Společnost je hluboce rozdělena. V USA, Evropě, Česku, prostě všude. Jenže to není pravda



Komentář Martiny Schepelern pro Deník N: Všude kolem sebe slyšíme o rozdělené, rozhádané společnosti, jakou je ta dnešní americká, ale i společnost česká, britská, polská a další. Rozpitvávají se symptomy nové nemoci. Mluví se o studené občanské válce. Ke zlepšení stavu věcí to zatím nevedlo.


Z nějakého záhadného důvodu však v debatě na toto téma chybí zmínka o existenci společností, které rozpolcené nejsou. V médiích o nich nacházíme sotva drobné zmínky jako o zemích specifických, i když bychom je měli nazývat, jaké skutečně jsou: nerozdělené a pospolité. A tak mechanismy, které by mohly třeba inspirovat a směřování k rozpadu zastavit, zůstávají rozdělenému světu nadále neznámé.

Skoro to vypadá, jakoby se „záchranáři“ vzdali snahy v troskách současného světa hledat pospolité společnosti, které přežily, anebo se domnívají, že takovým reportážím z neproblémových zemí by dnes nikdo nevěřil. Považoval by je možná za mutanta konspiračních teorií, maskovaných jako „dobré“ zprávy. Dobré zprávy k ničemu nevedou, vždyť jen chybami se člověk učí!

K pochopení, jak a proč fungují země specifické, pospolité, je třeba zalistovat v jejich historii. Vysvětlení najdeme v tradicích, v kultuře, v náboženství či v jeho odkazu. Zdali se však tyto mechanismy dají uplatňovat v zemích rozdělených, není zdaleka jisté.

Pospolité společnosti, které dnešním tlakům s úspěchem odolávají, jsou zdá se výhradně země protestantské, luteránské a země rovnostářské. V praxi tvoří luteránství a rovnostářství dvě strany téže mince. Do této specifické bubliny patří Dánsko, země skandinávské vůbec, ale i třeba Švýcarsko. Tyto státy jsou i bohaté. I postkomunistické a exsovětské zdárně si vedoucí Estonsko sem hodnotově patří, i ono je luteránské.

Původní protestantská kultura odolala i sovětskému marasmu. Na ten se v ostatních postkomunistických rozpolcených zemích stále vymlouvají. Pospolité země jsou vždy ty, které se s pýchou samy profilují jako „welfare“ státy založené na principu přerozdělování. Stát tu není „dojná kráva“, ale společná pokladna, do které všichni přispívají k společnému blahu.

Nerozdělené společnosti jsou opakem zemí rozdělených. Dalo by se tedy vyjít z některých definic pro země rozdělené a ty negovat.

Sedm neduhů rozdělených společností:

  1. Vina na rozdělení společnosti je mnohými přičítána globalizaci. V pospolité společnosti není globalizace nahlížena jako viník, ale jako výzva, nebo dokonce nová příležitost.

  2. Globalizace sjednocuje státy mezi sebou, spolupracují obchodně, ale děje se tak na úkor „národní“ či vnitřní názorové i ekonomické rozpolcenosti země. Pospolitá společnost je založena na spolupráci (vnější a vnitřní) a chválí si ji, protože se osvědčila. Spolupráci mezi lidmi se tu říká solidarita. I na negativních průvodních jevech globalizace se pospolitá společnost finančně solidárně podílí.

  3. Globalizace generuje jak extrémně bohatou elitu, jež dokázala přesedlat a nové situace šťastně využít/zneužít, tak na druhé straně stupnice přibývá „obětí“. V pospolité zemi globalizace negeneruje extrémně bohaté jedince, ve Skandinávii díky pradávno zavedeným mechanismům, jako jsou progresivní daně, přerozdělování a vyrovnávání. Negeneruje ani ekonomické oběti. Opět díky „přerozdělování“.

  4. Ne všichni jsou z nejrůznějších důvodů schopni se změnám na trhu práce přizpůsobovat. V pospolité společnosti je občanovi k dispozici celoživotní vzdělávání, pekař se kdykoli může stát pilotem a pilot pekařem, při studiu má plat, v Dánsku pobírá světoznámé stipendium SU a také dostane výhodné půjčky apod., šanci mají jak mladí, tak staří.

  5. Když už se „oběti“ globalizace uplatní na globalizovaném pracovním trhu, bývá to za nevýhodných pracovních podmínek. V pospolitých zemích jsou například odbory silné a stále efektivní, plný úvazek je standardem.

  6. Tato „nová“ zaměstnání často na dobu přechodnou nebo na částečný pracovní úvazek způsobují, že v platu chybí i jiné tradiční jistoty, jako jsou příspěvky na penzi. V pospolité společnosti se pojištění platí progresivně v daních, kdo nevydělává, neodvádí daně, neplatí, ale je pojištěný. K důchodu, který platí zaměstnavatel, přistupuje důchod státní – „folkepension“, na ten má právo každý bez ohledu na to kdo, kde a jak dlouho pracoval, či zdali třeba pracoval vůbec!

  7. Extrémy rozdělené společnosti sílí a ony pověstné nůžky se rozšiřují. Propadá jimi střední třída, klasická udržovatelka demokracie. Extrémy v pospolité společnosti nerostou a nůžky se nerozevírají, střední třída zůstává stále tou nejdominantnější. I „chudí“, nezaměstnaní, svobodné matky, handicapovaní patří ke střední třídě a ani demokracie újmu nezaznamenává.

Lakmusový papírek Trumpovy obliby

Jsem-li na vážkách, s jakou zemí máme čest, stačí si třeba zjistit, kolik lidí tam sympatizuje s Donaldem Trumpem. V Dánsku má statisticky nejméně obdivovatelů v Evropě, jen šest procent. Jeho styl se zdejší společnosti příčí, snad kromě pár obchodníků a recesistů by někdo těžko řekl, že mu Trump mluví z duše.

Abychom poznali, jaká je ta či ona země, stačí se občanů zeptat. Každý víme, kam patříme. Když jsem se zeptala Čecha či Itala, odpověděl bez rozmyšlení, že podobně jako rodiče a prarodiče žije ve společnosti nepospolité, nebo v češtině eufemisticky a vyhýbavě řekne, že jsme individualisté. Dán hned přizná, že dánská společnost, kam oko dohlédne, je a byla pospolitá. Když se rozpovídá, jmenuje hodného krále Frederika VII., který se sám v roce 1849 zbavil královských práv, aby ze země udělal moderní konstituční monarchii s ústavou.

Když dojde na hlavní hodnoty dánské společnosti, na státní uspořádání, Dánové jsou zajedno. O to více zajedno, když na ně pohlédneme českýma očima. Nápady jako zavést školné, platit za vzdělání vysokoškolské, obecné či za vyučení nebo platit z vlastní kapsy za pojištění, zdravotní péči atd. jsou zde nemyslitelné. Dánové mají rádi svůj „welfare“ (sociální) stát, kde jsou si rovni, mají stejná práva, skoro jako v Utopii od Thomase Morea. Mají to tak rádi proto, že tato forma společnosti je vyzkoušená a nadále se jim osvědčuje. Je v tom velice pragmatický kalkul. Jsou od dob vikingských i zdatnými obchodníky. Vyplatí se to, spočítali si, že země bez chudých je bohatší.

Dány spojuje i více než sto let dlouhá tradice budování „welfare“ státu, který je založen na vzájemnosti, spolupráci a pomoci. Jenom české pamětníky socialismu tato slova tahají za uši. „Spolu jsme silnější“, zní slogan sociálně demokratické strany, jež byla u vlády nepřetržitě více než sedmdesát let a po krátké pauze je u vlády opět v koalici s levicovým křídlem a stranou středovou. Sociální demokracie je tady ve Skandinávii matkou sociálního státu, jehož koncept převzala celá země, i její konzervativní modrá část. Liší se dnes názory, jak v budoucnosti tento stát financovat a v jakém rozsahu ho udržet.

Mnohý Čech si bude muset vyslechnout další nepříjemná slova, jež drhnou jako nehty po křídovém papíru: že odbory jsou stále silné a kostrou demokracie a „welfare“ státu je družstevnictví (andelsbevægelse). O něj se zasloužil osvícený protestantský kněz, probošt Christian Sonne, zdrcen v šedesátých letech 19. století stavem chudiny. Vedle kázání se dal v kraji Thy, ve vřesovištích ovívaných větrem na březích Atlantiku v roce 1866 do podnikání a založil družstevní obchody.

Členství zajišťovalo levnější potraviny, něco jako dnes věrnostní karta. Ze spotřebitelů se stávali spolumajitelé, „Brugsen“ existuje dodnes a funguje na podobném principu. Poté družstevnictví přerostlo do konceptu společného provozu mlékáren, chovu dobytka apod. Odtud je pak jen krůček k budování sociálního státu, jenž dospěl v 50. letech. Dnes už jde o udržování a modernizaci tohoto stále živého projektu.


Neviditelná dánská elita

Takový stát se Dánům líbí jistě i proto, že po celé generace neznají nic jiného, dědí se a plody tohoto státu se jim zamlouvají. To proto Dánové rádi a hlasitě skandují a chvástají se: „Žijeme v nejlepší společnosti na světě.“ A rovné možnosti jsou přeloženy z dánské z ústavy, nikoliv z komunistického manifestu. Slova o „zkorumpované a odcizené elitě“, jaká dnes slyšíme po celém světě, budí v Dánsku spíše rozpaky. Kdo je naše dánská elita? Žádný magnát jako Babiš tu nevládne. Dánsko patří k zemím s nejnižší korupcí na světě, takže označení zkorumpovaný nezní vůbec přesvědčivě. I když jsou tu pokusy najít elitu i zde, abychom ji měli i my, jako všude v Evropě. S elitou je to však v rovnostářské zemi asi tak těžké jako hledat kopec v dánské rovině. Musel by se navézt písek, kamení nebo hlína.

Mnohé objasní příklad elity z reálu. Češi, kteří se seznamují se severským modelem společnosti, zaznamenají, že zdejší elita jako by se bála ukázat, že je elitou. Říká to něco o Češích více než o Dánech neelitářích. Dán se rekvalifikací a vzděláním může stát kdykoliv elitou, je to na něm, ne na jeho financích. Připomeňme, že při studiu má od státu i plat, stipendium SU, kterého využívají rádi i čeští studenti v Dánsku. Česká elita má své specifické chování, je to na ní často vidět a slyšet. Když se ale Čech setká se seveřanem, s člověkem velkého vzdělání a vysoké pozice, který elitně vůbec nevypadá, vykládá si to tak, že seveřan má strach ukázat, že patří k elitě.

Trvá to desítky let života v rovnostářské společnosti, než zjistíte, že zdejší elita se prostě jako elita necítí. Vychování v rovnostářské společnosti má své důsledky. Aby naopak Dán pochopil, co je třeba v Česku „elita“, musel by odjet na mnohaměsíční intenzivní rekvalifikační kurz elitářského chování.

Pospolitost je ve společnosti udržována i slovně. Dánové jsou obklopeni slovy spolu, jedí spolu, vše je „sammen“. Už i to preventivně brání rozdělenosti, zaříkávání. Dánové jsou velká rodina, „familien Danmark“, což je hluboce vžitý slogan. Čechovi přechází až mráz po zádech z té křesťanské až svazáctvím zavánějící rétoriky. V Dánsku se mluví do úmoru o spolupráci, společenství, vyzdvihují se příslovce spolu a pospolu.

Klíčové dánské slovo FÆLLESKAB je už dnes do češtiny vlastně nepřeložitelné, jak je zprofanované, i když ve skutečnosti neznamená nic jiného než společenství. Opatřené předložkou „i“ znamená „i faellskab“ dělat něco společně, tedy vzájemně si pomáhat.

Je pak těžko vrazit do takto pospolité bubliny klín, i když se to vyloučit nedá. Ideologicky i prakticky, vlivem tradičního a zažitého přerozdělování se však zdá, že by tak Dánsko mohlo spíše snadno přejít k novému typu společnosti, který francouzský ekonom a myslitel Thomas Piketty vidí jako velkou naději budoucnosti.


Autorka je dánsko-česká publicistka, členka Českého a Dánského PEN klubu. V Kodani, kde léta žije, působí jako profesorka dánštiny pro cizince a soudní tlumočnice.

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic