Po Ťü-i: Zpráva o domku s doškovou střechou v horách


Pohoří zvané Poustevny bratří Kchuangů je první mezi všemi horami na světě. Útesu na severní straně se říká Vykuřovadlo a klášter v severní části hor se jmenuje Odkaz všeobjímající lásky. Mezi útesem a klášterem se rozkládá překrásná krajina, první mezi všemi v Poustevnách. Já, Paj řečený Radující se z přírody, jsem ji spatřil na podzim jedenáctého roku éry Jüan-che a zamiloval jsem si ji, bylo mi jako poutníku vracejícímu se domů po daleké cestě, přilnul jsem k tomu místu tak, že jsem se nemohl odtrhnout. Proto jsem se rozhodl postavit si zde domek, tváří k útesu a v paždí pod klášterem.

Stavbu jsem dokončil loni na jaře, domek je rozdělen dvěma sloupy na tři části, má dva pokoje a čtyři okna, co do velikosti a luxusu zcela odpovídá mým možnostem a přáním. Na severu jsem dal prorazit dveře, abych dovnitř mohl přivádět chladný vítr, a tak mírnit letní žár, na jihu jsem nechal odstranit část trámků podpírajících převislou střechu, abych v zimě mohl za velkých mrazů pouštět dovnitř teplé slunko.

Dřevo jsem nechal holé, neobarvené rumělkou, stěny zůstaly nahozené nahrubo, neobílené. Schůdky jsou z kamenů, okna vyplňuje papír a jsou zde bambusové rolety a zástěny z ramie – vše jak má být. Domek jsem zařídil čtyřmi dřevěnými lehátky, postavil zde dvě zástěny potažené bílým hedvábím, položil jednu lakovanou citeru čchin a uložil po dvou, po třech svitcích konfuciánských spisů, děl taoistické nauky a buddhistických súter.

Poté, co jsem se já, řečený Radující se z přírody, stal pánem tohoto domu, hledím vzhůru na vrcholky hor, dole naslouchám zurčení pramenů a po stranách se pohledem dotýkám bambusů, stromů, oblaků a skal. Je toho tolik, že od rána do večera ani nestíhám obcovat se vším, co je kolem mě. Za krátký čas si mě okolí zcela podmanilo a moje tělesné šťávy následovaly příkladu přírody, tomu, jak na mě působilo prostředí, přizpůsobil se i můj temperament. Po prvním dni se zklidnilo mé tělo, po druhém dni se utišila má mysl, a když jsem zde přespal potřetí, byl jsem jako u vytržení a oprostil jsem se ode všech pout a zábran, aniž bych věděl, proč tomu tak je.

Zeptal jsem se sám sebe, jak se to stalo, a odpověděl si: „To ten dům a jeho okolí!“ Před sebou má rovnou plochu o průměru dobrých sto sáhů, rybníček lemuje horský bambus a lesní byliny, z vody vyrůstá bílý lotos a žijí tam bílé rybky. Dále směrem na jih se nachází skalnatá rokle, po obou stranách ji svírají staré borovice a jedle s kmeny tak tlustými, že teprve deset lidí je může obejmout. Jsou vysoké mnoho set stop, nahoře dlouhými větvemi bubnují o mraky, zatímco dole se spodními haluzemi otírají o hladinu jezera, kmeny vztyčené jako stožáry, koruny rozprostřené jako baldachýn a stále v pohybu jako pádící draci. Pod borovicemi je neprostupná houština, liány, ostnaté meruzalky, úponky plazivých rostlin, proplétají se a tísní vedle sebe, světlo slunce a měsíce přes ně nepronikne k zemi a za vrcholícího léta zde panuje ovzduší jako na počátku podzimu. Cestičku, po níž lze procházet tam a zpět, dláždí bílé oblázky.

Pět kroků na sever od domku rostou rozmanité stromy a roztodivné byliny, opřeny o zvrstvené skály a nakupené balvany, vklíněné ve škvírách mezi nimi a jinde zase vyboulené, hustě obrostlé červenými plody, shora vše přikrývají jako slunečník a vrhají všudypřítomný zelený stín, po čtyři roční doby jsou stále stejné, neumím je však pojmenovat, a je zde také tryskající pramen, v jehož blízkosti jsem zasadil čajovník, dobře po ruce k vaření nápoje. Spatří-li to člověk, který umí ocenit takové věci, hned by tu zůstal napořád.

Na východ od domku je vodopád, voda padá z výše tří stop, hrne se přes kamenné prahy, padá do kamenného korýtka, za soumraku a svítání vypadá jako hedvábí, v noci cinká jako přívěsky z nefritu, ševelí jako citera.

Na západ od domku, poblíž úpatí na pravé straně severního srázu jsem postavil konstrukci ze štípaného bambusu a po ní svedl na střechu vodu z pramene vyvěrajícího ve výšce, vodní proud se rozdělil do tenkých pramínků a přes okraj střechy kane na schody, hustě a drobně jako šňůry perliček, droboučce, jako když mrholí, kapička za kapičkou, v ladných křivkách roznáší je vítr.

Na všech čtyřech stranách, kam oko dohlédne, odkud ucho zachytí zvuk a kam lze dojít pěšky a s holí v ruce jsou pozoruhodná místa zdejších hor. Na jaře jsou to květy v Brokátovém údolí, v létě oblaka nad Kamennou branou, na podzim měsíc nad Tygřím potokem a v zimě sníh na vrcholku Vykuřovadla. Jak se střídá světlo a tma, věci se zjevují a zase mizí, v tisících přeměn a desetitisících podob, že to nelze v úplnosti zaznamenat ani vypovědět do všech podrobností. Proto říkám jen, to místo zde je první mezi všemi v Poustevnách.

Ach! Nikdo, kdo se usadil ve vlastním skvělém domě s nádherným zařízením, nemůže se vyvarovat pýchy. Já jsem dnes pánem všech těchto věcí a setkávání s nimi rozšiřuje mé poznání. Vždyť vše na světě se k sobě váže na základě druhové podobnosti, jak by tedy bylo možné, aby se soulad prostředí nepromítl do mého nitra, aby pohodu těla nenásledovala stejná pohoda ducha?!

Kdysi dávno na osmnáct mužů Společnosti bílého lotosu, včetně opatů Chuej-junga a Chuej-jüana, malíře Cung-pinga a v ústraní žijícího Lej C´-cunga, společně vstoupilo do těchto hor a až do konce života se odtud nevrátili. Jsou ode mě vzdáleni na tisíc let, ale já vím, že se cítili právě tak jako nyní já!

Pomyslel jsem pak na to, že od malička až do stáří, ať jsem přebýval v prostém domku krytém došky, nebo v nádherném paláci s rudě lakovanými vraty, kdekoliv jsem se usadil, i kdyby jen na jeden nebo dva dny, hned jsem začal vršit hlínu a slámu na vyhlídkovou terasu, sbírat oblázky na umělou horu a stavět hráz vodní nádržky, abych pak z vědra vody vykroužil rybníček – tak moc jsem posedlý láskou k přírodě.

Když jsem byl sesazen z úřadu v hlavním městě, poslali mě do služby daleko na jih do Ťiang-čou. Zdejší prefekt se ke mně chová laskavě a s pochopením, pohoří Pousteven mně nabídlo svou zázračnou krásu – to nebesa mi poskytla takovou příležitost a země mi dala takové místo, konečně jsem získal to, co mám rád, tak co bych si ještě mohl přát?! Nicméně přece jsem vázán povinnostmi nepatrného úřadu a ještě jsem nesplnil všechny své závazky, chodím sem a tam a zatím nemohu spočinout v klidu. Až jednou ožením své syny a provdám dcery, až se naplní doba mého úřadu zástupce prefekta, pak budu moci podle svých sklonů rozhodnout, zda zůstat ve službě, či odejít do ústraní, zda dále konat, nebo všeho zanechat. Pak určitě „za ruku vezmu ženu a dítky, pravicí chopím se citery a knih a až do konce zůstanu zde, abych tak naplnil největší touhu svého života. Za svědky svých slov si beru průzračnou vodu a bílé skály kolem!“

Bylo právě 27. dne 3. měsíce, když jsem se přestěhoval do domku v horách. 9. dne 4. měsíce mě navštívilo dvacet dva hostů a mezi nimi také Jüan Ťi-sü z komandérie Che-nan, Čang Jün-čung z Fan-jangu, Čang Šen-č´ z Nan-jangu a slovutní mniši z klášterů Východního a Západního Lesa Cou, Lang, Man, Chuej a Ťien. Uhostil jsem je postním pokrmem, čajem a ovocem a při té příležitosti jsem napsal tuto zprávu o domku s doškovou střechou.

Komentář překladatelky


Po Ťü-i (772–846) byl básník, politik, konfuciánský moralista a oddaný vyznavač buddhismu. Je také známý pod přezdívkou Le-tchien (Radující se z přírody) a podle místa, kde rád pobýval v posledních letech svého života, také jako Siang-šan (Voňavé hory). Zanechal rozsáhlé básnické dílo, včetně mnoha děl přírodní lyriky. Sám si však nejvíce cenil sociálně kritických balad, které skládal v mládí. Značnou proslulost mu získala výjimečná narativní skladba o tragické a nehynoucí lásce císaře Süan-cung ke krásné Jang Kuej-fej, která je oblíbená i v Japonsku. Mimo jiné na ni odkazuje Murasaki Šikibu (978–1016), autorka románu Příběhy prince Gendžiho. Po Ťü-i se do dějin dále zapsal jako milovník a stavitel zahrad a odkazují na něj generace čínských zahradníků.

V Po Ťü-iho díle je patrný zájem o každodennost a intimní i triviální aspekty života. V tom reprezentuje proměnu tchangské společenské elity po zničujícím An Lu-šanově povstání, které otřáslo tchangskou říší v polovině 8. století. V oblasti literárního stylu tuto změnu charakterizuje formální uvolněnost, pronikání prvků hovorového jazyka do vysoké literatury a experimenty všeho druhu.

Esej o domku s doškovou střechou je datován dnem 28. dubna 817 podle našeho kalendáře. Po Ťü-i si domek postavil v severní části pohoří dnes známého jako Lu-šan rozkládajícího se na území dnešní jihočínské provincie Ťiang-si. Básník zde pobýval jako vyhnanec z hlavního města, poté, co se stal obětí dvorských intrik. Esej svým názvem odkazuje ke starému historiografickému žánru „záznamu“ či „zprávy“ (ťi), v symetrickém, rytmizovaném uspořádání popisných partií však také nese stopy vlivu popisných básní fu a paralelní prózy. Původní formální náležitosti paralelního stylu jsou však již uvolněné, jazyk je více přímočarý a text jen v minimální míře zdobí reference ke starším textům.

Úvahy o souznění člověka a přírody a jeho těla a duše Po Ťü-i formuluje v duchu dobových filosofických názorů a tradiční medicíny. V originále se nehovoří výslovně o tělesných šťávách a temperamentu, jen o vnějšku a vnitřku a o těle a mysli. Analogie se starou řeckou medicínou je však zřejmá, a proto si překladatelka dovolila tento významový posun.


Z čínštiny přeložila prof. Olga Lomová.

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic