Zdena Bratršovská

František Hrdlička

ŠPRÝMY S/Z RÝMY / MARKÉTA ZA ŠKOLOU

šprýmy s rýmy.jpg

Dvojice zkušených českých autorů tentokrát prozkoumává klasickou formu humoristické poezie, typickou zejména pro anglickou literaturu - limerick. Sto osmdesát limericků této sbírky nabízí sto osmdesát humorných bláznivin, minipříběhů a groteskních krátkých spojení. Šprýmy s/z rýmy svou hravou lehkostí jistě potěší malé

i velké čtenáře. Kniha je bohatě ilustrována Alenou Krchovou, oceněnou v roce 2016 za Nejkrásnější knihu roku.

Knížka Markéta za školou představuje desetiletou Markétu 

v různých, ne vždy příkladných situacích, protože vnímá okolní svět zcela netradičně, i když žije v době plné nesvobody - na přelomu padesátých a šedesátých let. To může být poutavé právě pro malé čtenáře v jejím věku, ale i pro jejich rodiče  příbuzné. Všechny jistě  potěší i půvabné ilustrace Alžběty Havlínové.

 

Zdroj

https://knihy.abz.cz/prodej/sprymy-s-z-rymy

https://www.kosmas.cz/knihy/280115/marketa-za-skolou/

Marketa za skolou.jpg
Z2.jpg
F1.jpg

Zdena Bratršovská a František Hrdlička

 

Čeští spisovatelé, divadelníci a publicisté tvoří od roku 1974 stálý autorský tandem, který má na svém kontě bezmála třicet titulů.

 

Zdena Bratršovská (1951 Praha) v mládí navštěvovala baletní školu v Ústí nad Labem, kde žila až do maturity. V lednu 1969 zorganizovala pěší pochod studentů SVVŠ z Ústí do Prahy na pohřeb Jana Palacha; to jí o rok později znemožnilo pokračovat ve studiu sociologie a historie na Filozofické fakultě v Brně.

V letech 1970-1972 se stala členkou experimentální scény Bílé divadlo, které založil František Hrdlička

a které vedl společně s režisérem Milošem Horanským. Tento soubor byl prvou alternativní scénou v Česku. Prostřednictvím improvizace hledal podprahové zdroje tvořivosti a zároveň fungoval jako antropologická laboratoř. Členové souboru působili v poloilegálních podmínkách (nejdéle v břevnovském zámečku Kajetánka a v Chebu). V roce 1972 musel soubor svou činnost kvůli politickým tlakům přerušit.

Z.B. debutovala básnickou sbírkou Džbán bez ucha, která v roce 1984 překvapivě prošla cenzurou. Během normalizace žila v Praze; vystřídala řadu zaměstnání, která nevyžadovala součinnost se stranickými orgány (topička, uklízečka, skladnice, archivářka). Od roku 1983 byla ve svobodném povolání; obživu jí zajišťovala příležitostná spolupráce s Československým rozhlasem, pro který připravila řadu dramatizací a četeb na pokračování (G. de Maupassant, F. Quevedo, P. Boulle aj.).

V roce 1990 byla jmenována do výboru Českého literárního fondu, kde působila 7 let, souběžně byla členkou výboru Obce spisovatelů a PEN klubu. V letech 1995-1996 pracovala jako redaktorka nakladatelství Český spisovatel. V roce 2005 vyšel její příběh ve verších Netopýr v podkroví (2. vydání,

s doslovem Vladimíra Justla), který byl předveden ve Viole, v literární kavárně Obratník aj. a v roce 2019 vydala výbor ze své poezie Soukromá vernisáž.

 

František Hrdlička (1937 Litoměřice) pracoval po maturitě jako vychovatel v dětských domovech a během studií na Lékařské fakultě UK se podílel na kulturních akcích vysokoškolského spolku Tripól, který organizoval v roce 1956 protirežimně vyhrocené Majáles. Posléze vystudoval režii a dramaturgii na DAMU a v 60. letech působil v Československém rozhlase, v poetické kavárně Viola a v pražských divadlech (zejména v Divadle Na zábradlí, kde se podílel na uvedení her Václava Havla a Milana Kundery). V letech 1969-1972 vedl alternativní komunitu Bílé divadlo. Přeložil několik dramat a sbírek poezie a po roce 1989 působil jako vysokoškolský pedagog (Vyšší odborná škola publicistiky, Akademie J. Škvoreckého, Vysoká škola pedagogická, Anglické

soukromé gymnázium aj.); samostatně vydal příručku Průvodce po literárním řemesle.

Od roku 1974 tvoří Zdena Bratršovská a František Hrdlička autorskou dvojici, která trvá dodnes. Jejich prozaický debut Sebranci z roku 1975 koloval zprvu jako samizdat mezi studenty a trampy a po roce 1990 vyšel ve třech oficiálních vydáních. „Svou literární dráhu zahájili originálním a překvapivě vyzrálým románem Sebranci o generační vzpouře. Ve dvou desítkách dalších titulů se objevují polohy snové, groteskní i hororové; kritika označuje jejich tvorbu jako magický realismus“, dočteme se v anotaci

k povídkovému souboru Renáta nad hlavou. K jejich nejznámějším prózám patří romány Báječný hotel Rezeda a Rezavá léta, povídkové soubory Samé milé pitvorky a Kufr s milenkami, kompendium Zpráva

o Bílém divadle, eseje Soumrak utopií, jakož i soubor rozhlasových her Hlasy k podkování. Po sametové revoluci se oba autoři aktivně věnovali publicistické činnosti, v níž mapovali i kontroverzní a tabuizovaná témata (psali fejetony, eseje a recenze, nejčastěji pro Lidové noviny, Literární noviny, Tvar, Občanský deník, Prostor aj.), přispívali do Českého rozhlasu (Živá slova, Pro tento čas, Excerpta) a natočili několik televizních dokumentů. Sestavili také úspěšný sborník Jak chutná nezávislost, do něhož přispělo 33 intelektuálů, kteří si nikdy nezadali s komunistickým režimem (Jiří Ješ, Dagmar Burešová, Rudolf Zahradník, Miloslav Vlk, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Radkin Honzák aj.). Oba autoři byli vždy bezpartijní. Své texty prezentovali i v zahraničí, v Německu, v Holandsku, v Kanadě a v USA. Za svou tvorbu získali několik domácích i zahraničních ocenění.

O jejich zážitcích a zájmech se může čtenář dočíst v autobiografické próze O kočkách a lidech, doplněné bohatou fotografickou přílohou; sepsali ji až v závěru své literární dráhy na oblíbené venkovské chalupě poblíž Doks. V roce 2019 a 2020 přicházejí ještě se dvěma knížkami pro „malé i velké“ - se souborem hravých a vtipných limericků Šprýmy s/z rýmy a s novelou, zasazenou do trýznivých 50. a 60. let, v nichž desetiletá hrdinka, „Markéta za školou“, tráví své dětství. Obě knížky jsou bohatě ilustrované Alenou Krchovou a Alžbětou Havlínovou a vydalo je nakladatelství Paper Jam.

 

__________

Jiří Honzík, literární vědec a kritik, opatřil 3. vydání Sebranců (nakladatelství Protis 2007) obsáhlým doslovem (zde výňatky):

„Autorská dvojice BaH hledala ve své tvorbě optimální možnosti alternativních forem lidské existence, nekompromisně odmítala všechny establishmenty, konvence, rituály a uzance. Zato kladla bezvýhradný důraz na právo každého člověka žít plně po svém, v souladu se svým svědomím. (…) Navíc dávala ostentativně najevo své sympatie ke všemu úředně nedovolenému, odbojnému, vymykajícímu se

a obtížně zařaditelnému, neskrývala, že právě v tom spatřuje vrcholné projevy svobodného duchovního rozletu.

(…) Snad největší respekt BaH vzbuzují svou neúplatnou všestranností a objektivitou a odtud plynoucí hlubokou a obdobně neúplatnou pokorou před pravdou, buďsi jakákoli. (…) Pro BaH je vůbec příznačné,

že velice rádi sahají po nezvyklých prostředcích a postupech, ověřují si funkčnost málo frekventovaných útvarů a látek. Nečiní tak z touhy po originalitě za každou cenu, nýbrž z bytostné potřeby nechodit vyšlapanými pěšinkami, neopakovat jiné, ale ani sebe. (…) BaH naopak záměrně titul od titulu střídají texty blízké dejme tomu tradiční psychologické novele s absurdně groteskní črtou, dušezpytnou studií z

prostředí dnešní měšťanské inteligence s legendou či parabolou stylizovanou v duchu Tisíce a jedné noci. Vesměs jim přitom jde o mnohem víc než o pouhou hru, nesnaží se ohromovat sčetlostí v nejnovějších zámořských novinkách, jako čert kříži se vyhýbají aktuální ideologicko-politické vřavě (i když ve své publicistice se nebojí zaujímat jednoznačná, až bojovně vyostřená stanoviska).

Svou literární práci pojímají navýsost vážně, nekloužou v ní po povrchu, nepodbízejí se, ani nepřizpůsobují momentálním módám a programům, platným do pozítřka. Většinou se jim daří závažné otázky nejen nadhazovat, ale seriózně se s nimi perou, probíjejí se k podstatě problémů, k jádru věci; psaní je jim nepochybně milovanou, ale také tvrdou a občas asi proklínanou řeholí. Především díky tomu mají na svém kontě knihy, hry, texty, jakých v současné české literatuře není na tucty. Rozhodně nepřipomínají chvalořečné pěvce u pat trůnů, před vraty sekretariátů a na schodištích bank. Podobají se spíš hrdince

z jejich Sebranců, která na sám závěr románu bez mučení přiznává: ´Chtěli jsme být slyšet, a tak když okolní svět předstíral, že spokojeně spí, bušili jsme se do prsou jako paviáni.´“

 

Na internetu lze nalézt odkazy, videa či ukázky na:

Wikipedie

Knihovna Václava Havla, O Bílém divadle na Hrádečku

knihovna Libri prohibiti, Literární večer o Bílém divadle, též na You Tube pod názvem Bílé divadlo v Libri prohibiti,

Český rozhlas, Minutové hry

TV dokumenty (pořad Lapidárium, Skautský totem, Kukátko Mistra Suka, Kamera Šlechtovka)

České centrum v Holandsku, Jak se píše ve dvou aj.

BD1.jpg
ZaF7.jpg
BD2.jpg
BD4.jpg
F2.jpg
ZaF3.png
ZaF6.png
ZaF5.jpg
ZaF2.jpg
Z3.jpg
Z s kockou.jpg
F3.jpg
ZaF1.jpg

Fotografie ze soukromého archivu Zdeny Bratršovské a Františka Hrdličky

Autorská dvojice Zdena Bratršovská a František Hrdlička není na českém literárním poli žádným nováčkem. Oba autoři zahájili svou tvůrčí dráhu jako divadelníci v experimentálním Bílém divadle z počátku sedmdesátých let, které založil František Hrdlička a jehož kmenovou členkou byla i Zdena Bratršovská. Na svém kontě mají například romány Sebranci

a Báječný hotel Rezeda, novelistické triptychy Scény z mužského života a Budík pro Šípkové Růženky nebo povídkové soubory Samé milé pitvorky a Renáta nad hlavou.
Pro jejich dílo byl vždy příznačný dramatický spád, živý dialog i monolog a groteskní či meditativní polohy. To nacházíme

v kondenzované podobě i v jejich rozhlasové tvorbě. Hry vznikly mezi lety 1984 a 1996 a jejich premiéry uvedlo ve slovenském jazyce bratislavské rozhlasové studio v nastudování předních slovenských herců (Ladislav Chudík, Zdena Studenková, Elo Romančík, Emil Horváth ad.). V knize jsou texty uvedeny v původní podobě, tedy v češtině.

Zdena Bratršovská a František Hrdlička

SAMÉ MILÉ PITVORKY

img_492149_main.jpg

https://youtu.be/BuuTf_th5tk

 

Video natočila Dana Mojžíšová, kreativní a technická spolupráce Markéta Mojžíšová a Jiří Hubený.

Známá autorská dvojice Zdena Bratršovská a František Hrdlička rozehrává ve svých Samých milých pitvorkách desítky výrazných, často překvapivých situací, které jsou zasazeny do každodenní skutečnosti, do historie i do mýtů. Jsou to většinou rozvedené anekdoty, bajky i apokryfy se skrytým morálním přesahem (autoři uvádějí jako svou inspiraci Goyův cyklus Caprichos), v nichž se jednotliví vypravěči bezděčně usvědčují ze sklonů a z neřestí, které si sami nepřipouštějí. Toto dráždivé napětí mezi tím, co si o sobě namlouváme, a tím, jací skutečně jsme, postihují autoři s jiskřivou ironií a sarkasmem, se smyslem pro dramatický spád a se stylistickou bravurou, což je ostatně pro jejich početnou beletristickou tvorbu příznačné.

 

 

Z lektorského posudku spisovatele a scenáristy Jiřího Frieda na Samé milé pitvorky; vyšlo v Českém spisovateli 1994

a v Paper Jam 2017)

 

V knížce je sebráno na čtyřicet bizarních miniatur, málokdy delších než půldruhé stránky. Podtitul, v referenci na fantasmata, na škleby, grimasy

a karikaturní hypertrofie proslulé série, je označuje za caprichos. (…) Všechna caprichos mají pointu a všechna jsou vyprávěná v první osobě. Caprichos jsou tedy promluvy. Autorský hlas mlčí. (…) Zvolená technika je náročná. Mluvčí, sám v dějové akci, je jediným zdrojem informací, o sobě, o druhých, o dějišti, o času děje. (…) Konfrontováni s promluvou, orientujeme se nejen v jejím dějícím se smyslu, ale i v osobě mluvčího: jeho vnitřní ustrojení, jeho osobitost, jeho nečekaný astigmatismus jsou v celé řadě caprichos jejich nejvlastnějším tématem. (…) Přes všechnu svou fantasknost a artificiálnost jsou caprichos v podstatě věrnými dcerami země. Roztržitý lékař z Pavouka na sesterně, který jde na sál k umírajícímu čerstvému případu a pro blbá malá zastavení pedantického altruismu přijde pozdě, je především „ze skutečnosti dobře odpozorovaný typ“. (…) Jako v karikatuře se do pitvornosti zvětší jeho troškařství; nadsázka vyvrcholí smrtí raněného (a udělá z povahopisu anekdotu s pointou). (…)

Kvůli větší pestrosti a rozmanitosti se za dějištěm stěhujeme po zeměkouli a porůznu v dějinách, se zastávkami také v mytologii, v eposu,

v pohádce o hloupém Honzovi, u Indiánů a v Číně. (…) Do východní či pohádkově strakatější vrstvy sbírky patří dva texty, které shodou okolností zastupují, co je v ní to lepší, anebo nejlepší. V Knize o Mistrovi (děje se v čínském klášteře) se živá myšlenka „velkého učitele“ péčí fanatických mnichů-vykladačů zvrhne v ideologii jako víno v ocet, jako pigmentová skvrna v nádor; co začíná autoritativními komentáři učitelových textů, končí jejich falsifikací a plagiátem, podvrhem vrcholného díla, který velký učitel nikdy nenapsal. (…) Toto capricho zaujme nejen jako virtuózní výkon, ale

i tím, jak dokáže, že se v ovládavém přednesu jezuitské laskavosti najednou rozhoří a začnou sálat vášnivé perverzní ohně. V Důlku ve sněhu, dějstvujícím v pohádkové zemi, obývané obry a skřítky, jde o zvrat nepřátelství v sympatii; skřítek, pověřený svými, aby sledoval každé hnutí Boleráze, jednoho z posledních z obřího plemene, které spíš než agresivitou ohrožuje křehké skřítčí obce těžkopádností svých chodidel, se svému úkolu svým způsobem zpronevěří; po stopařsky soustředěném dlouholetém pozorování nepřítele pozná, porozumí jeho údělu a najde k němu náklonnost, pro kterou svým začne být podezřelý. Tohle capricho má emotivní sílu, sugeruje smutek a stesk ze zániku a konce velikých

a nemístných rodů, jakým jsme pravděpodobně i my, lidé. (…) Totéž téma jako Důlek má i Kočár u hřbitova. Ruská anarchistka, které se nepodaří atentát na cara, po řadě let k samovládci najde náklonnost a pomáhá mu redigovat jeho paměti. Zde jsou obě fáze vztahu položeny kontrastně vedle sebe – cílem je šok. Důlek je bohatší o rozměr poezie. (…)

Suma sumárum: Autoři si opravdu vyšlechtili svou odrůdu short-stories s tajenkou, svou malou bravurní a virtuózní formu, jejíž úspěchy

a pády jsem se pokusil naznačit. (…) Úroda nápadů svědčí o invenci a už sama, řekl bych, biofilně, upoutává – jako upoutá diváka každá dovednost a každá hra.

Zdena Bratršovská a František Hrdlička
SEBRANCI

sebranci obalka.jpg

Třetí vydání legendárního díla z počátku 70. let, které odstartovalo spolupráci obou autorů jako autorské dvojice. Krajinou bloudí skupinka "sebranců", kteří se rozhodli opustit své domovy, známé či rodiče, a žít s novými podobně smýšlejícími souputníky... Celá próza je nezvykle konstruována – každá kapitola je výpovědí jedné ze zúčastněných postav, které skládají příběh jako mozaiku.

Videozáznam a foto Jiří Hubený, technická a kreativní spolupráce Markéta Mojžíšová, dramaturgie Dana Mojžíšová

https://youtu.be/AY8I9LKB-3A

09-IMG_6548.JPG

František Hrdlička, Zdena Bratršovská a Jan Lepšík

Foto Jiří Hubený

 

Odkazy na další videa o aktivitách Zdeny Bratršovské, Františka Hrdličky a na Bílé divadlo naleznete zde:

 

https://youtu.be/FpCBrC7WEyA - Nedělní ráno s Tomášem Slámou

https://youtu.be/Cw8BKx994uI ​ - Knihovna V. Havla, O Bílém divadle na Hrádečku 


https://youtu.be/il_jwIlJkcI - Sebranci v Divadle Na zábradlí

https://youtu.be/i1ZHQp4jorg - Vzpomínka na Bílé divadlo, Lucie Králová (studentka FAMU, cvičný snímek)

https://youtu.be/4r8yFsmF5h8 - Autogramiáda u Fišera

 

https://youtu.be/pG-HJGZW8b0 - O Bílém divadle v Libri prohibiti