Křížové výpravy J. P. Kříže (No. 3): Hadry, kosti kůže

Recenze divadelní inscenace Hadry, kosti kůže (Studio Švandova divadla). Představení můžete vidět v pondělí 1. února ve 20:15 na ČT Art. Dívejte se na příběh Jana Wericha, Vladimíra Holana a domu, ve kterém oba bydleli.

Troufnout si znovu - po Korespondenci V + W Jana Mikuláška, kterou s Dorou Viceníkovou a Petrem Štědroněm přenesli

z brněnské Reduty do Divadla Na zábradlí a na repertoáru je celkem už deset let - rozkrýt životní deziluze druhé půle životů protagonistů Osvobozeného divadla chtělo pořádný kus odvahy. Našel ji Pavel Jurda s režisérem Martinem Františákem

a výsledek představili ve Studiu Švandova divadla, kde je nyní Františák uměleckým šéfem, jako Hadry, kosti, kůže.

Chtějí-li divadelníci ukázat naděje, vzestupy a pády, společenský marasmus, nízkost, záludnost a nelidskost režimů ovládajících český prostor, stávají se Voskovec s Werichem takřka ideálním materiálem pro obraz kontrastů osobních zásad i selhání

v realitě meziválečné slávy a deziluze z uhulákaného češství od výronu nacionalistické nenávisti proti vlastní inteligenci

a intelektuální elitě, zejména demokratické, kosmopolitní a židovské. Od druhé republiky až po naše časy.


Zapomněli jsme na Holana

A to byly ještě jejich osudy selankou proti životní pouti Werichova souseda z přízemí vily U Sovových mlýnů číslo 7 – básníka Vladimíra Holana. V tom domě žili-byli mj. holandský koželuh Engel, „modrý abbé“ Josef Dobrovský ve službách hraběte Nostice, památkář Zdeněk Wirth, za druhé světové války Němka Huberta se dvěma Korejci, Hanem a Kimem, a po ní pár let

i Voskovec. Nemilosrdný, ale spíš vlastně nevzdělaný čas Holana velice nespravedlivě odsouvá k zapomnění. Zeptejte se mne na nejmilejší básníky a vysypu z rukávu bez váhání: Halas, Holan, Hrubín, Nezval, Skácel. Teprve pak si vzpomenu i na Seiferta…

Druhý v mém pořadníku žil život nejtrnitější: Poblázněn osvobozením jako skoro všichni, brzy po pětačtyřicátém vystřízlivěl, ba dokonce našel sílu nečekat, až ho vyloučí, a komunistickou stranu zavrhl sám. I tak se odsoudil k existenčnímu živoření,

k alkoholismu, a vyčítal si pak, že to on může za mentální postižení dcery, která skončila v ústavu.

Kratičké vydechnutí pražského jara stačilo, aby „panstvo nahoře“, míněno Wericha, dohnal s titulem národní umělec, po vpádu bratrských tanků však vycházely jeho básně a texty prakticky jen v cizině. V normalizační represi už se ututlalo, že v roce 1969 ho nominovali na Nobelovu cenu, kterou tehdy nakonec obdržel Samuel Beckett.

Na chybu v tištěném programu k inscenaci, nazvané podle stejnojmenného Holanova souboru próz, upozorňuji: Na rozdíl od Wericha Holan sebral odvahu a jako opravdu jeden z mála národních umělců nesignoval v Národním divadle Antichartu. Ne však s Jaroslavem Seifertem. Ten ji podepisovat nemusel. Byl signatářem Charty 77. - Abyste to nemuseli hledat, a na Googlu ten údaj stejně nenajdete: Anticharta, to byla bolševická odpověď zaprodancům a ztroskotancům. Tradovalo se, že ve čtrnáctimilionovém Československu ji podepsalo patnáct milionů občanů.

S Werichem měl Holan společné spíše vnějškové údaje. Oba se narodili v roce 1905, Jan o sedm měsíců dřív, oba zemřeli

v roce 1980, Vladimír tentokrát předskočil Jana, na den přesně o sedm úplňků. To už ale ve Werichově vile (Čochtanovi nikdy nepatřila) dávno nebydlel.

Werichovy a Holanovy texty jsou značně rozdílné. Ironie a slovní ekvilibristika nabitá moudrou jedovatostí stojí proti meditativnosti, místy až mystičnosti a významové abstrakci, u obou oscilace od levičáckého poblouznění až k deziluzi

z komunismu od chvíle rozpoznání jeho represívní a imperiální podstaty, což Jana přivedlo k depresívním stavům rezignovanosti, zmarněnosti a Vladimíra k návratu ke katolicismu a k drogové sebedestrukci.


Herecky nabitý příběh

Pavel Jurda oba lidské protiklady vyjádřené jejich tvorbou dokázal spojit do kompatibilní výpovědi o atmosféře v Praze a celé zemi nejprve na přelomu 40. a 50. let, a potom s úderem tuhé normalizace o dvacet let později. Jako závan svěžího vánku,

i když Amerikou bez kamaráda také v podstatě zklamaného Werichova dvojčete, zaznívají výzvy a komentáře Jiřího Voskovce, stále víc ztlumené takřka trvalým odloučením.

Františák měl velké štěstí při výběru představitelů ústřední dvojice. Wericha s původním klaunským líčením ze začátků Osvobozeného divadla představuje typově příbuzný Miroslav Hanuš nikoli nápodobou, nýbrž spíš jakoby v tragickém odkazu mimiky, gest a gagů osiřelého komika mezi mlýnskými kameny podivínského souseda, hysterické Zdeničky a kumštu (zejména toho v nekonečných pokusech svobodného) drceného totalitním režimem. Ano, k osvobození ducha se Werich po válce celou třetinu století marně pokoušel vrátit i za cenu ústupků až k hranici několika osobních selhání.

Vykreslit Holana je složitější. Ačkoli ho ovládali běsové, rozervanost nad dcerou s Downovým syndromem, existenční nejistota hraničící často s hladem, dominantním rysem jeho osobnosti byla kultivovanost a noblesa. Pohrdal strastmi, kompromisy nesnášel. Inscenátoři Lubošem Veselým akcentovali jeho nouzi, a zároveň pohrdání milodary, za které považoval i drobty

z Werichova blahobytem se prohýbajícího stolu a jeho pomoc při řešení dostupných existenčních odpustků.

Zajímavou konfrontací jsou ženy, které oba umělce obklopovaly. Zdeničku Werichovou hraje Andrea Buršová v polohách její psychické labilnosti a žárlivosti vedoucích k postupnému rozpadu manželství, Věru Holanovou Bohdana Pavlíková jako spolutrpitelku stojící za svým mužem v těžkých chvílích nuzoty a křivd. Dcery obou představuje Denisa Barešová. Janu Werichovou vykresluje coby sebedůvěru postrádající herečku, vedle velkého otce, zakomplexovanou pocitem netalentovanosti, Kateřinu Holanovou s citem pro etické hranice jako od dětství těžce postiženou a zmarněnou bytost, pro básníka příčinu velké bolesti.

Ostatní postavy se příběhem domu na Kampě míhají jak duchové, přízraky a stíny. Abbé Josef Dobrovský Jana Mansfelda je spiritus agens i genius loci, inspirace. Werich i Holan věřili, že ve vile přebývá s nimi. Občas se mihne i Voskovec Matěje Anděla jako memento lepších časů kdysi doma, a nyní až za velkou louží. Jan Grundman - Firjubin - zastupuje na scéně vše zákeřné, potměšilé, velkohubé, bratrské, chlastací a uzurpátorské, protože ruské, co ovlivňovalo a ujařmovalo východní a střední Evropu ve druhé polovině divného století.


Torpéda připravit

Znamenitě vyřešila scénu Eva Jiřikovská. Vila je prostorem spíše stísněným a pohyb v jejích bytech je ještě znesnadněn šikmami směřujícími na levou a pravou stranu hracího prostoru, ne jako obvykle od horizontu k portálu. Vlastně – lidé na šikmé ploše. Oba v jednom prostoru, první dolů zadupaný výsostný básník, který svědomí nikdy nezradil, druhý, ten nad ním, největší herec - režimem korumpovaný, vzdorující, ale také ničený až k sebezatracování… Průlezy místo dveří, žití v napětí a nejistotě.

S celkem scény korespondují i kostýmy. Fantaskní v případě Abbého Dobrovského, švihácky civilní u Wericha a Voskovce, děsivě uniformní v případě Firjubina, čistotně bezdomovecké u Holana, posmutněle neosobní, tmavé šaty u Zdeny, Věry

a Dcer…

Za pozornost stojí hudba Ivana Achera. Přesně vystihuje imprese příběhu, dokáže předznamenat i následující depresi. Ve zvlášť exponovaných výstupech, v momentech emočně napjatých k explozi a v tragických chvílích, v nichž osobnosti, ale i česká kultura dostávají na frak přičiněním buranů, sadistů a tupých slouhů moci, nesou se nad vším tóny melodie takřka velebné

v interpretaci Terezy Marečkové. Stejně dobře, jen na menším prostoru, zpívají i Andrea Buršová a Bohdana Pavlíková.

Hadry, kosti, kůže jsou ve chvílích nových hrozících deziluzí a zmaru připomínkou velké síly a nevyvratitelnosti nadějí. Člověk, ačkoli nakonec uondán a usmýkán, prohrává jen zdánlivě. Zůstává po něm dílo. Jak se ukazuje, posilovalo podváděné stejně tak před půl stoletím jako už zase i dnes.

Neodpustím si malou jedovatost ve jménu mé osobní mise - kvality divadla v centru Česka a mimo něj. Ne ve smyslu kde je lepší, ale spíš jako důrazné připomínání, že v regionech je stejně dobré jako ve Stolici. Někdy fascinuje Ostrava či Hradec Prahu, jindy je tomu naopak. Nemáte zdání, kolik neználků uznává ještě ve 21. století jen vektor ze středu vesmíru na zaostalý venkov. - V roce 2013 fascinovala Prahu Korespondence V +W z jižní Moravy (hraje se u Vltavy dodnes). Při pohledu na tvůrčí tým pro změnu ve Švandově divadle, se

situace opakuje. Jeho osobnosti včetně herecké družiny pocházejí z Brna, ale i z Hradiště, Zlína, Hradce, Ostravy, ze Šumperka, režisér působil dokonce v Karolince v Javorníkách, to je hřeben až za Beskydami. A září všichni v plné síle chválabohu zase

v Praze. To zase bude torpéd…


Švandovo divadlo Praha – Pavel Jurda, Jan Werich, Vladimír Holan: Hadry, kosti, kůže. Inscenační úprava a režie Martin Františák, dramaturgie Martina Kinská, scéna a kostýmy Eva Jiřikovská, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Zoja Mikotová. Světová premiéra 21. září 2019 ve Studiu.

Hodnocení 100%


Text a foto Jiří P. Kříž

Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean