Pojďte a poslyšte, lidi milí divadelní, a jim příznivě naklonění, co jsme zač. V létě 2020 zachvátila intelektuální část Česka pandemie reakcí na devítisetstránkový kolos Jana Nováka KUNDERA, Český život a doba. Ještě než monografie vyšla, rozpoutala se na FORUM 24 i jinde smršť siláckých „píárových“ rozhovorů, jejichž smyslem bylo upoutat pozornost na demýtizaci života a díla světového spisovatele, který prý je hanbou Čechů, nás všech tehdy i dnes vždy jen statečných, nepoddajných, v životě vždy pevných a rovných, nezrazujících sebe sama, natožpak ideály životní pospolitosti, spravedlnosti, nikdy nepráskajících souseda u vrchnosti nebo aspoň brettschneiderovský nezapisujících jeho hříchy na manžetu rukávu košile bližší než kabát, ctících heslo na praporu Pravda vítězí!
A nikdy jinak. Novákova kniha Čechy ještě víc rozdělila. Tentokrát ne voliče Zemana, Babiše, Filipa a Okamury na jedné straně a Drahoše, Bartoše, Gazdíka, Fialy, Schwarzenberga, Bělohrádka, a s nimi ještě i Hamáčka na druhé. Do vlasů si vjeli ti s IQ nad 110, ale někdy stejně zarputile, předpojatě, zavile, málokdy
s vtipem, většinou bez něho.
Už jenom jedno předznamenání: Jan Novák je autorem originálního románu Děda (Cena Josefa Škvoreckého 2007) na téma zločinů a nepravostí při združstevňování české vesnice. Slušným čtenářským zážitkem je už jeho prvotina Miliónový jeep. Jedním dechem se čte Zatím dobrý (Magnesia Litera 2004), jedno z mála vyčerpávajících zpracování osudu bratrů Ctirada a Josefa Mašínových, kteří jako jedni u mála v duchu odkazu statečného otce, bojovníka proti nacismu, vyhlásili válku českým komunistům a jejich totalitnímu režimu. S Formanem spolupracoval na režisérově autobiografii Co já vím. Výkyvy s negativním znaménkem zastupují v jeho tvorbě kunderovská biografie a komiks o Věře Čáslavské, který vychází v těchto dnech (Money first, což Kunderoví Novák vyčítá).
Soubor 16 reakcí na Novákovu knihu KUNDERA, Český život a doba si nečiní nárok na úplnost, snad ale dostatečné dokumentuje ono mnou vytčené názorové rozdělení. Někteří z autorů reflexí bichli jen otevřeli, jiní ji přečetli celou. Váží 1611 gramů, takže ty druhé dodnes bolí ruce, neboť těžko hledali polohu, při které se dá číst. Někteří se shodli, že váha je její jedinou hodnotou. Další se stali obhájci práva vyslovovat o Novákově bichli soudy hájící víc než kvalitu knihy Novákovo právo psát, co chce. To mu ale ve skutečnosti neupřel žádný z účastníků diskuse. Osobně se pokouším vidět v Novákově Kunderovi kontinuální postoje Čechů k osobnostem, jež rodnou hroudu přerostly, a je lhostejné, likvidovali-li je protireformační panovníci, zástupci ururaných (to je prosím termín Olega Suse) vlastenců, nacisté, propagátoři socialistického realismu či obhájci svobody slova, kteří však dnešní stav možností, povinnosti a práva aplikují na období německé okupace, poválečného komunistického puče, ruské okupace či husákovské normalizace. Kundera patří
k osobnostem, na které měli po nástupu normalizačních mocipánů Češi povinně zapomenout. Je třeba zmiňovat obsáhleji osudy Čáslavské, Kubišové, Palacha, Procházky, Patočky, Škvoreckého…, ano, a také Kundery.
NÁVOD: Snažil jsem se reakce seřadit v jistém řádu pozitivních a negativních reflexí. Záměrně jsem na úplný konec pod číslem 16 vložil ohlas nejúplnější, nejdůkladnější, nejbrilantnější, nejzasvěcenější, a také nejnaléhavěji Nováka ve špatné metodě usvědčující - Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnost nepochopení (Neautorizovaná recenze). Napsal ji VLADIMÍR JUST. A tedy - můžete začít s četbou k 31. výročí českého Sametu. Doporučení: Celek je četbou na několik večerů. Je to ale čtení velmi poučné.
1.
Kateřina Tučková: Není proroka mezi svými. – Vlastně by to mohlo být i shrnutí diskuse. Autor i jemu nekriticky nakloněná média se předháněli při plivání na onálepkované apologety i na spisovatele, který svým dílem obohatil nejen české, ale i světové kulturní dědictví. A které z českých médii (to vaše?) postřehlo, že činem, o kterém Tučková píše, prokázal Kundera, že přes všechnu šikanu vrcholící odnětím občanství je víc Čechem než Francouzem.
2.
Jiří P. Kříž: Lesk a bída jedné dezinterpretace anebo také Kundera, náš život, doba a Novák. – Na Tučkovou navazuje upozorněním, že bez Kunderova financování sebraných spisů Jana Skácela by nikdy dílo největšího českého básníka druhé poloviny 20. století nevyšlo. Jak by se Kříž zachoval na Kunderově místě v roce 1950? Proč vysokoškoláci v roce 1989 neznali největší české spisovatele? Proč dnešní vysokoškoláci neznají velkou společensko-politickou diskusi nazvanou Český úděl? Byl Kundera stalinista?
3.
Vladimír Just: „Antikundera“ aneb Paparazzi monografistou (Poznámky k jedné „kulturní válce“). – Břitce usvědčuje Nováka z předpojatosti, účelového vykládání faktů, z neznalosti známého. Popisuje autorovu tvůrčí metodu zejména při nahrávaní rozhovorů s bývalými i domnělými Kunderovými přítelkyněmi, a co z takových rozhovorů v knize zbylo. Usvědčuje Nováka ze lží při hodnocení Kunderova dramatického díla. Slibuje důkladnější rozbor v Divadelních novinách.
4.
Ján Simkanič: Kunderův život je dobrým příkladem odmítané české sebereflexe. - Zřejmá a chvályhodná snaha
o objektivizaci Novákova Kundery zcela pomíjí základní fakt, že Novák sám objektivnost zahodil od chvíle, kdy vzal pero do ruky. Nic neví zejména o době, kterou příslušníci Kunderovy generace žili. - „Deník N je seriózní list, ale dělají ho kluci, kteří těch minulých čtyřicet let před rokem 1989 nemohou pochopit, pokud to nevědí z domova, nebo to dodatečně sami nenastudovali, na což většinou už neměli čas. Vzhledem k tomu, že dodnes nejsme schopni reflektovat ani první republiku, není se ale čemu divit,“ napsal mně Karel Hvížďala 24. 8., když si Simkaničův Názor přečetl.
5.
Jana Machalická/Milan Uhde: Kundera Novákovi unikal. – Jeden z posledních žijících velkých Kunderových českých kamarádů z jeho rodného města se pokusil zaujmout objektivní postoj ke spisovateli i jeho biografistovi. Snaží se nalézat pozitiva i v tom, co říká čtenářům Novák. Ve výsledku je to však samozřejmě názor potvrzující deformaci přístupu k náhledu na složitou osobnost česko-francouzského spisovatele, jehož mentalitu Novák nepochopil natolik proto, že na Kunderu, kterého si předsevzal jako osobnost negativní, jeho intelekt jednoduše nestačí.
6.
Pavel Kosatík: _.._.._. – Novákova kniha ho popudila natolik, že ji odmítl recenzovat a na facebook umístil jen břitkou glosu akcentující zvrácenost pohledu na spisovatele, od kterého oba četli stejné knížky a mluvili o něm stejnou řečí se stejnými lidmi, ale Novák každý Kunderův čin interpretuje monotónně jako padoušství. Jeho 900 zbytečných stran pramenících
v neodůvodněné takové zloby nazval Kosatík „černobílým hnojometem“.
7.
Karel Hvížďala: Neznalost kontextu a předzjednaná zaujatost. – Poslal jsem Hvížďalovi mé hodnocení Novákovy biografie,
k němuž mi napsal dvě poznámky, jež cituji ještě před titulkem jeho poznámky, kterou mně poslal na oplátku. Potvrzuje Novákovu neznalost dobového kontextu a připomíná stanoviska a postoje meziválečné avantgardy i komunistů po válce: Fischla, Hostovského, Štolla, Skály, Taufera, Pilaře, Kohouta, Holana, Šiktance, Aškenázyho, Pavla, Lustiga, Vaculíka, Procházky, Peroutky… A Novákovu cestu do pekel po „uhranutí odpudivou emocí“.
8.
Jan Lukeš: Adaptér. – Kamenem úrazu Novákovy knihy o Milanu Kunderovi je podle něj práce s prameny. Lukeš připomíná ty, které Novákovi poskytl k referencím o vztahu Kundera – Jireš při realizaci filmu Žert podle spisovatelova prvního románu. Seriózní pozitivní soud Novák nepoužil, protože se mu do krámu víc hodil výrok Luďka Munzara, který ve filmu hrál dogmatika Zemánka. Herec ho vyslovil někde u sklenky vína jako bohorovný bonmot.
9.
Karel Haloun: Legenda o svatém Milanovi a zlém inkvizitoru Janu Novákovi. – V první části připomíná autor známá a často ventilovaná fakta o osobnostech české kultury a vytýká Čechům, že ta fakta tají(?). Sumu recenzí na Novákovu knihu nálepkuje srozumitelným cejchem s odkazem na bolševickou zločinnost roku 1945: Reflexe jsou pro něj „lidovým soudem“. Všichni, kdo napsali proti Novákově knize byť jen odstaveček, jsou přinejmenším Antichartisté. Nejsou. Máme věřit víc Novákovi, protože vystudoval americkou univerzitu než vědátorům jen s diplomem UK. Nakonec s planoucím mečem archanděla Gabriela v ruce zapomněl i napsat, je-li Kunderova „velikost skutečná nebo domnělá“.
10.
Petr Fischer: Kunderův prokurátor. Nad knihou Jana Nováka. – Jako by Fischer odpovídal na otázky a soudy, které klade Haloun při vlastní desgustaci českým prostředím. Osobně považuji tuto reflexi za jednu z nejlepších. Už proto, že Fischer odhalil, jak dobový kontext stíhá Novák objevovat jen z vlastní juvenilní zkušenosti, aniž by se obtěžoval názor konfrontovat s míněním kupříkladu dobové kritiky. Zdaleka ne všichni její zástupci byli žáky Rzounka, jehož moc se sice neuzavřela s rokem 1968, autorita však již ano. Fischer naopak klade otázky, na které by dozajista nedokázal odpovědět Novák. Ten – ať čteme jeho knihu povrchně nebo důkladně – se pasoval na jediného spravedlivého, vlastně prokurátora, určujícího lépe než Urválek, že Kundera patří do pekla. Což objevil náhle, a s půlstoletou prodlevou. Mezitím autor dobyl svět. I Ameriku.
11.
Petr Janyška: Přistižen. Životopis Milana Kundery, který vzbudil vášně. – Přesně postihl již „píárovou“ dělostřeleckou přípravu před vydáním Novákovy knihy a vyslovil podiv, jestli je to proto, že je v Česku Kundera pořád ještě tak čteným autorem, nebo není-li to jen šikovná marketinková kampaň. A vyslovuje otázku základní: Proč byl Milan Kundera tak oblíbený a proč ho tolik lidí četlo a čte? Novákovu knihu přijímá kriticky, ale vlídně, sám na mnohé tajnosti, které kolem sebe Kundera vrší, nenalézá odpovědi. Na druhé straně respektuje spisovatelovu vůli být ukrytý za svým dílem, a pomáhat, jen když shledá smysl pomoci (Janyška připomíná Petra Krále, já znovu připomínám vydání díla Jana Skácela, který měl na část disentu oprávněně názor blížící se Kunderovu). Se znalostí prostředí líčí Janyška i Kunderovu cestu k světovosti. Dodávám: Ta by snad měla být předmětem druhého Novákova dílu biografie, ať ho on osobně rád má nebo ne. – Osobně se toho ovšem hrozím.
12.
Tomáš Borovský: Kundera. Český život a doba. – V náhledu z pozice historika považuje autor za největší problém Novákova spisu práci s prameny, tedy s prvotním materiálem každého, kdo se do psaní o historii, byť beletrizované, pouští. A dokládá to jednostrunnou, dopředu vědoucí interpretací Kunderova „nejtěžšího zločinu“ – udavačství. Novákovo odborné diletantství dokládá Borovský i na dalších příkladech. Jako jediný si povšiml Novákova objevu, že své jméno nepropůjčila zakázanému Kunderovi jen Vadlejchová, ale také Steigerwald a další spisovatelovi studenti. Borovský přes všechny výhrady nepovažuje Novákovu knihu za zbytečně napsanou.
13.
Jan Lukeš: Přízraky minulosti. – Novák se podivuje Kosatíkovu „černobílému hnojometu“, a negativní reakce označuje za nařčení, že ho „z nevzdělanosti obviňují studenti akademika Rzounka, který šel na českou literaturu s marx-leninským napalmem“. A neopomene se pochlubit, že je majitelem titulu „bakalář a magistr“ University of Chicago“, všichni vy čeští blbečkové. Přátelé, ještě nesedíte na prdeli před sílou (těch titulů) z univerzity, na které měl Kurt Vonnegut (větší levičák než Kundera, jak podotkl Just) to štěstí být málem spolužákem Jana Nováka?! Flek, reflek, super, resuper, tuti, boty, kalhoty. Neprozradil se Novák nikde z malosti víc. A Lukeš bez emoce dodává, že v knize o Kunderovi Novák používá stejný napalm jako Rzounek.
14.
Karel Hvížďala: Milan Kundera není ryba. – S citací z eseje Jeana Paula Enthovena Dvacet dvě úvahy o poklidném neklidu Milana Kundery, napsal ji pro Kateřinou Tučkovou již zmíněnou Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a Hvížďala ji každému doporučuje, vypočítává, kolik románů, v kolika světových jazycích a v kolika stovkách vydání vyšly Milanu Kunderovi knihy ve světě, a jak úspěšná je jeho Pocta Diderotovi (v Česku hraná jako Jakub a jeho pán). Dodávám: Musí se Kundera bát Novákova žlučovitého spisu, proti kterému se bouří pět druhů českých recenzentů, jak je v příspěvku číslo 3. v prvním odstavci od a) do e) charakterizuje Vladimír Just?
15.
Miroslav Huptych: _ : _: _ - Nemusí se mu na Kunderovi líbit, co je mu možná právem vytýkáno: komunistická minulost, postoj k překládání jeho knih, vztah k vlasti, disidentům, divná sexualita, narcismus atd., píše autor světových koláží (naposledy v jeho polygrafickém skvostu Labyrint světa a ráj srdce). Avšak rozhovor s Janem Novákem v Respektu mě ho utvrdil v tom, že to, co vyčítá Kunderovi, totiž manipulátorství, ziskuchtivost, vypočítavost atd. mohou být vlastnostmi také Jana Nováka a jednou, ne-li jedinou motivací k napsání knihy o Kunderovi.
16.
Vladimír Just: Inspektor Clouseau v akci aneb Slavnost nepochopení (Neautorizovaná recenze) – POKUD JSTE SI TUTO ZNAMENITOU ANALÝZU NEPŘEČETLI JAKO PRVNÍ, RADÍM VÁM: NECHEJTE SI JI NA ZÍTŘEJŠÍ VEČER. NENAPSAL
O NOVÁKOVĚ KUNDEROVI – ČESKÉM ŽIVOTĚ A DOBĚ NIKDO NIC PŘESNĚJŠÍHO. A S OHLEDEM NA JEHO PRVNÍ, SPÍŠE PUBLICISTICKÝ NÁSTŘEL (pod číslem 3) ANI NIC KRITIČTĚJŠÍHO. - Jene Nováku, Vladimír Just není bakalářem ani profesorem University of Chicago, zato je profesorem Univerzity Karlovy v Praze a každá jeho kniha, kterých na rozdíl od vás napsal a vydal požehnaně, je lepší než všechny vaše dohromady. I tak vás měj pánbů rád. Nakonec pro vás nezištná rada: ZAČNĚTE JUSTOVÝM VELKÝM SLOVNÍKEM FLOSKULÍ.
Vážení přátelé, prožijte 17. listopad 2020 s vědomím, že jeho odkazu můžeme být právi, jen pokud nebudeme uhýbat čemusi, co se tváří jako odhalení temné minulosti, a samo je netolerantní, popuzené, zlostné, jednostrunné, a hlavně, co se snaží vytvářet temnoty nové, když jsme se starých ještě ne zcela úspěšně zbavili. Jejich pohrobci teď sedí zakuklení a zapouzdření na Hradě,
ve Strakovce, a ve všech možných rádoby konzervativních,
ve skutečnosti ale jen prvoplánově protievropských partajích
(s bývalými komunisty pořád ve svých řadách), přimykajících se spíše k východním despociím. Přežívají samy sebe, a všemožně kazí pověst Čechů ve světě, stavějíce vlastní prospěch a osobní zájmy nad zájem našeho státu, kterému by měli sloužit. V nejhorších případech sebe sama ztotožňují s tou jimi ukradenou zemí. Na velké dílo Milana Kundery, a to po něm zůstane, až tu nebude, jen doporučuji zbytečně neplivat. Jeho doba i český život, český úděl, byly v minulosti dramatičtější a klikatější, než jak si ho z Ameriky jen zošklivil Jan Novák. Jen za české politiky se
s ním styďme. Když už nic jiného, v demokratickém a právním státě, jakým snad ještě jsme, i když v posledních měsících o tom stále víc pochybuji, možná bude stačit příští rok je už proboha nevolit! Ale volit! Spolehnout se při prvním kroku, kdyby na nic jiného, tak aspoň na generační výměnu… Bez rozumu to ovšem nepůjde! Hezky Jiří P. Kříž