ND v Praze.


3. Zdeněk Merta

(Stanislav Moša, Zdeněk Merta: Ráj- Osudová komedie – 3. díl hudební trilogie – Fantasy muzikál v Městském divadle Brno, režie Stanislav Moša, premiéra 8. února 2020)

Po Peklu (2008) a Očistci (2013) tedy Ráj (2020). A aby toho nebylo málo, týden po premiéře Ráje v témže divadle ještě činoherní Ztracený ráj Dodo Gombára podle Johna Miltona (odjel jsem před premiérou do Itálie na hory, a v den návratu za námi Rakušané zavřeli Brennerský průsmyk, takže reprízy Ráje už jsem nestihl). Hudebně mimořádně melodické, umělecky velkolepé, náročné dílo vlekoucí za sebou naivně přímočarý příběh. Žádné jiné české divadlo se na přelomu druhého a třetího desetiletí 21. století nemůže pyšnit lepším, profesionálnějším muzikálovým souborem se stálým přílivem talentů z Janáčkovy akademie. V Ráji se objevil nový, a pronikavý, příští hvězda: Viktória Matušovová.


8. TALENT ROKU 2020:


1. Viktoria Matušovová (muzikálová herečka)

Městské divadlo Brno. Oré, dívka, kterou potká Malej v dospělosti, v muzkálu Ráj Stanislava Moši a Zdeňka Merty. Mimořádný talent a budoucí hvězda.


2. Svetlana Hruškociová (herečka)

Horácké divadlo Jihlava. Hyacinta, Gerontova dcera a Oktávova milenka ve Skapinových šibalstvích, Sestra Marie v Martinů – Česká rapsodie Bohuslavova, Ingrid v Havlově Žebrácké opeře.


3. Andrea Berecková (herečka)

Činoherní studio Ústí nad Labem. Uršula, Matka, Krásná cikánka, slečna Hroudová v Pábitelích.


V Praze dne 5. ledna 2021


Jiří P. Kříž

Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean