Jaroslav Rudiš je laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2022

Cenu Karla Čapka pro rok 2022 převzal v pražském Divadle Archa spisovatel Jaroslav Rudiš. Cenu udílí České centrum Mezinárodního PEN klubu od roku 1994 v každém sudém roce. Odborná porota ve složení Vladimír Karfík (předseda), Pavel Janáček, Petr Kotyk, Markéta Mališová a Jan Šulc rozhodla o laureátovi už v listopadu 2021 s odůvodněním: “za hluboce založené literární dílo s přesahem do soudobé hudby, filmu a divadla, jež má svůj severočeský domicil a jehož živým symbolem je železnice překračující hranice jazyků a krajů a utvářející lidské společenství a dějiny.”

Předání Ceny Karla Čapka 2022 Jaroslavu Rudišovi z "ruky" robota společnosti ABB.


Celý záznam z předání Ceny Karla Čapka pro rok 2022 je k dispozici na

https://youtu.be/LhKdK_bwsnI


Laudatio přednesl Ondřej Vaculík:


Jaroslav Rudiš je obdařen mnoha talenty: Bývá uváděn jako spisovatel, dramaturg, scénárista a novinář, ale on je i úspěšný hudebník, tvůrce písňových textů, ba provozuje také literární kabaret. Do širokého povědomí Rudiš vstoupil zfilmovanou trilogií komiksů Alois Nebel o výpravčím z malé stanice v Sudedech. Téma železnice prostupuje celým Rudišovým dílem a má hlubší význam, než jsou samy vlaky. Podle poroty pro udílení ceny Karla Čapka železnice v Rudišově pojetí „překračuje hranice jazyků a krajů a utváří lidské společenství a dějiny“.

Nejvýrazněji se to projevuje v Rudišově nové knize Winterbergova poslední cesta, jejíž dva hrdinové tráví většinu děje a času ve vlacích, v nichž Winterberg, stoletý muž, až do úmoru předčítá turistické informace o mnoha evropských městech z bedekru z roku 1913. Tím druhým hrdinou je Jan Kraus, který pochází z Vimperka, žije v Berlíně a stará se o umírající. Tedy s umírajícími tráví jejich poslední chvíle a je jakýmsi jejich převozníkem z našeho světa živých na druhý břeh. Většinou to trvá jenom dny, týdny či měsíc. Pouze stařec Winterberg se tomu vymkl, po infarktech nebývale ožil a Krause vláčí podle starého bedekru Evropou na krkolomné cestě za jeho první láskou Lenkou, která mu na začátku války někam zmizela; její poslední stopa mizí v Sarajeva. Cestují v Adventu, za sněhových vánic, a v mraze navštěvují památníky bitev a hřbitovy, ztracená a zapomínaná místa našich tíživých dějin, protože Winterberg, rodák z Liberce a bývalý tramvaják v Berlíně, trpí krutými záchvaty historie.

Jejich cesta začíná v krajině bitvy u Hradce Králové, pod vrchem Svíb, kde mrtví od roku 1866 až posud vzdouvají zemi. V podání Winterberga jde o jakési zmeškané setkání s minulostí, která nikdy nebyla pro nás dostatečně přítomná, nikdo si ji nepamatuje, ale neustále do přítomného otiskuje své stopy. V těchto svých záchvatech historie Winterberg také například musí vidět hrob Leopolda Lojky, řidiče, jenž v roce 1914 omylem navedl vůz Františka Ferdinanda před hlaveň ubohého Gavrilo Principa, a všechno se rozpoutalo. Winterberg jako by ztělesňoval svědectví o tom, co nám bytostně uniká. Je to drama, autorem velice důsledně vedené.

Proto podle předsedy poroty Vladimíra Karfíka, Winterbergova poslední cesta je moderním románem, přestože se jeho drama odehrává velmi komorním způsobem.

Všechny dějinné souvislosti a informace, tak neúnavně chrlené Winterbergem, ale znějí umanutě a šíleně, takže jeho průvodce Kraus, aby to s ním vydržel, musí stále pít piva a kouřit, až ho cestou stihne infarkt, a místo dědka málem

umře on. Dílo je humorné, přestože téma je tragické. Podle Winterberga, marná je cesta k žárovišti toho, kdo se „neumí dívat skrz historii“. Žárovištěm se myslí krematorium, které jako první u nás vybudoval a provozoval jeho otec v Liberci. Bez žároviště Winterberg nedá ani ránu. Do Sarajeva nakonec nedorazí, skončí v Peenemünde, ale pointu nechci prozrazovat.

„Šílené, všechno je to šílené… Všechno je to pryč. A přece je všechno tady,“ stařec říká v jednom ze svých záchvatů.

Jako literární amatér a nehistorik jsem si toliko na jednom tématu mohl ověřit pravdivost všeho, o čem se v knize píše: Při cestě z Liberce do Hradce Králové Winterberg vzpomíná na lokomotivu řady 434. Že byla báječná a silná, postavená ku konci 19. století ve Florisdorfu pro náročný Semmering a brennerskou železnici. A že lokomotivy řady 434 se blýskly i v první světové válce. A že vysoký výkon kotle oceňovali i železničáři na tratích mezi Turnovem a Libercem a Libercem a Českou Lípou. – Ano, to je pravda! Tato velice spolehlivá, výkonná a při tom skromná lokomotiva vskutku „překračovala hranice jazyků a krajů a spoluutvářela lidské společenství a dějiny“. U nás koncem sedmdesátých let minulého století v okolí Liberce a České Lípy, stále věrně sloužíc, také uzavírala parní provoz. A Winterberg by dodal, že je to jediná lokomotiva, která se nejen díky výkonnému žárovišti, ale zejména díky schopnosti procházet historií, málem stala člověkem.

Proto nepochybuji o tom, že Jaroslav Rudiš cenu Karla Čapka získává zcela zaslouženě, a za toto prozíravé rozhodnutí děkuji porotě vedené Vladimírem Karfíkem.


Ondřej Vaculík


Další informace např. na

Jaroslav Rudiš dostal Cenu Karla Čapka | ČeskéNoviny.cz (ceskenoviny.cz)

Winterbergova poslední cesta má zastávku v divadle Feste. Rudiš přijel na premiéru i pro cenu — ČT24 — Česká televize

Překročit hranice jazyků a reflektovat dějiny. Cenu Karla Čapka za rok 2022 obdržel Jaroslav Rudiš | Vltava (rozhlas.cz)

(ceskatelevize.cz) a mnoha dalších odkazech.



Foto Jiří Hubený, Vladimír Mojžíš, Dana Mojžíšová















  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic