Stará postel je ve Vaculíkově díle textem solitérním a naprosto originálním


Český PEN klub vydal po dohodě s dědici díla Ludvíka Vaculíka autorův text, na němž pracoval v závěru svého života a připravil ho k vydání.


Jan Šulc: Ke Staré posteli Ludvíka Vaculíka


Není pochyb o tom, že próza Stará postel – vydaná v roce 2021 Českým centrem Mezinárodního PEN klubu v nákladu 200 číslovaných výtisků – má v knižní bibliografii Ludvíka Vaculíka neobvyklé místo. Napsána v roce 1978, autorem posléze porůznu půjčována přátelům k přečtení, stala se v letech 1986–1998 součástí výrazně rozsáhlejší Vaculíkovy prózy Kamenný dům, již stejný nakladatel připravuje k vydání též.

Podle svědectví editora Staré postele Vladimíra Karfíka – autora ediční poznámky, obsahující úryvky z Vaculíkových dopisů, cenné pro pochopení vzniku prózy, autorského záměru i vztahu autora k vlastnímu rukopisu – odevzdal Ludvík Vaculík Kamenný dům k vydání do brněnského nakladatelství Atlantis, kde měl vyjít v rámci jeho Spisů, nakonec však nebyl vydán.

Text Staré postele má třicet tiskových stran, v pěkné grafické úpravě Jana Martince ml., v redakci Dany Mojžíšové a s Vaculíkovými kresbami osloví čtenáře na první pohled jako cosi vzácného, neběžného. Jde o prózu intimní, a to byl důvod, proč autor dlouho váhal s jejím zveřejněním. Váhal, ale přitom si byl jist hodnotou textu, který vytvořil. Patrně i proto ho později učinil součástí rozsáhlejšího celku, který se rozhodl nabídnout nakladateli.

Charakterizujeme-li Vaculíkovu Starou postel jako prózu intimní, dotýkáme se jen její nejnápadnější části. Kdo dobře zná Vaculíkovo dílo, ten ví, že s výjimkou umně konstruovaných Morčat vždy „psal sebe sama“ – od Rušného domu, Sekyry a Nepamětí, přes Český snář, Milé spolužáky, dosud nevydaný Chléb náš vezdejší, prózu Jak se dělá chlapec, romány Loučení k panně, Hodiny klavíru až po své poslední novinové fejetony a sloupky. Vše, k čemu se ve svém

psaní vyjadřoval a co zachycoval, proséval skrze sebe sama, svou životní zkušenost, vlastní prožitky, city a názory. A především přes vlastní řeč, svůj jazyk, svou češtinu. Právě ona, jen jeho vlastní, ryze vaculíkovská čeština, je vedle intimity tím hlavním, co čtenáře na Staré posteli zaujme. Autor to dobře ví a Vladimír Karfík to citacemi z jeho dopisů v ediční poznámce přesvědčivě dokládá.

Psal-li Ludvík Vaculík po celý život především „sebe sama“ a chtěl-li být úplný, pravdivý a upřímný, nemohl obejít oblast intimity, jako ji nemůže ve svém životě obejít nikdo. A Vaculíkův život – to bylo přece, co do prožitého času jistě, také psaní, ba snad zejména psaní. Proto mu život, intimita, čeština a psaní splývají v jedno.

Děj Staré postele, odehrávající se v letních měsících roku 1968, je zachycen deníkově, a přitom – jakkoli intimita byla pro Vaculíka v danou chvíli fascinací a hnací silou vzniku této prózy, napsané na jeden zátah, „z jedné vody načisto“ – dovoluji si tvrdit, že není v této próze tím ústředním. Kdo četl prózy Davida Herberta Lawrence, Henryho Millera, Philipa Rotha, Jany Krejcarové a mnoha dalších autorů a autorek, tomu může způsob, jímž Vaculík intimitu jazykově uchopuje, přijít až cudný, jakkoli je zde v rámci jeho díla přítomen nejvýrazněji. Tím hlavním, co zde nacházím, je Vaculíkovo mistrovství v propojení intimity s básnickým zachycením místa, starého domu, lesa, krajiny a přírody vůbec v jakémsi až venkovansky dychtivém vyjádření úchvatu ze zázraku světa a života. Není pochyb o tom, že citová plnost a smyslové okouzlení byly při psaní Staré postele pro autora obrovským impulsem, ten byl však jeho důvěrným vztahem k češtině přetvořen ve tvar působivý zejména jazykově, stylisticky, slovesně.

V útlé knížce Stará postel držíme v rukou – slovy Vladimíra Karfíka – jakousi ouverturu ke knize Kamenný

dům. Jeho plánované vydání bude nepochybně významnou událostí současné české literatury.


Vladimír Karfík doprovodil Vaculíkův text ediční poznámkou:


Text tohoto rukopisu Ludvík Vaculík datoval rokem 1978, vznikl tedy v období mezi romány Morčata (1970, edice Petlice 1973) a Český snář, Sny roku 1979 (edice Petlice 1981). Základní příběh Staré postele je psaný jedním tahem a pod ještě živým úderem, který měl potom dlouhé následky (modřiny), prozradil autor v dopise roku1998, kdy v textu učinil malé korektury a výpustky. Podle některých zřetelných detailů však lze obsah spolehlivě situovat do letních měsíců roku 1968. Pro intimní povahu rukopis autor nepublikoval, jeho existence však byla známa, některým přátelům text autor dával číst. V roce 1989 Vaculík uvažoval o nabídce Jiřího Gruši vydat překlad Staré postele v Německu. Ukázku z původního, doposud nepřeloženého textu četl na pražském setkání německé Skupiny 47, jež se odehrálo v roce 1990 na dobříšském zámku. Podání bylo natolik sugestivní, že němečtí spisovatelé dávali najevo, že správně tuší, co je obsahem textu. Přesto se autor za svého života nerozhodl Starou postel zveřejnit, i když bylo to nepříjemné mít dvacet roků rukopis, nad nímž nebyl žádný termín účel a určení.

Dlouho jsme se domnívali, že Stará postel, již jsme se nyní rozhodli vydat, je ve Vaculíkově díle textem solitérním, naprosto originálním „pohlavním“ líčením vztahu muže a ženy. Není to jenom bezelstná otevřenost vyprávění a líčení, nad ně jako svébytný aktér tu však hraje základní roli mimořádný básnický jazyk, jenž naturální obcování posvěcuje a jeho zobrazení otevírá cestu do výsostného umění. Byl to tedy i úkol pro češtinu. A jak svůdný! Jak ženská! A tu jsem, milá Marto, často ucítil, že když ležím na češtině, je to skoro lepší než ležet na ženě. Zdvíhat jí nohy, převracet jí, vrtat do ní... do dnešní, přítomné i minulé. Vzrušovalo mě hledat původ a souvislost slov, i v cizím jazyce... Ovšem i vulgární slova a obraty jsou součástí jazyka, snažil jsem se jim na pravém místě dát úkol. (Z dopisu 9.10.1998)


Vaculík ponechával text v rukopise, neboť si byl vědom, že vnějškově při utilitárním čtení by se tato jeho intimní výpověď mohla ocitnout v sousedství pornografie a zamýšlel se nad tím: A hledal jsem, v čem a jak jsem lepší než pornografista: rozdíl, veliký a samozřejmý, objevil jsem kupodivu hodně pozdě. Já to dělám pro sebe, ne pro prodej, z rozkoše, ne z vypočítavosti. V tu dobu jsem neměl přístup k takovým časopisům a literatuře, jakých je dnes záplava, a když se mi později dostaly do ruky, s úlevou! s radostí! jsem viděl, v čem je ten rozdíl, Je zde na světě pohlaví – slovo sex je mi protivné – každý ho má, jedná v něm nějak, mluví a píše se o něm: ale jak? Každý pohlavní čin, jev, je ve skutečnosti propojen se vším u člověka a v prostředí. A přece čítáme o souloži popis jenom soulože, a ještě slovy i větami zaprasenými jak schody na veřejný záchod. Ta dráždivá chuť a vůně lásky, „lásky“, milování.... se ztrácí, i v lepší literatuře. Ovšem, básníci! Básničky! To dovede každý, ale napsat to rovnou, bez výmluvy na hvězdičky a kvítečka, kdo to umí? Odpověď je v tomto textu nasnadě.

Během přípravy tohoto nevydaného díla došlo k překvapení. V autorově pozůstalosti byl spolu se Starou postelí nalezen rozsáhlejší rukopis, nazvaný Starý dům, který svědčí, že Vaculík se během následujících deseti let (1986-1998) k tématu vracel. Starý dům je vystavěn zhruba z padesáti oddílů, jež jsou samostatně datovány rokem vzniku a spolu se Starou postelí autor dotvořil komponovaný celek.

Po poslední autorské redakci textů v jednom z dopisů se Vaculík vrací k motivům vzniku knihy i k rozpakům, jež v něm vyvolávala. Když teď, při posledních korekturách, čtu ten rukopis, ... už začínám cítit nechuť střízlivého člověka, jenž už nemá ty prudké smysly, takže začíná být mravný. Dobře, že to končí. Protože jinak bych došel k úvaze, že to spálím. Vím, že by to byla chyba, ale tak bych se potrestal. Musím se už rozumem volat k pochopení těch dějů a stavů. A také si připomínám, že střízliví, chladní, moc mravní nic prudkého nenapsali a neudělali. Kdoví, kdyby některý skladatel škrtal ve svých notách, když jeho vášeň vychladla, co by zbylo. (Listopad 1998)


Původní iniciační text Staré postele z roku 1978 otevírá rukopisnou knihu o dvou částech a má povahu jakési ouvertury. Je uzavřeným celkem, v němž jsou in nuce obsaženy základní motivy celé knihy, zejména pak básnické uchopení tématu. Vznikl původně jako samostatný text, a proto cítíme oprávnění vydat jej ještě předtím, než vyjde kniha jako celek.

....................................................................................................................................................................................................................


Bibliofilské vydání Postele vyšlo v počtu 200 číslovaných exemplářů.

Kniha není v běžné distribuci, lze ji objednat v kanceláři PEN klubu v Kolowratském paláci, Ovocný trh 6, Praha 1 (dana.mojzisova@seznam.cz nebo telefonicky na 605 253 234)

Cena 500 Kč při osobním vyzvednutí, poštovné 50 Kč


Ludvík Vaculík: POSTEL

Ediční poznámka Vladimír Karfík

Redakce Dana Mojžíšová

Grafi cká úprava Jan Martinec ml. s použitím kresby a rukopisu Ludvíka Vaculíka

Vydalo České centrum Mezinárodního PEN klubu v r. 2020

Vytiskla tiskárna AG TYP Kostelec nad Orlicí www.agtyp.cz

ISBN 978-80-907349-9-9


  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic