​© 2016, PEN klub

  • Facebook Clean
  • Twitter Clean

Forúgh Farrochzád: Prázdnota

14.8.2019

 

Forúgh Farrochzád (31. prosince 1934 - 13. února 1967)Íránská básnířka a filmová režisérka, jejíž básnická i filmová tvorba se v mnoha ohledech vymanila z tehdejší literární produkce.V šestnácti letech se vdala, manželství po třech letech skončilo rozvodem a výchova syna připadla otci. To bylo jedno z vážných životních traumat, odrážejících se v její básnické tvorbě. Své verše publikovala již v devatenácti letech a postupně je soustředila do několika básnických sbírek. V prvních třech sbírkách: Zajatkyně (1955), Zeď (1956), Vzpoura (1958) reflektovala spíše privátní pocity osamění, bolesti z odloučení od rodiny a psala také na tehdejší poměry odvážnou eroticky laděnou milostnou poezii. V šedesátých letech se v její tvorbě hojněji objevují společenská témata, především reflexe nerovného postavení žen v íránské společnosti a to v průběhu celých staletí, motivy spojené s ohraničeností lidského života a úzkostí z jeho konce. Tyto básně Forúgh soustředila do sbírky Znovuzrození (1964). Po předčasné smrti Forúgh Farrochzád při autonehodě v únoru 1967 vyšlo teprve po dalších sedmi letech posledních sedm básní ve sbírce Uvěřme v příchod chladného období (1974). Sbírce dominuje rozsáhlá titulní báseň, jež je prorockým završením její básnické pouti.V oblasti filmu Forúgh Farrochzád natočila dokumentární film Dům je černý (1962), líčící její zážitky z působení v sanatoriu mezi pacienty s leprou. V té době adoptovala jednoho tamějšího chovance.

 

Báseň Forúgh Farrochzád Prázdnota z perštiny přeložil Radek Hasalík.

 

Prázdnota (Púč)

Forúgh Farrochzád 

 

 

Tvé oči, orámované

chladným a tichým zármutkem,

spaly.

Tvým nevyřčeným slovům

předcházela řeč mých pohledů.

Všeho, co jsem schovala ve svém nitru,

ses lekal,

unikal jsi.

Vybavuje se mi, jak jednou na té cestě

jsi mě k sobě tak nedočkavě

vábil,

vábil

naposledy,

naposledy.

Poslední okamžik hořkého shledání,

zahlédla jsem i prázdnotu světa,

vítr zaúpěl a já uvolnila místo

šustění podzimního listí.

Znovu jsi přivolal,

znovu jsi vyhnal,

znovu jsi usedl na mou postel ze slonoviny,

znovu jsi mě vtáhl do návalu touhy,

i když upadnu do hedvábného smutku.

Po léta žiješ v mém srdci,

ó, nikdy jsem nevěděla o lásce,

čím jsi,

kým jsi.

 

 

 

 

 

 

(z perštiny přeložil Radek Hasalík)

 

perská předloha: http://www.ganjnama.com/View/5150/5153/503073/فروغ-فرخزاد_Forogh-Farrokhzad.html

 

 

Znovuzrození (Tavalodí dígar)

Forúgh Farrochzád

 

 

Celá moje bytost je temný verš,

přinášející tě pokaždé

za rozbřesku věčného rozkvétání a růstu.

V tom verši jsem tě provzdychala, ó,

v tom verši jsem tě

naroubovala ke stromu, vodě a ohni.

Snad je život

dlouhá ulice, po níž šla každý den žena s košíkem,

snad je život

provaz, na němž z větve visí muž,

snad je život dítě vracející se ze školy.

 

Snad je život zapálená cigareta v pauze mezi milostným objetím,

anebo zmatený pohled kolemjdoucího,

jenž smeká z hlavy klobouk

a říká s nejapným úsměvem: "Dobré ráno."

 

Snad je život ohraničený okamžik,

ničící můj pohled ve tvých zorničkách

a v tom pocitu

chci smísit poznání Měsíce s pochopením tmy

v místnosti veliké jako jedna osamělost.

Mé srdce,

veliké jako jedna láska,

se dívá na prosté záminky svého štěstí,

na ladné vadnutí květin ve váze,

na proutek, který jsi zasadil v záhonu našeho domu

a na zpěv kanárků

nesoucí se ve velikosti okna.

 

Ó...

to je ten můj los,

to je ten můj los,

můj los

je nebe, zatažené věšením záclon,

můj los je cesta dolů opuštěným schodištěm

do čehosi prohnilého a odloučeného,

můj los je zasmušilá vycházka zahradou paměti

a umírání za smutným hlasem, jenž mi říká: "Miluji

tvé ruce."

 

Své ruce sázím do záhonu,

vyraší, vím, vím, vím

a v důlcích mých prstů od inkoustu

vlaštovky nakladou vejce.

 

Nasadím si náušnice,

ze dvou párů červených třešní

a na nehty přilepím okvětní lístek jiřiny.

Existuje ulice a v ní

chlapci, kteří mě stále milovali

se stejně scuchanými vlasy a úzkými krky a tenkýma nohama,

myslí na nevinné úsměvy děvčátka, jež jedné noci

odvál vítr.

 

Existuje ulice, kterou mé srdce

ukradlo ze světa mého dětství.

 

Cestování hmoty po časové ose

a hmotu osy vyprahlého času oplodnit

hmotou, vědomou si obrazu,

vracejícího se z požitku jednoho zrcadla.

 

A tak

někdo umírá

a někdo zůstává.

Ze stružky tekoucí do příkopu ještě nikdo nevylovil perlu.

 

Znám

malou, smutnou vílu,

jež bydlí v oceánu

a na dřevěnou flétnu svého srdce

hraje tiše, tiše.

Malou smutnou vílu,

jež v noci z polibku umírá,

a za svítání se z polibku narodí.

 

 

(s přihlédnutím k anglickému převodu Reborn od Sholeh Wolpé z perštiny přeložil Radek Hasalík)

 

perská předloha: https://fa.wikisource.org/wiki/دیگر_تولدی/دیگر_تولدی

 

anglický převod Reborn od Sholeh Wolpé: https://www.worldliteraturetoday.org/2015/march/reborn-forugh-farrokhzad

Share on Facebook
Share on Twitter
Please reload

Podobné aktuality

Prohlédněte si online výstavu 95 let Českého PEN klubu

April 4, 2020

1/10
Please reload

Nejnovější
Please reload

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic