ČESKÉ CENTRUM MEZINÁRODNÍHO PEN KLUBU

Zdena Bratršovská a František Hrdlička

 

Čeští spisovatelé, divadelníci a publicisté tvoří od roku 1974 stálý autorský tandem, který má na svém kontě bezmála třicet titulů.

 

Zdena Bratršovská (1951 Praha) v mládí navštěvovala baletní školu v Ústí nad Labem, kde žila až do maturity. V lednu 1969 zorganizovala pěší pochod studentů SVVŠ z Ústí do Prahy na pohřeb Jana Palacha; to jí o rok později znemožnilo pokračovat ve studiu sociologie a historie na Filozofické fakultě v Brně.

V letech 1970-1972 se stala členkou experimentální scény Bílé divadlo, které založil František Hrdlička

a které vedl společně s režisérem Milošem Horanským. Tento soubor byl prvou alternativní scénou v Česku. Prostřednictvím improvizace hledal podprahové zdroje tvořivosti a zároveň fungoval jako antropologická laboratoř. Členové souboru působili v poloilegálních podmínkách (nejdéle v břevnovském zámečku Kajetánka a v Chebu). V roce 1972 musel soubor svou činnost kvůli politickým tlakům přerušit.

Z.B. debutovala básnickou sbírkou Džbán bez ucha, která v roce 1984 překvapivě prošla cenzurou. Během normalizace žila v Praze; vystřídala řadu zaměstnání, která nevyžadovala součinnost se stranickými orgány (topička, uklízečka, skladnice, archivářka). Od roku 1983 byla ve svobodném povolání; obživu jí zajišťovala příležitostná spolupráce s Československým rozhlasem, pro který připravila řadu dramatizací a četeb na pokračování (G. de Maupassant, F. Quevedo, P. Boulle aj.).

V roce 1990 byla jmenována do výboru Českého literárního fondu, kde působila 7 let, souběžně byla členkou výboru Obce spisovatelů a PEN klubu. V letech 1995-1996 pracovala jako redaktorka nakladatelství Český spisovatel. V roce 2005 vyšel její příběh ve verších Netopýr v podkroví (2. vydání,

s doslovem Vladimíra Justla), který byl předveden ve Viole, v literární kavárně Obratník aj. a v roce 2019 vydala výbor ze své poezie Soukromá vernisáž.

 

František Hrdlička (1937 Litoměřice) pracoval po maturitě jako vychovatel v dětských domovech a během studií na Lékařské fakultě UK se podílel na kulturních akcích vysokoškolského spolku Tripól, který organizoval v roce 1956 protirežimně vyhrocené Majáles. Posléze vystudoval režii a dramaturgii na DAMU a v 60. letech působil v Československém rozhlase, v poetické kavárně Viola a v pražských divadlech (zejména v Divadle Na zábradlí, kde se podílel na uvedení her Václava Havla a Milana Kundery). V letech 1969-1972 vedl alternativní komunitu Bílé divadlo. Přeložil několik dramat a sbírek poezie a po roce 1989 působil jako vysokoškolský pedagog (Vyšší odborná škola publicistiky, Akademie J. Škvoreckého, Vysoká škola pedagogická, Anglické

soukromé gymnázium aj.); samostatně vydal příručku Průvodce po literárním řemesle.

Od roku 1974 tvoří Zdena Bratršovská a František Hrdlička autorskou dvojici, která trvá dodnes. Jejich prozaický debut Sebranci z roku 1975 koloval zprvu jako samizdat mezi studenty a trampy a po roce 1990 vyšel ve třech oficiálních vydáních. „Svou literární dráhu zahájili originálním a překvapivě vyzrálým románem Sebranci o generační vzpouře. Ve dvou desítkách dalších titulů se objevují polohy snové, groteskní i hororové; kritika označuje jejich tvorbu jako magický realismus“, dočteme se v anotaci

k povídkovému souboru Renáta nad hlavou. K jejich nejznámějším prózám patří romány Báječný hotel Rezeda a Rezavá léta, povídkové soubory Samé milé pitvorky a Kufr s milenkami, kompendium Zpráva

o Bílém divadle, eseje Soumrak utopií, jakož i soubor rozhlasových her Hlasy k podkování. Po sametové revoluci se oba autoři aktivně věnovali publicistické činnosti, v níž mapovali i kontroverzní a tabuizovaná témata (psali fejetony, eseje a recenze, nejčastěji pro Lidové noviny, Literární noviny, Tvar, Občanský deník, Prostor aj.), přispívali do Českého rozhlasu (Živá slova, Pro tento čas, Excerpta) a natočili několik televizních dokumentů. Sestavili také úspěšný sborník Jak chutná nezávislost, do něhož přispělo 33 intelektuálů, kteří si nikdy nezadali s komunistickým režimem (Jiří Ješ, Dagmar Burešová, Rudolf Zahradník, Miloslav Vlk, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Radkin Honzák aj.). Oba autoři byli vždy bezpartijní. Své texty prezentovali i v zahraničí, v Německu, v Holandsku, v Kanadě a v USA. Za svou tvorbu získali několik domácích i zahraničních ocenění.

O jejich zážitcích a zájmech se může čtenář dočíst v autobiografické próze O kočkách a lidech, doplněné bohatou fotografickou přílohou; sepsali ji až v závěru své literární dráhy na oblíbené venkovské chalupě poblíž Doks. V roce 2019 a 2020 přicházejí ještě se dvěma knížkami pro „malé i velké“ - se souborem hravých a vtipných limericků Šprýmy s/z rýmy a s novelou, zasazenou do trýznivých 50. a 60. let, v nichž desetiletá hrdinka, „Markéta za školou“, tráví své dětství. Obě knížky jsou bohatě ilustrované Alenou Krchovou a Alžbětou Havlínovou a vydalo je nakladatelství Paper Jam.

 

__________

Jiří Honzík, literární vědec a kritik, opatřil 3. vydání Sebranců (nakladatelství Protis 2007) obsáhlým doslovem (zde výňatky):

„Autorská dvojice BaH hledala ve své tvorbě optimální možnosti alternativních forem lidské existence, nekompromisně odmítala všechny establishmenty, konvence, rituály a uzance. Zato kladla bezvýhradný důraz na právo každého člověka žít plně po svém, v souladu se svým svědomím. (…) Navíc dávala ostentativně najevo své sympatie ke všemu úředně nedovolenému, odbojnému, vymykajícímu se

a obtížně zařaditelnému, neskrývala, že právě v tom spatřuje vrcholné projevy svobodného duchovního rozletu.

(…) Snad největší respekt BaH vzbuzují svou neúplatnou všestranností a objektivitou a odtud plynoucí hlubokou a obdobně neúplatnou pokorou před pravdou, buďsi jakákoli. (…) Pro BaH je vůbec příznačné,

že velice rádi sahají po nezvyklých prostředcích a postupech, ověřují si funkčnost málo frekventovaných útvarů a látek. Nečiní tak z touhy po originalitě za každou cenu, nýbrž z bytostné potřeby nechodit vyšlapanými pěšinkami, neopakovat jiné, ale ani sebe. (…) BaH naopak záměrně titul od titulu střídají texty blízké dejme tomu tradiční psychologické novele s absurdně groteskní črtou, dušezpytnou studií z

prostředí dnešní měšťanské inteligence s legendou či parabolou stylizovanou v duchu Tisíce a jedné noci. Vesměs jim přitom jde o mnohem víc než o pouhou hru, nesnaží se ohromovat sčetlostí v nejnovějších zámořských novinkách, jako čert kříži se vyhýbají aktuální ideologicko-politické vřavě (i když ve své publicistice se nebojí zaujímat jednoznačná, až bojovně vyostřená stanoviska).

Svou literární práci pojímají navýsost vážně, nekloužou v ní po povrchu, nepodbízejí se, ani nepřizpůsobují momentálním módám a programům, platným do pozítřka. Většinou se jim daří závažné otázky nejen nadhazovat, ale seriózně se s nimi perou, probíjejí se k podstatě problémů, k jádru věci; psaní je jim nepochybně milovanou, ale také tvrdou a občas asi proklínanou řeholí. Především díky tomu mají na svém kontě knihy, hry, texty, jakých v současné české literatuře není na tucty. Rozhodně nepřipomínají chvalořečné pěvce u pat trůnů, před vraty sekretariátů a na schodištích bank. Podobají se spíš hrdince

z jejich Sebranců, která na sám závěr románu bez mučení přiznává: ´Chtěli jsme být slyšet, a tak když okolní svět předstíral, že spokojeně spí, bušili jsme se do prsou jako paviáni.´“

 

​

Na internetu lze nalézt odkazy, videa či ukázky na:

Wikipedie

Knihovna Václava Havla, O Bílém divadle na Hrádečku

knihovna Libri prohibiti, Literární večer o Bílém divadle, též na You Tube pod názvem Bílé divadlo v Libri prohibiti,

Český rozhlas, Minutové hry

TV dokumenty (pořad Lapidárium, Skautský totem, Kukátko Mistra Suka, Kamera Šlechtovka)

České centrum v Holandsku, Jak se píše ve dvou aj.