Olga Walló: O výstupu na sopku


Na sopku Etnu, konkrétně. Strašlivě, celým tělem a do kořínků vlasů jsem chtěla vystoupit na sopku Etnu a nezdařilo se mi to. Uvedu důvody, proč se mi to nezdařilo a proč jsem si to tak přála, snad z toho něco vyplyne. Mám na to patnáct minut, než se uvaří rýže a bude třeba ji scedit. Je to tedy zároveň zkouška: Kolik toho za těch – teď už dvanáct minut – ze sebe vypravím?

Nepovedlo se to, neb to bylo za socialismu, zájezd na Sicílii byl pravý zázrak – zázrak, milostivá, zázrak! – stál sto tuzexových bonů úplatku předsedovi Okresního výboru SSM na Praze 2, tlustému a zcela lhostejnému tvorovi, vůči kterému by bylo mít jakékoliv morální pocity stejně absurdní jako vůči roličce toaletního papíru. Zájezd mi opatřil můj produkční. Byl to velmi inteligentní člověk a velmi laxní produkční, zato vášnivý chovatel hadů. Nikdo s ním příliš nechtěl pracovat, ale já ano, protože… protože to byla hra. Chodili jsme spolu na dálkové pochody, cestou sbírali do láhví kobylky pro jeho hady a obřadně si k tomu vykali. Nic jsme spolu neměli, ale to je možná chyba. Byli jsme však slušní lidé a on byl ženatý – ale stejně se pak brzy rozvedl. Jeho syn je redaktor Respektu, znávala jsem ho jako kluka, o tom on už jistě neví. Jeho otec se po restitucích stal velmi bohatým člověkem, před tím holt musel, ač nerad, pracovat.

Tak tedy, můj produkční žil v mimotném světě chovatelů hadů, to byla skutečnost holá a faktická, kde se zřejmě děly netušené věci. A mě zkrátka poslal na danou adresu; připadala jsem si jako ve snu, Náměstí Míru, OV SSSM, co tady dělám? Kancelář, klepu.

- - Nóó!

Vcházím, sedí tam tlusté cosi, tak bezvýrazné jako… jako tlusté cosi. Já nevím jak. Já to nechtěla vidět.

- Dobrý den, přicházím, jde o ten zájezd –

- Položte to tamhle.

Tlusté cosi ukázalo na stolek a já tam podle instrukcí vypustila obálku se sto bony a podala přes stůl přihlášku na zahraniční zájezd SSM pro zvláště zasloužilé svazáky, doporučení obvodního výboru nutné. Tlusté stvoření podepsalo ještě dřív, než papír dopadl na stůl. Byl to bravurní výkon ve zlomku vteřiny, Ester Ledecká utěrka sežvýkaná. Ale já taky nespala, chytla jsem ten papír a byla jsem na chodbě ještě dříve. Rozdýchávám to – jak na textu patrno – dodnes.

Takže tedy, rýže scezena, konec mezihry.

Zájezd byl organizován vskutku tématicky, byl určen pro zvláště zasloužilé mládežníky do dvaceti čtyř, a to odborníky na vinařství; měli se družit s nějakými spřáteleným družstevním podnikem na Sicilii. Bylo mi o hodně více než dvacet čtyři, členem SSM jsem nebyla vůbec a o vinařství jsem věděla jen to, že sklenka Blanc de Blanc z francouzské prodejny v Jindřišské … ach ano. I očekávala jsem věcí příštích.

Mezi účastníky zájezdu byli jen dva mladší než já, zda jsou členové SSM jsem se jich neptala. Byla to taková tichá prostá dvojice, oba si ošklivili olivy a ochotně mi je dávali na talíř. Ostatní byli jacísi napohled nedefinovatelní zavalití dědkové, někteří snad z vinohradů, asi tři, ale všichni jistě ne, protože po cestě plakali po pivu a víno, které jsme fasovali k večeři…

Prohlásila jsem tehdy: - Kdo nechce víno, ať mi ho pošle!

A pane bože surreálný, bylo to jediných čtrnáct dní mého života, kdy jsem denně usínala opilá… olivy(fuj!) a sklenky se přede mnou večer hromadily, vršily a byly tak dobré… ti dědci byli tak báječně buranózní a celé to bylo tak neskutečné, ach, díky, pane produkční!

Byla jsem mimo sebe, všechny smysly mi vyskočily nad kůži a větřily po okolí, byla jsem zešílevší netopýr, bylo to… bylo to… Palermo a Syrakusy a můj mistr mistrů, Tommaso di Lampedusa… a...

Vedoucí zájezdu brzy přišel na to, že mě uvidí jen u té večeře a to ne vždy. Pokud už jsem musela v těch dvou týdnech také spát, využívala jsem mihotavého polospánku v autobuse. Za dlouhých přejezdů jsem začínala rozumět italsky a bavit se, když jsem naslouchala konverzaci našich dvou – čeho? Dohlížitelů? Slovenský průvodce a místní průvodkyně spolu úporně a opakovaně vedli neskutečné dialogy :

Ona: - Mafie? Oni se mě vždycky klienti ptají na mafii. Ale já bych ráda řekla – abyste jim řekl – Víte, ono se to přehání. Já vás ujišťuji, že na Sicilii – no – jestli někdy snad – ale teď už tu rozhodně není, kdepak! Ani náhodou! Já o ní aspoň nikdy neslyšela!

A on : – No, jo, Sicilie je jedinečná! Unikum! A víte, v čem je zas jedinečné Československo? Nevíte, ale to byste měla vědět!

Že má dvě hlavní města! Dvě, úplně stejně hlavní! Bratislavu a Prahu! Nevěděla jste to, že ne? Tak teď to budete vědět

a každému to povíte! Bratislavu a Prahu máme u nás, dvě úplně stejně hlavní města! Jasně! O to jde, a ne o nějakou mafii!

Bylo to příliš krásné, možnou mnohoznačnost jsem přisoudila faktu, že snad asi tak úplně italsky nerozumím.


Výlet na Etnu byl v programu zájezdu uveden jako fakultativní. A dostat se tam jinak vyloučeno. Jenže výlet se uskuteční, pojedou-li všichni. Všichni, ne jen někdo. Náš průvodce a dohlížitel se nemůže rozkrojit, neumí vystupovat ve dvou osobách, není tak zázračný jako Československo, které má dvě úplně hlavní města! Ale tenhle zájezd je s plnou penzí, týý vole, oběd i večeře, a oběd je s polévkou, předkrmem, hlavním chodem a dezertem… a to máme jako nechat plavat? Za ňákej balíček s vajíčkem? Víte, co mi Etna může?

Je možné, že se slovenský průvodce svých – zaručeně protekčních – klientů malinko bál. Kdo má vědět, kdo tu koho vlastně hlídá? Dohodli jsme se tedy takhle:

– Helejte, mně je to fuk. Etna neetna, Tatry to stejně nejsou, ne? Když je přemluvíte, aby vám na to kejvli… pre mňa, za mňa! Večer dám hlasovat a teprve pak zavolám auto!

Večeře (předkrm, pasta, hlavní chod, salát (fuj, olivy!), dezert, víno, voda (a pivo? To ne?) se chýlil ke konci, se mnou byla jako obyčejně sranda, posílali mi láhev na dolití, ale já toho večera sklenky do sebe bezstarostně neobracela, místo toho jsem na sklenku zaklepala vidličkou:


- Dovolte, prosím, pár slov… Zítra je v plánu fakultativní výlet na Etnu. Máme o tom hlasovat, jestli na něj pojedeme. Ale soudruh vedoucí mě požádal… tedy dovolil… svěřil mi úkol, tak! Soudruh vedoucí soudí, že bychom měli napřed hlasovat zkusmo. Jen tak jako předběžně. Kdo je pro?

Zaznělo známé brblání o teplém obědě.

- Vážně je někdo proti?

Skóre oběd versus Etna bylo dvacet sedm ku dvěma. Takhle to skončit nesmí.

- Tak… tak vás prosím, než budeme hlasovat načisto… já vám něco povím.

Panebože milý, tys to slyšel! Mluvila jsem hodinu a semlela všechno, všechno, celou antiku a neznámé civilizace před ní

a mystiku ohně a moře a řeckou kolonizaci a piráty a hrůzy a krásy úrodných sopečných půd, to pro zemědělce:

– Nikde nerostou taková jablka! Nikde! Ale každou chvíli vám to může bouchnout pod nohama! A vy – jakej jste chlap? Jak byste volil vy? No, řekněte! Ty sady a vinice na hranici lávy, magmatu, pekla! A vy byste se na to ani nejel juknout?

Myslím, že jsem do toho zapletla i věstonickou venuši, v té chvíli šlo o život. Pak se hlasovalo znovu a druhý den jsme jeli. Což byl vrchol mé životní dráhy co by zoon politikon.

Jenže na sám vrchol Etny jsme stejně nedospěli, tam jezdí jenom džípy a ty jsou za devizy, soudružko, víš? – a pěšky, ach, běžím jako o život, ale ty džípy jsou rychlejší a já musím zpátky, protože přece, to jsem všem slíbila, musíme se vrátit, nebo nestihneme ani tu večeři, a to bych přece nechtěla?

Ale podle mého jsem na Etně byla. Šlápla jsem si na černé teplé kameny a zjistila jsem makavě, že tam fakt nemůže každý. Tam fakt ne. Tam nahoře je kráter. Empedoklés, muž, který mě potajmu fascinuje už více než půlstoletí, do něho vskočil, aby svým žákům dokázal, že je nesmrtelný. Možná je, ale jim se už neozval. Mnohokrát jsem ho v duchu provázela, napřed pro to gesto, pro tu pošetilou zaslepenost úsilím být sebou samým nade všechny meze. Jenomže taky… tam na úpatí té sopky se zrodila myšlenka příbuznosti hudby a matematiky. Prosté poznání, že poměry délek strun mají cosi společného s akordy... a že tóny

ve své vázanosti mají cosi společného... s čím? s duší? s námi? s emocí?... zkrátka, že jsou nás schopny pobláznit, to zajisté,

a že se tato schopnost dá matematicky vyjádřit.

Perspektiva této úžasné cesty ducha zůstala zachycená jako zajímavý nápad v dějinách presokratiků a dál už neprošlapaná.

Myslím na rudý kráter, který jsem viděla jen v televizi, a buší mi srdce.



Podobné aktuality
Nejnovější
  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic

​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean