z připravované sbírky Hlasy...
... Je vůbec dobré a účelné ovládat veškeré informace které se k člověku dostanou předkládat mu je složitě a nepřehledně aby ztratil zřetel a nabyl dojmu že sám ničemu nerozumí ale je s tím spokojen Tento stav je výborným předpolím pro skutečný útok na odebrání svobody Ten však musí být veden postupně aby člověk ve své ztrátě pozornosti nepoznal že je o ni připravován
....
Jakub Fišer s Václavem Daňkem a Vladimírem Kiseljovem
S Karlou Erbovou
Fotografie z autorského čtení Jakuba Fišera v Café Central 9. 11. 2017, video na fcb PEN klubu.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
O básnické tvorbě Jakuba Fišera si můžete přečíst z pera Miroslava Vejlupka na:
Slovní znaky, svádějící literární publicisty k pohodlné rutině, nejsou nikterak zřídkavé. Ale právě tyto bývají z nejnevděčnějších: provokují k ironickým komentářům, unaví vnímavost, vyženou soustředění a dokonce čtenáře docela odradí. Proto žádný duchovní mikrokosmos, nijaké hájemství poezie, nijaký úděl či poslání! Vždyť tvůrce slovesného umění, který nás zaujal tentokrát, sám do rutinního neklesá.
V předmluvě k prvotině S žízní neustaň představuje Jiří Hlobil debutanta, ale již ne benjamínka Jakuba Fišera jako „básníka, textaře a nepřehlédnutelného recitátora“ a také jako „autora, který je již nositelem několika básnických cen a účastníkem mnoha autorských čtení v různých místech republiky“. Vzděláním je Fišer právník. Náruživostí cestovatel.
Plzeňan Jakub Fišer (*1981) si otevřel účet bibliografie ve dvanáctém roce našeho věku. Od té doby vydává jednu knížku ročně. Ovšem co jsou čísla vedle svátosti tvoření?! Fišerova poezie (už ta panenská kdesi na začátku) koření v podzolu úporně hledavého, v mokřadech pudově dychtivého, a také v ozvách chlapectví, toho lucidně snícího a neumlkavého. Je tedy trojdomá.
Už z prvotiny S žízní neustaň (Praha: Agentura KRIGL, 2012) vyrozumíme, že Jakub Fišer nám nehodlá dopřávat čtivo relaxační. Ale samozřejmě, nic kvalitního nepovstává samo od sebe, a také všímaný, Karmentě se dvořící platonik tu má mnoho co dělat, aby se sebereflexí jemu darovanou rozpoznal klišé. Jako: „Na jaře spěchá básník / teplou zem / vlhkými ústy políbit“ (Na jaře básník), „A básník musí umřít pro nás“ (Stoklas), „zářilas tak měkce / od prvních nočních paprsků / zářilas tak modře noblesně / a nepolapitelně“ (Našel jsem tě jako hvězdu); a nemálo dalších. Ale už v prvotině umí Fišer napsat dvojvýznamové „Malinkýma očima / vpíjíš se / do svého jména“ či „Otvíráš sebe / souhlasíš / polrmutné nebe plní číš / manou / hořkoslanou / svou skrýš odkrýváš na půlšíř“; anebo též „Houfy / cituprázdných tlachanic / stáda / bezcitných pomluv / se za / ďáblíky a čertíky / belzebuby a satanáše / mefistofely a lucifery / jakož i jinou havěť pekelnou / jakož i další potvory rohaté / vdávají“. (K příštímu Fišerovu vzhlížíme v naději, že zmar nadání k nevyčteným jinakostem v něm nebude.) Aby básník mohl vyjevit objem svého intelektuálního i kypivé senzitivity víc než v náznaku, vystavěl sbírku na půdorysu čtyř oddílů. Jsou tu Mé modlitby s podtitulkovým Žízeň po tichu, Ukřižovaný Kain (Žízeň po kříži), Kam poděl se můj bílý kůň? (Žízeň po rtech) a nakonec Vincent (Žízeň po životě). Jinými slovy Jakub Fišer přišel do čtenářova povědomí jako tvůrce reflektující a zejména vzývající počitkově a vjemově bohatou živočišnou přirozenost a zároveň s ní rácio uhlédavé bytosti. Jak jinak - v dimenzích člověčího.
Pakliže i v básnickém cyklu Dlaně (Plzeň: Pro libris, o. s., 2013) oplývá autor úporně hledavou snahou vypsat se netuctově, a nezřídka se mu to i daří (příkladem „…jen srdce ještě bijí / půl nahotou / půl vírou / v amnestii // stoletou milost / tvého doteku“; Syřané), zaujme ještě více svým posunem etickým a filozofickým. Posun je to dobře identifikovatelný: „…dral jsem se vysoko / až k Němu Jedinému / a padal pokaždé / do lidských / dlaní“ (Dlaně). Filozoficko-etické memento ovšem vložil do básně K sobě a jistá heslovitost na tom nemůže nic změnit: „Žádný člověk / tu není sám od sebe // Bolest druhého je i tvou // Jedním jediným uzlem / pevnějším než láska / silnějším než smrt / spoutáni / k sobě“.
- - „Toužíte po konzumu? / Myslím že z nerozumu // Multikina maxiplesy / neformální pátky / a hypoteční splátky / lichvářských úvěrů // že se snad poseru / z výhod komerčních klišé? / Neposeru / Fišer“ (Toužíte po konzumu?). I to je Jakub Fišer. A jak sympatický! Ovšem: Kdyby se nepodepsal, rozpoznal by čtenář kdo autorem? (Apropo! Tvorba Jakuba Fišera? Co jiného, než živý, rychle vyspívající organismus?) Takových a podobných básní napsal Fišer celou knihu! Pojmenoval ji zcela výmluvně na Obžalobu lůzokracie (Praha: Agentura KRIGL, 2014) a tu tentokrát rozčlenil na oddíly tři: Obžaloba lůzokracie, Všednost vší a Masturbace moci. Čtenář domyslil: Tu je na pranýři české politicko-společenské jsoucno. A tak tomu opravdu je. „Vše podle klíče / vše podle norem / stádo se odívá do uniforem / hodnoty kýče“ (Stádo), píše básník, a stejně tak „kdo by si dnes nenakrad / s odkrytým úvěrem / a falešnou jistinou / v ruce / ještě než revoluce / děti požere!“(Fenomén doby). Také ovšem zklamané „vždyť lůzokrat / krejcárek hodí / těm co se brodí / ve výkalech doby / démosem opuštěné“ nebo „Nač naříkat? Když verbež / v otrocké poslušnosti / hodlá zůstávat i v budoucnosti“ (Burlaci na Vltavě).
Ano, ty otázky nás napadají také: Kam až sahá dno znicotnění člověkova života? Je snad v evoluci zakódována postupná a všeobecná defraudace lidskosti? Či dokonce je vyjádřením vší lidskosti mord podle maršrúty trhu a kapitálu? Jsou snad ideálními společenskými typy statisíce sociopatů, takových, kteří „znaveni nadbytkem svobody / bojují proti bolševismu / bolševickou metodikou / a rétorikou Inkvizice / ospravedlňují / svou sametovou / deziluzi“ ??
Třetí Fišerova kniha básní (záměrně neříkáme angažovaných, neboť angažované jsou i básně z obou knih předešlých) už naznačuje, že poezii druhého desetiletí přibude tvůrce an sich. Tvrdíme ovšem, že Obžaloba lůzokracie není v dosavadní Fišerově sklizni pražádnou revolucí. Básník se k obžalobě propracoval od existenciálním přibarvené poezie závěrečného oddílu prvotiny, přičemž v druhotině příští výraz zaujetí životem předznamenal verši: „Když jsme se ráno probudili / nebyla válka nebylo zoufalství / ani hlad / nebylo utrpení nebyla bezmoc / ani moc / když jsme se ráno probudili / nebyla krize nebyl strach / ani zlo už nebylo / bezpráví lež ani bezectnost / když jsme se ráno probudili // byla jen naděje“ (Naděje). A byli bychom špatnými čtenáři, kdyby nám uniklo, že lůnem všemu Fišerem napsanému je křehkost. Svoji křehkost básník synonymizuje především s křehkostí (i zranitelností) opeřenců. „Zamrzlé labutě v krách // ještě žijí / když zvony bijí do nebes“ (Labutě); „Slepí a zmatení / pod okenní římsou / musejí umírat // Se zlomeným vazem / třásl se mi tuhle zimu v dlaních už třetí“ (Drozdi); „A básník pláče v noci sám a bez pomoci / po čtyřicet nocí // než přiletí ledňáček / s bílou stuhou“ (Ledňáček); „A přece se drolí na poli / ze srdce luňáků / ta tíseň“ (Luňáci) … Po prvotině druhotina - ptáci zůstávají: „Dals ptákům / z holé dlaně pít? // Dals prostá zrna / prosa / maličkým? // Dals ze svého a odlétají? // Jako bys s nimi do nebe“ (Ptáci) a k tomu „Jednou jsem zabil ptáčka // ukryl / usušil / zahřál / a v dlani zmačkal // Poslouchej! Nevěř tomu / že nebylo to naschvál / a že nechtěl jsem / že je mi to líto // To jsem ho měl zavřít do klece / a zpívej si / můj žlutý ptáčku? // Podívej jak letí“ (Jednou jsem zabil ptáčka). Jakože i křehkost básníka jednou pravděpodobně zmužní, v Obžalobě lůzokracie ještě slyšíme pláč osiřelých vlaštovek, ohromí nenasycenost paví pýchy i holubičí teplo dívčiny náruče, nemávnou křídla poraněných volavek (I ptáci už spí).
Zkrátka, básník se neumí skrýt. Básník Jakub Fišer zrovna tak. Než mu v Plzni přidělí Polanovu cenu, v řečišti jeho básnění proteče ještě mnoho strof. Soudíme, že i v labyrintu dramaticky hranatých hodnot dob budou dobře vidět.