Ivan Kott: Fenomén Vladimír Karfík a jeho Docela malé curriculum


Literární historik, kritik a publicista Vladimír Karfík se narodil v Českých Budějovicích 1. října 1931, tedy na den stejně jako v Plzni Jiří Suchý. Astrologicky vzato by tedy ti dva měli mít leccos společného. Minimálně platí, že Vladimír často o Jiřím Suchém psal, byl nějaký čas členem umělecké rady Divadla Semafor a psal i do našeho klubového časopisu Jonáš (např. v roce 1971, č. 34, 35 a 37). Nedávno vydal své Docela malé curriculum (2019). Začíná zde svými vzpomínkami z dětství a raného mládí, které prožil v předměstské obci Mladé u Českých Budějovic.


Jeho otec zde působil jako úředník pojišťovny a postavil rodinný domek. Mladé bylo tehdy čerstvě osídlováno Čechy, zatímco původní část obce tradičně obývali němečtí sedláci. Přímo vedle Karfíků přes zahradu sídlila rodina Lieblů, jejichž dcera Veronika se vdala za nechvalně známého Adolfa Eichmanna, který sem za ní často zajížděl. V květnu 1945 zde pochopitelně došlo k ostrým národnostním střetům, Vladimírova matka se však odmítla zúčastňovat těch nejdrastičtějších scén.


Vladimír chodil do gymnasia v ČB v České ulici a vzpomíná na několik pozoruhodných kantorských osobností. Druhou půlku gymnasia však absolvoval v ještě zachovalém historickém městě Most, kam otec s rodinou přesídlil. Vladimír již tehdy přispíval do literární rubriky Mladé fronty. Na studiích filosofické fakulty UK v Praze poznal svou budoucí ženu Věru, čirou náhodou pocházející z jiné předměstské obce u Českých Budějovic – Suchého Vrbného. Oba celý život pracují v oblasti literární kritiky a editorství. Vladimír po absolutoriu VŠ pracoval v Novinářském studijním ústavu, brzo však začal spolupracovat s redakcí Literárních novin. Časem tam přešel na plný úvazek a poznal všechny přední představitele české kultury 60. let.


Po sovětské okupaci roku 1968 se pochopitelně stal nepohodlným, pracoval pak skoro 10 let jako čerpač u Stavební geologie, podobně jako několik dalších mužů v podobné situaci. Byl též hlídačem v Loretě, společně např. s básníkem Ivanem Wernischem. Vladimír se též zúčastňoval tajných akcí disidentů. Ludvíka Vaculíka přesvědčil, aby sepsal Český snář; Vaculík mu nosil rozepsané části díla k prvnímu posouzení a redakci. Po listopadu 1989 naopak Ludvík Vaculík přiměl Vladimíra Karfíka, aby se ujal vedení obnovených Literárních novin. Ten tam pak dělal šéfredaktora 10 let, až do doby, kdy LtN uzurpoval a posléze zničil „zelený mág“ Jakub Patočka.


Vzhledem k tomu, že tato Karfíkova knížka vyšla jen ve 100 výtiscích a je těžko k mání, doporučuji si z archivu ČRo-Vltava aspoň poslechnout pětidílné Osudy Vladimíra Karfíka, kde je její podstatná část obsažena navíc v autorově osobní interpretaci. Zde by snad bylo možné dodat, že Vladimírův syn Filip Karfík v současné době učí antickou filosofii na frankofonní universitě ve švýcarském Fribourghu a v češtině u nakladatelství Oikoymenh vydal několik knížek s touto tématikou.

Vladimír Karfík v poslední době vydává knižně soubory sestavené z časopiseckých publikací a esejů. hlavně z oblasti literatury a divadla. Kniha Literatura je čitelná (2002) obsahuje m.j. stati věnované Ivanu Vyskočilovi, Bohumilu Hrabalovi, Ludvíku Vaculíkovi a básnické tvorbě Jiřího Koláře. Titul Knihy Dědova mísa (2016) podle názvu básně Jana Nerudy by napovídal, že zde půjde hlavně o poesii. Ve skutečnosti jde o články publikované v Divadelních novinách v létech 2012 – 14. Dočtete se zde tedy hlavně o divadle, tedy Václavu Havlovi, Divadle Na provázku, Ypsilonce, Festivalu německého divadla, začátcích Divadla Na zábradlí, ale také o Cílkových knihách o krajině a filmech podle předloh Bohumila Hrabala.


V Edici současné poezie vyšla v r. 2019 Karfíkova kniha Co a jak. Najdeme tam stati jako: Suchý veršem i prózou, Čítanka Hrabalovy poetiky), Růže růžová (kontrast písní Jiřího Suchého a běžných šlágrů v rádiu), Pravidla hry (o činnosti Jiřího Grossmana a Miloslava aforu), Století Jaroslava Seiferta, Divišův rok, Živý poeta doctuŠimka v Sems (Jiří Gruša) a řadu dalších článků o českých básnících a literátech.




Listujeme-li Wikipedií, narazíme též na jméno Vladimír Karfík, které patří jiné osobě, než výše probíranému literárnímu historikovi. Jde o jeho vzdáleného příbuzného, prof. Ing. Arch. Vladimíra Karfíka (1901 – 1996). Tento významný český architekt, spojený především s Baťovým Zlínem, napsal též své obsáhlé Vzpomínky, vydané naposled v r. 2017 v Luhačovicích.

Po studiu architektury na ČVUT Praha se dostal na zahraniční stáže, v Paříži u Le Corbusiéra, učil se i od Adolfa Loose a delší dobu pracoval v projekční kanceláři Franka Lloyda Wrighta v USA. Tam ho v r. 1930 objevil Tomáš Baťa a nabídl mu hned místo šéfa projekční kanceláře ve Zlíně. Karfík tam postupně nahradil dosavadního architekta Františka Lydii Gahuru, který do té doby vybudoval Baťovi ve Zlíně řadu pozoruhodných budov, leč tehdy už se mu jevil jako dosti konzervativní. Karfík pak ve Zlíně jednak dostavil na úrovni doby Společenský dům (dnes Hotel Moskva) a pak hlavně nový Společenský dům v Otrokovicích, Baťův mrakodrap s legendární kanceláří šéfa ve výtahu, zlínské filmové ateliéry, řadu progresivních bytových domů a mimo Zlín pak řadu obchodních Domů služeb; v Americe či Indii projektoval celá baťovská města. Po roce 1948 se však Karfík gottwaldovským komunistům moc nehodil a tak přešel do Bratislavy učit architekturu a pro Slovensko též vyprojektovat několik progresivních objektů. Na závěr své aktivní kariéry přesídlil na Maltu, kde též učil na univerzitě a projektoval pro tehdejší prezidentku její letní sídlo. Navrhl též modernizaci některých objektů patřících řádu maltézských rytířů. Po návratu do vlasti stále svěží ještě hodně cestoval po světě; ke svým devadesátinám dostal řád od prezidenta Václava Havla. V rozsáhlé knize najdete ještě řadu vybraných informací o světových i domácích architektech a stavbách.

Na závěr dodávám, že prý první Karfík, psaný Carphig, přišel do Čech koncem třicetileté války.


Jiří Fošum


Knihu Vladimíra Karfíka Docela malé curriculum (2019) si můžete objednat na tel.: 605 253 234.

Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean