Jiří P. Kříž: My chceme více světla! Názor na diskutovaný film Jiřího Mádla VLNY

Nutnou jeví se generační výměna vůdců nejen v Americe. O Česku si to myslím také. Změna by ale prospěla i uměleckým oborům. Neupírám invenci moudrému stáří, kde ho ale bez virgulí hledat? Má ještě sílu znovu dobývat pozice, jež české umění (až na výjimky) drželo naposledy v 60. letech?!

S přelomem tisíciletí se probouzeli nejprve spisovatelé, s mírnou převahou témat objevovaných ženami. Vzedmutí, ale i nové útlumy (úbytek politických dramat a satiry), zažívají dramatici…

Takřka jako blesk z čistého nebe přivalily se nyní od ostrůvků nadějí (Jízda, Obecná škola, Pelíšky, Kolja, Musíme si pomáhat, Želary, Hořící keř, Nabarvené ptáče) VLNY. Filmové drama, jehož autoři se ohlížejí za pražským jarem. Vlomily se do vosího hnízda s pamětníky: s jeho dodnes rozbolavělými apologety i s pozdějšími, listopadovým převratem vykolejenými, většinou ale včas a úspěšně převlečenými aktéry normalizačního bezčasí. K prvním ani druhým určitě nezařadíme scenáristu a režiséra Jiřího Mádla, narozeného až tři roky před sametovou revolucí.

Provokativně pravdivou výpověď připravoval autor dvanáct let. Studoval literaturu, dokumenty, setkával se s posledními žijícími aktéry redakce Mezinárodního života Čs. rozhlasu (původně pod vedením Milana Weinera Věra Šťovíčková, Jiří Dientsbier, Karel Kyncl, Luboš Dobrovský, Jaroslav Jírů, Čestmír Suchý, Karel Jezdinský, Jan Petránek, s nimi také Sláva Volný, a jako praktikující student Ondřej Neff). Mezitím se Mádl dočkal mezinárodního úspěchu scenáristické a režijní prvotiny Pojedeme k moři (2014). Nad průměr povyskočil i jeho druhý film Na střeše (2019).

Máme takový národní obyčej: Každé domácí dílo mířící za úspěchem, tedy také Vlny, vyvolává (často i záměrně) negativní ohlas povyšující pisatele či hlasatele na všeznalce. Hlavně vědí spolehlivě, že tak to ve skutečnosti přece nebylo. Ta či jiná sekvence se trestuhodně liší od historických faktů! Filmaři tedy zkreslují realitu! A ty argumenty! Postavy ve filmu například nekouří, zatímco ve skutečnosti se v redakcích hulilo. Považte!

Naproti tomu divácký ohlas – i když film uspěl už v Karlových Varech – je takový nečekaný. Ukazuje se, že lidé stojí o konfrontaci české a slovenské utopie o socialismu s lidskou tváří s ostudnými imperiálními diktáty Stalinova či Brežněvova SSSR; s průhlednými přesahy na současné Putinovo Rusko. Za první týden po premiéře viděly Vlny 104 tisíce diváků.

Velkou část technické kvality tvoří mistrovské prolnutí hraných epizod s dramatickými dobovými dokumenty domácích i zahraničních kameramanů. Příběh takřka komorní se tak proměňuje v akční velkofilm, jakkoli distribuční povýšení na thriller je zavádějící. Účinnost velkých detailů – od topinek na pánvi či plesnivého bochníku chleba hlavní postavy, radiotechnika Tomáše Havlíka, kterému do péče byla po autohavárii rodičů svěřena výchova nezletilého bratra, až po davové scény občanů demonstrujících proti okupantům nebo demoralizované, proto běsnivé, vše rozbíjející necivilizované rudoarmějce snímané v polocelcích či po temnou, výhružnou estébáckou všemoc akcentovanou jemnou žabí perspektivou, to je přínos Vlnám kameramana Martina Žiarana.

Velký emocionální zdroj vnesl do filmu autor hudby Simon Goff. Jeho part srší napětím. Tajemný rytmický dupot, až se ze tmy ulice vynoří pohotovostní roty masakrující koncem října 1967 na Strahově studentský protest proti vypínání elektřiny na kolejích. Jejich: „My chceme světlo!“ předznamenává vlastně příštích deset měsíců: také zápas o zrušení cenzury, o svobodu slova. - Na diváky se valí i hrozivě dunivý monotón přilétajících Antonovů, černá noční můra nad Prahou z 20. na 21. srpen.

Melodičnost pražského jara, radost z něho, opravdovost, nezáludnost a vlastně i neuvěřitelnou politickou toleranci (taky se vám dnes zdá, že to není možné?) zastupuje výběr dobových hitů. Od zahraničních, které se ještě pašovaly z ciziny, ale začaly se objevovat nejen v Černého Houpačce, až po domácí tvorbu: Já budu chodit po špičkách Petra Nováka, Přejdi Jordán Heleny Vondráčkové, Pojď se mnou, lásko má, Waldemara Matušky, Za vodou, za horou Hany Ulrychové (dokonce dvakrát!), Nechte zvony znít Marty Kubišové, Čerešne Hany Hegerové – vrchol písňové erotické lyriky… Žádná úlitba sentimentu. Hudební evergreeny se dokonale prolínají s konkrétními scénami: od hanebně neslavného konce prezidenta Novotného až po jedinou milostnou scénu v příběhu. Promíjím tvůrcům i původní song: nekompatibilní Vlny Ewy Farne. Naštěstí ho zařadili až pod závěrečné titulky. - Most k dnešku?

Recenzenti se opatrnicky vyhýbají hodnocení hlavní postavy (Milan Havlík v autentickém výkonu Vojtěcha Vodochodského). Proboha, lomí rukama příbuzní Neználka. Už vedoucí redaktor Mezinárodního života Milan Weiner byl komunista, takže přece strůjce totality. A Havlík je agent StB! Ano, Mádl se odvážil relativizovat, přesněji vysmát se dnešním kádrovákům. Jen kdo odolal nabídkám ke spolupráci, může soudit. Tomáše přece zlomili výhrůžkami, že bratra mu odeberou a svěří ho státní nepéči. Strach, ohebnost, i zrada (prioritou Evropanů je rodina, to jen Rusové preferují „ródinu“), mění se ale v hrdinství. Bez jeho „kumštu“ by nebylo svobodného okupačního vysílání Rozhlasu od vpádu cizí mocnosti až po ostudný návrat do Moskvy unesených představitelů ČSSR zpátky do Prahy. Kladný, nebo záporný hrdina?!

A v realitě – kolik dalších zlomených osudů po listopadu 1989, po tlusté čáře za minulostí?! Platila aspoň chvíli? Ano - kolik bylo potrestaných estébáků?! Těch, kteří vyhrožovali, lámali charaktery, týrali, mlátili, terorizovali, zavírali, za hranice vyháněli, vyváželi… A vraždili! - Pro ně takřka generální pardon, a pro mnohé jejich vydírané selhávající oběti nenávist a věčné zatracení?!

Moc posluhující východní ideologické mašinerii rozbila po „únosu Západu a tragédii Střední Evropy“ (Kundera) každý sen o demokracii v poválečném Polsku, Východním Německu, Maďarsku, Československu, a ještě znovu v Polsku, dnes v Čečensku, Gruzii, Bělorusku, na Ukrajině… Jen v zaostalé říši zla mohou tyrani oktrojovat občanům lži o fašistech (jiného protivníka neznají) řídících Dubčekův pokus o reformu, ale i společenské organizace nebo studentské spolky. Vše ve jménu dunivě prázdného megapojmu: Kontrarevoluce.

To je kapitulace, hodnotí v epilogu redaktoři - už bez umírajícího Weinera - Dubčekův plačtivý projev po návratu z Kremlu. Proud automobilů míří do západní ciziny. Celníci až do konce září pouštěli lidi za hranice i na papírovou cestovní doložku k občanskému průkazu. Přesněji: Nechávali auta volně projet za otevřenou závoru vstříc svobodě, jíž se doma Češi nedočkali. Pozdrav od bratra z Vídně, ve skutečnosti jen další dílek estébácké zvůle. Lidé v kostele (všichni jsme tehdy na krku nosili křížek) zpívají Blíž k tobě, Bože můj. Ano, Československo na Titaniku. A jako pointa kapitulantské Slovo do vlastních řad v Rudém právu. Normalizace. Dalších dvacet let duchovního a lidského zmaru.

Té blamáže! Letáky se tehdy přece netiskly na rotačkách, ale jen na cyklostylu, maximálně z kovolistů. Dubček nebyl tajemníkem, nýbrž prvním tajemníkem ÚV KSČ. Rozhovor v přímém přenosu s kovaným stalinistou, v první polovině roku 1968, trapným jak o dvě desetiletí později Milouš Jakeš na Červeném Hrádku, byl prý „jen“ stínem onoho reálného. Řada důležitých jmen pro dějiny roku 1968 ve filmu není ani zmíněna…

I další „těžké hříchy“ můžeme Vlnám vytýkat. Jenomže pod tím uměleckým otiskem dávné epochy je přece podepsán Jiří Mádl. Mezitím se my pokoušejme dovzdělat, abychom aspoň v hrubých konturách věděli něco o pojmech rytmus příběhu, umělecká stylizace, typizace, alegorizace, syžet, fabule, obraznost, autorské pojetí reality... A jen tak mezi námi – proč jsme nesršeli nevolí, když někteří chválili Hrocha nebo Atomovou katedrálu?!

Jiří P. Kříž