Jiří P. Kříž: Mezi námi pochybovači a zpochybňovači


Proč tolik Čechů trápí své okolí diagnostikovaným pochybovačstvím, zpochybňovačstvím - škarohlídstvím?! Nechci rovnou dodávat čecháčkovským, jemu však podobným. V roce 2022 se mánie fobií například z vln uprchlictví před válkami v Africe a v Asii nebo vlekoucích se obav z koronaviru překuluje třeba ke zpochybňování kroků Evropské unie a ostatní liberální, demokratické civilizace od Austrálie a Nového Zélandu až po Kanadu proti Putinově doktríně lži a proti jeho imperiálně autoritářské diktatuře. Nové trauma opustilo klec a začíná se šířit sociálními sítěmi. V rozpětí od „pomáháme málo“ až po „měli bychom se raději starat jen o naše lidi“.

Evropská unie je od vzniku orientovaná na mírovou koexistenci. Proto ji nová, zatím největší Putinova válka zase zaskočila. Čeští vlastenci - Klausem a Zemanem počínaje a Okamurou konče - snahy o ještě těsnější evropskou integraci už dvě desetiletí úspěšně torpédují. Požadovaná procenta ze státního rozpočtu nevydala Česká republika nikdy nejenom na chřadnoucí kulturu, ale ani na jedině účinnou a nutnou společnou obranu zemí Severoatlantické aliance, jejíž je součástí. Je snad některým Čechům málo zatím politicky vzácné porozumění při materiální a lidské podpoře bojující země, ano, za nás bojující, jež spolehlivě umlčelo (samozřejmě nikoli na dlouho) dokonce i evropské nácky ve vějíři od obdivovatelů paranoika Putina až po bezinteligentní houfy Okamurovy SPD (abych se zbytečně nerozepisoval o Německu, Francii, Itálii, Nizozemí...).

Odpověděl jsem na facebookové stránce skupiny Pražská kavárna na jejich otázku, jestli Putin rozpoutá světovou válku. Nerozpoutá, napsal jsem. Spíš dříve než později ho odstraní jeho vazalové a podporovatelé. Ne z vrozené lidskosti nebo ze soucitu s vražděním civilistů na území válkou zužované Ukrajiny, ale vlastně jen proto, aby v tom zničujícím konfliktu nepřišli o majetky (sic!).

A teď teprve srovnávejme s EU. Zástupci bohatých států se k sankcím a diplomacii, soustředěné na eliminování Putinovy civilizačně retardované rozpínavosti, orientované mánií bořit, ničit, nenávidět, diktovat, porobovat, stát se pánem světa, rozhodují vedeni týmiž pohnutkami jako ti v Rusku, v jejichž rukách bude i mocenská likvidace cára, jak s nabodeníčkem nad A psával už Karel Havlíček vyléčený ze slavjanofilství. (I když právě Rusko - carské, sovětské i to „řízeně demokratické“, ve skutečnosti stále stejně despotické - je třeba v příkladu díla, života i konce Josefa Vissarionoviče Stalina smutným dokladem, jak největší masový vrah lidských dějin může - stále stejně milován - přežít i sám sebe.)

Také v civilizovanějších částech Evropy budou nakonec o budoucnosti rozhodovat ne války, nýbrž majetky. Jen o ty nepřiměřeně nahamouněné nepřijít! Užít si jich. Opájet se jimi. - Nepodezírejte mě z levičáctví, nezačnu volat "bez práce nejsou koláče" ani doporučovat progresívní zdaňování nebo znárodnění. Ale podle tohoto načrtnutého klíče moci bohatství, zejména onoho zázračného (v Rusku oligarchů = superboháčů; kde se vzali, tu se vzali v „beztřídní společnosti“ zkrachovalého svazu sovětských republik?!) se najednou aktivita přeskupuje do nového, politicky velice nevyrovnaného až rozviklaného šiku nejmladších členských zemí EU, většinou bývalých satelitů SSSR. (Náznakem je 15. března v Kyjevě uskutečněné a odhodlaně demonstrované setkání tří premiérů postkomunistických zemí s Volodymyrem Zelenským. Zpochybnila je ovšem hned nejenom účast nepremiéra, klerofašismem i autoritářskými móresy nakaženého Kaczyńského. Trapného nejen neznalostí cizího jazyka. Proto ono rozpačité mlčení Bruselu i Štrasburku o dobře míněné misi.)

Občané Pobaltí, Polska, Československa, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Albánie, ale i Jugoslávie mají jednak trpké zkušenosti už s koloniální říší sovětskou, jednak vědí, že příští Putinova agrese hrozí skutečně víc jim než zemím dále na západ. Majetkové špičky těch regionů, tím méně jejich obyvatelé, ještě nezbohatli jak Západoevropané, kteří kdysi neodmítli Marshalův plán. A vlastně

veškera tíha Putinovy války spočinula nakonec na zemi nejchudší, avšak v současné Evropě nevídaně herojské. (Byl jsem několikrát na Zakarpatské Ukrajině, meziválečné Podkarpatské Rusi - a ne automobilem, tak vím, co píšu.)

Na jednom by se země EU měly shodnout: Ne z lítosti či ze soucitu, ale za to rozbití Ukrajiny odvěkým ruským "zachvátčikom" měly by ten tradiční evropský region přijmout co nejrychleji do unie a společnými silami zemi znovu postavit na nohy! Její občanská společnost (Ukrajinci i Rusové, a to jsme dosud trestuhodně nevěděli) se i bez nás vydala zpět do Evropy, jíž jsou schopni znovu naočkovat sílu, neústupnost, když je jí zapotřebí, bojeschopnost - až k umírání za obranu zjevné pravdy proti podlé, zlobné a zákeřné ideologii už jen tupého a nelítostného zla zarytého v duši vyčpělou prázdnotou dunícího semdesátníka-velikáše, narcistně opojeného už jen sám sebou. Na nesmrtelnosti mu to věru nepřidá... Ano, všichni při tom nejspíš zchudneme. Západní Evropa tuší, že v poměru asi ještě víc než její střední a jižní část. Také proto její váhání. - Je to ovšem cena, za jakou náš kontinent nebude muset být rozvrácený a zničený jako dnes Ukrajina; hlavně její města a mrtví.

Zdá se to být naivní, ale věřte, že za naivní je to označitelné jen z pozic jalových mudrlantů, kteří u nás v Česku, ať nebloudím jen po Evropě, nejprve prodrbali étos listopadu 1989, pak přihlíželi, jak většinou jen ti, co se domluvili, že si na chvíli zhasnou, zbohatli, a posléze s ironickým, vševědoucím a všechápajícím úsměškem naslouchali, když zemi rozkrádali mafiánští kmotři s krytím opoziční smlouvy, a nakonec už jen rezignovaně nebránili zábavě vlastenců (těch, co skáčou, a proto jsou Čechy!) plivat na odkaz jediného velkého polistopadového českého a evropského politika - Václava Havla (svět si ho váží, proto my ne!), a s ním na jeho sirotky: pravdoláskaře, sluníčkáře, havloidy, lepšolidi, eurohujery… Až nás společně - s komunistou, estébákem a lidumilným "levicovým oligarchou" v čele a s podporou stejně oportunních, hrabivých pohrobků původních socanů, bolševiků a tupých recitátorů národoveckých odrhovaček - dovedli na samý práh recidivy.

A jen při náznaku naděje na polepšení po loňských parlamentních volbách, nebo chceme-li na posílení evropsky smýšlejících struktur, už zase mnozí pro změnu panikaří, propadají bolestínství a vševědoucně, ve skutečnosti jen poťouchle mudrují. Rozumím jim: Naznačují, že bez nich to u nás nikdy nešlo, nejde a nepůjde. Jen nevědí, jak na to. Ještě ani na přijetí evropského platidla se neshodli! Tak aspoň začali tvrdit, že dál to půjde i bez byrokratů EU – třeba jen s NATO.

Něco podobného si myslím i já. Jen pro přízeň vojenskému paktu, který jsme ale dosud šidili, nezavrhuji ani unii, bez které bychom hospodářsky nevydrželi ani do příštích Vánoc. Jak už víme, nejspíš nás nevytrhne ani Rusko s Čínou. V tom „světovém globále“, jak říkávali soudruzi, a ti byli přesvědčení, že vědí všechno, bude přece jen lepší kooperovat s Amerikou a Evropou, a i válku s nimi třeba prohrát než ji vyhrát s Ruskem. To už tady bylo, a na Ukrajině se k tomu zase schyluje. Se stejně pečlivě připravovanou občanskou represí. Nejprve se zavražděnými, které agresor označí za pouhé oběti dopravních nehod, pak s proměnou okupace v bratrskou pomoc, kolem Dněpru vlastně s uznáním úspěšného dokončení „demilitarizace“ a „denacifikace“, jen tak pod hlavněmi ruských tanků, děl a kaťuší, a ještě později s vyhazovy, vyhnanstvími, aresty a popravami. Proto Ukrajinu braňme, jak můžeme, ne jak někdy v podstatě nechceme. Nedejme si vzít ono nevídané, obrovské vzepětí solidarity. Češi už se dlouho tak jednoznačně nesebrali z marasmu, do jakého je uvrhly jejich podivné ne-elity! A „espéďák“ už nesměle vystrkuje nos a nastavuje slechy, než zase začne počítat proporčnost vystupování ve vysílání veřejnoprávních medií, přičemž každá dvě ze tří odmítá. Zatím jen mírotvorně radí premiérovi, aby zařadil zpátečku, jinak že ho Tomiovi voliči a všechen lid (pro Jana Wericha synonymum substantiva prd) nepodpoří… Bude to veliká rána při vší jeho dosavadní nezištné „podpoře“ nenáviděné pětikoalice. Uslyší ji až v Moskvě, která jeho věrnost ocení sladce cucavou, avšak plomby vytahující uleptanou karamelovou konfetou…

16. března 2022

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic