Jiří P. Kříž: Čarodějnice na Lanšperku 197


Jeví se to už jako bájné vypravování starců, ale ještě žijí pamětnici.

Stalo se to na den přesně před půl stoletím, 30. dubna 1971. Taky byl tehdy pátek.

Na zřícenině Lanšperka, pár kilometrů na půlnoc od Ústí, na ostrohu nad Tichou Orlicí, měly okolní bigbeatové kapely (Svitavy, Česká Třebová, Jablonné nad Orlicí, Lanškroun) pálit čarodějnice. A taky si chtěly pod hradem v hospodě U Dušků zahrát. Z Podorlicka se sjely skupiny Devils, Sinners, The Childern of Clean Life s Františkem Uhlířem a ještě asi pět dalších. Jako sedmnáctiletý orlický politický panic přihlížel akci pozdější písničkář Slávek Janoušek. Trochu divadelní atmosféry přivezli z Brna tehdejší studenti divadelní vědy Petr Oslzlý, Ivo Krobot, Pavel N. Matuštík, a posluchač historie umění Pavel Imrich, rodák, a jeden ze svolavatelů akce za PAJZL.

Dodnes se neví, kdo to napráskal, jako v českých zemích tehdy už zase všechno, jisté však je, že čerstvě nevybouřenou energií nabitá Husákova VB správně dešifrovala

PAJZL jako Pravé A Jediné Zástupce Lidu,

ilegální organizaci mániček, chuligánů, kontrarevolučních živlů - a filozofů z Brna [sic!], o to nebezpečnějších, že bylo konečně před tím pravým, druhým XIV. sjezdem KSČ a před podzimními svobodnými volbami s plánovaným povinným výsledkem 99,8 procenta. Osobně mohu být pyšný už jen na to, že jsem se tehdy zařadil k oněm dvěma desetinám.

Večer po desáté onoho památného dne pronikl k Duškům nejprve předvoj: Dva policejní jelimani se jali kontrolovat občanské průkazy účastníků s úkolem provokovat; hlavně organizátory - Imricha a Milana Langra. Setkali se s neochotou a průtahy, proto vzápětí ze zálohy do restaurace pana Duška vtrhla venku připravená policajtů celá okresní úderná rota, a jak už jejich kolegové v srpnu 1969 udělali zkušenost o prvním výročí vpádu sovětské okupační moci do Československa v Praze na Václaváku nebo v Brně na Náměstí Svobody, začalo boží dopuštění, nikoli nepodobné Ladově Hospodské mele, připomenuté pak až roku 1988 (to už svítalo na lepší časy) ve Vorlově Pražské pětce, v epizodě Na brigádě. Příslušníci jako jeden muž účastníky undergroundového setkání brutálně zbili nově nafasovanými obušky. Ano, na chvíli si na to i zhasli. Hudebníky i diváky pozatýkali. Pokud se jim nepodařilo zmizet ve tmě čarovné noci.

Ivo Krobot, horal ze Šumperska,

vtrhl do pranice, až když se mu zdálo zbabělé jen přihlížet, jak si policajti hlava nehlava ulehčují práci bušením pendreky do bab, jak u nás na Moravě s pozitivním nábojem toho slova říkáme veškerému něžnějšímu pohlaví. Urazil veřejné činitele nejprve bujarou písní Tri dni ňa naháňali, eště ňa nedostali (divadelní kritik by scénku zhodnotil: Zacifroval jak Jánošík pod šibenicú). Do bitvy vpadl srdnatě jak sapér Vodička, ale stejně sklouzl po hrachu. Zakročujícího orgána, sám už v „klepetech“ k němu láskyplně připoutaného, napadl pak doopravdy. S pomocí dalších mlácených zločinců podařilo se mu dokonce zmizet. I s těmi želízky, což bylo později spolu s vyprovokovanou verbální přestřelkou s obvyklým skandováním: „Gestapo!“ shledáno v rauši třídně nadopovaného soudu jako přitěžující okolnost, neboť se dopustil útoku, a k tomu loupežného. - Inu, bylo to na čarodějnice, a to se mohou dít zázraky! Ivo zmizel. Jen jeho občanský průkaz zůstal bohužel v rukou „sloužího lidu“.

Měla v tom pak policie samozřejmě i trochu zmatku. Hledali ho ještě v sobotu po poledni v místě bydliště, dvě stě kilometrů od místa činu, v Široké Nivě u Bruntálu - u rodičů jeho ženy. Minuli se sice s rebelem, pravda, ale to zděšení otce i matky stálo za námahu: Komu my jsme tu naši chudák-holku dali?! - Jisté je, že se už v sobotu ráno delikvent i s brněnskými kamarády (Oslzlý, Matuštík, Imrich) dostavil na oddělení VB v Ústí nad Orlicí „vyzvednout si tu občanku“. A samozřejmě se na ně hned vrhli a vzali je do vazby, jak tam tak stáli. Co kdyby si Krobotův osobní doklad chtěli vzít granátovým přepadem nebo zbraněmi z arzenálu Lidových milicí, kterých přece sovětští dokumentaristé po jiné noci, tehdy srpnové, natočili hromady?! - Žádné však v prackách kontrarevolučních sil. „Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik. Nyní sedí v hloučcích u harmonik, mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik…“

Miluška a Ivo, z Nivy Široké jak ruské stepi, žijí spolu, pokud neumřeli, dodnes, ale tehdy bylo – ještě bez kariéry už po kariéře. Devět měsíců nepodmíněně. Vazba Ústí – Hradec, soud Ústí, arest Brno – Olomouc – a hlavně Bory.

Další „na ostro“ pro Milana Langra. Jeho ženě Ireně trest „jen“ půlroční, s podmínkou na dva roky. Za napadení veřejného činitele vykřičenou, se životem fízla neslučitelnou, těžce zraňující větou: „Proč bijete mého muže?!“

Na Borech se Langer i Krobot potkávali s těmi, kdo dopadli už dříve, a ještě mnohem hůř. Ze známých brněnských absolventů Filozofické fakulty třeba s Ostravákem, archivářem, historikem, fotografem filozofských akcí Hugo a Blahoslav - Janem Svobodou zvaným Meluzínek. Toho zavřeli rovnou dvakrát na dva roky. Poprvé, že odmítl, věren své profesi, skartovat archiv VŽKG připomínající novému normalizačnímu vedení železáren původní příchylnost k Dubčekovi. Nikoho samozřejmě nevydíral, jak oni podle vlastní morálky předpokládali, že by mohl. Jen chtěl dokumenty v podnikovém archivu uchovat pro budoucnost. - Boží člověk to byl, ten náš Meluzínek. Vzdělaný a sečtělý, leč v muklovském prostředí se neorientující. Trochu nepraktický, vzdálený jakékoli záludnosti. Takoví v gulazích umírali první. … Odseděl si dva roky. Ani den mu neslevili, hajzli! - Znovu ho zatkli, když po té dvouletce vycházel z brány věznice. A další dva roky vyfasoval hned za nenapravitelné pobuřování spoluvězně, nasazené krysy. Arestován za profesionalitu a za nehrbení se před lží. Princip socialismu stalinského typu. Ty další dva roky ho zlomily… Vypravoval nám jednou ten příběh cestou lesem ze Zubří do Kuklíku u Sněžného. Ani tašku s pyžamem, náhradními trenýrkami, věncem špekáčků a lahví konzumního vína neunesl. A brzy pak i umřel…

Krásná zpráva:

Účastníka Čarodějnic na Lanšperku 1971 Jaromíra Pecháčka napadlo vyzpovídat dosud žijící svědky události.- Co dneska o tehdejší svévoli moci ví generace, která to nezažila? Výsledkem je sborník, dokument, výpověď jedenadvaceti tehdy mladých lidí, jež policie totalitního státu svérázně učila milovat především Stranu a Sovětský svaz. Prozradím pointu, v sebrání nijak nedeklarovanou: Nepodařilo se to ani v jednom případě, i když někteří přiznali, že se nakonec přizpůsobili. Čte se to jedním dechem. Není to velká literatura, ale autentické, syrové, naléhavé (a stylisticky nebo gramaticky zbytečně neupravované) svědectví o čase zmaru je u nás vzácné. A jiná už nebudou.

Napsat o Čarodějnice na Lanšperku 1971 si můžete J. Pecháčkovi (peníze po vás chtít nebude) na adresu

jape35@gmail.com

Chtějte vědět, co a jak bylo, aby to už nebylo.

Množí se však už zase společenská spodina, která si přeje, aby to bylo.

Ta akce byla prvním velkým normalizačním zločinem, jako ve všech ostatních případech nikdy nepotrestaným; represí proti ještě jakž takž svobodné, ale už hodně přidušené kultuře – ne té profesionální, nýbrž volnočasové. Proti nepohodlné, protože nespoutané a nekontrolovatelné aktivitě mladých lidí.

A jak dopadli někteří účastníci Čarodějnic na Lanšperku 1971?

Někteří už umřeli (Milan Langer, Vladimír Plíva, Pavel Imrich, Petr Homolka).

Pavel N. Matuštík žije v Los Angeles. (Příspěvek do sborníku napsal.)

Slávek Janoušek se stal jedním z nejlepších písničkářů, folkařů 80. let. Dvojnásobný vítěz Porty; jako autor i jako interpret. (Příspěvek napsal.)

František Uhlíř hrál s Linha Singers, SHQ Karla Velebného, s Emilem Viklickým, Jiřím Stivínem a ve František Uhlíř Teamu. (Příspěvek napsal.)

Petr Oslzlý je legendou, i když ne zakladatelem, nikdy nepokořené Husy na provázku (Srba, Sokolovský, Scherhaufer, Pospíšil, Tálská, Pecha, Polívka, Donutil, Štědroň, Oslzlý; už žijí jen poslední čtyři jmenovaní), aktuálně ve funkci rektora JAMU, a zrovna mám rozečtené jeho Vzpomínky – Husa na provázku, univerzita v bytě, s Havlem na Hradě, houfy bílých psíčků v dramaturgii i v životě (editovala Olga Jeřábková). O Lanšperku píše na str. 66 až 68. (Příspěvek do sborníku napsal.)

Ivo Krobot měl štěstí na lidi rovné jako on. Z Filozofické fakulty ho sice hned vyrazili, ale stal se zázrak: Vystudoval pak režii na JAMU, a pro jistotu se hned z Brna „ztratil“ v Praze. Zažil ještě jednu represi. Na jaře 1979 zlikvidovali komunisti po vlně zákazů scén v Ostravě, Praze i jinde také jedinečné Divadlo ve stanu - Dílnu 24 (Tarelkinova smrt, Hon na čarodějníka, Romance pro křídlovku atd. V souboru působili režisérské a herecké osobnosti, mimo jiné Petr Palouš, Kelbl, sestry Machoninovy, Kratina, Termerová, Kaiser, Wilhelmová, Rímský, Skopalová, Kodeš, Pichlíková, Pokorný, Urban, Kotek, Stropnický, Marek, Navrátil… A pak už s prvním opatrným uvolněním 80. let cesta vzhůru: Činoherní klub, Divadlo na provázku, Pod Palmovkou, Národní divadlo, Husa na provázku, Jihočeské divadlo, Klicperovo divadlo. (Příspěvek Pecháčkovi napsal.)

Policejní akce pod Lanšperkem před půl stoletím je mementem.

Opravdový, i když pozapomenutý rozvrat cíleně aplikovaný represivním systémem. Po něm přišly mnohem důkladnější akce: Arestování Šabatovy letákové skupiny kolem voleb 1971. Bratislavský proces s příslušníky Církve Sjednocení korejského reverenda Moona s vězniteli zavražděnou Marií Živnou ze Svojanova. The Plastic People of the Universe, Charta 77, Anticharta, Asanace, žaláře, útěky jinam, samizdat – a nové zvedání hlav a rostoucí vzdor, Lidové noviny, petice, euforie… Než si někteří také jako ti policajti pod Lanšperkem zase na chvíli zhasli. A rozkradli lidem pod rukama, co se dalo. Odtud to pak byl už jen kousek ke Klausům, Zemanovi, Haškovi, Babišovi, Okamurovi, Kobzovi, Foldynovi, Faltýnkovi, dvěma slovy: ke stoce.

Mnohým se po těch dávných časech viditelně stýská.

A vždycky to v posledních třech čtvrtinách poslední stovky let začíná příchylností k velkému ruskému dubisku.

Tak si k těm Čarodějnicím na Lanšperku 1971, které vám pošle bezplatně jape35@gmail.com,

přečtěte ještě Obrazy z Rus Karla Havlíčka.

Ne trojhlavého mluvky z Babišovy firmy, nýbrž toho Borovského, taky původně rusofila. Napsal Obrazy už v roce 1844, ale najdete v nich všechno, co byste měli vědět i o „cáru“ Putinovi.

Ale začněte těmi Čarodějnicemi v tajemné filipojakubské Valpružině noci 1971.

Hezky

Jiří P. Kříž

Poznámka: Upravená verze tohoto textu by příští týden (asi ve středu) mohla vyjít v internetové peroutkovské Přítomnosti, kterou vydává vnuk zakladatele Martin J. Stránský. Až si příspěvek najdete, bude to po přečtení prvního odstavce chtít, abyste si Přítomnost, jejímž prvorepublikovým šéfredaktorem byl Ferdinand Peroutka (to byl intelektuál a pátečník, který podle blábolení toho v Lánech měl napsat, že „Hitler je gentleman“, a Peroutka si za to odseděl v nacistických lágrech všech prvookupačních pět let, na což ostuda Pražského hradu nějak zapomněla)*, abyste si ten časopis zkrátka předplatili. Nebojte, předplatné na rok činí od 1,- Kč výše. Funguje to. Taky jsem český žgrt z Moravy žijící ve Stolici.

  • „Jejich“ prezident byl za ten výrok odsouzen k omluvě, vykrucoval se jak uličník, a dosud se neomluvil, protože má pocit, že je v Praze Čechům stejným samoděržavným „cárem“ jako Rusům ten v Moskvě. – Už aby nám ho znesvéprávnili.

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic