Jiří Kratochvil: Anatomie ruské duše

Jiří Kratochvil

Ruské Květy zla

Nejúspěšnější ruský emigrant, ruský a americký spisovatel Vladimir Nabokov, a nejúspěšnější český emigrant, český a francouzský spisovatel Milan Kundera, přiznali, že trpí až fyzickým odporem k dílu Fjodora Dostojevského. Tento geniální ruský spisovatel jim odporně  páchl svou jedovatou vůní, A jeho vrcholné dílo, román Bratři Karamazovi, je, domnívám se, zlým klenotem světové literatury. Jsou to, řekl bych, ruské květy zla, opojné a nesmrtelné, stejně jako Baudelairovo básnické dílo.  A když jde Raskolnikov v románu Zločin a trest „v dobrém úmyslu“ zavraždit „nicotnou“ stařenku, předznamenává tak Dostojevského nejlepší úmysl představit pro záchranu bědného lidstva definitivní srážku se zlem. A použije k tomu všemožné prostředky, pro něž je už za života nazván „krutým autorem“ a „ruským markýzem de Sade“. A svým přízračným účinkem jsou Dostojevského Bratři Karamazovi, to svým způsobem „středověké mysterium“, nakonec tak blízké Baudelairově modlitbě k satanovi.  

Obrovská imaginativní síla Dostojevského srovnatelná s mocnou imaginací Baudelairovou má ale jednu výjimečnou složku: Dostojevského „květy zla“ jsou navíc věrným zrcadlem Ruska, totiž jeho temné identity, a to nejen v celé ruské historii, nýbrž i v nejsoučasnější přítomnosti.  

Naše malé Rusko

Má spolužačka na tehdejší jedenáctileté střední škole v Brně na Antonínské byla dcerou sekretářky krajského tajemníka Otto Šlinga, popraveného v monstrprocesech padesátých let. Oba její rodiče byli v kriminále pro své sympatie ke Šlingovi, a drželi je tam dokonce ještě v čase našich středoškolských studií, takže má spolužačka bydlela u babičky. Jsem přesvědčen, že dětí, jejichž rodiče skončili v kriminále nebo na popravišti, bylo v Rusku odedávna nespočet, a měli jsme tu smůlu, že jsme v padesátých letech oddaně „kopírovali“ náš velký ruský vzor. 

Ruská duše, v níž jsou stále přítomny ruské „květy zla“, má bohužel schopnost rozplevelit se všude, kam ji historický uragán anebo třeba jen nějaký ten ideologický průvan zavane. A tak naše komunistická věrchuška okopírovala Stalinovo makabrózní šílenství s politickými monstrprocesy i se všemi jejich důsledky.  A tím to samozřejmě nezačalo ani neskončilo. Byli jsme tenkrát takovým „malým, ale naším Ruskem“, jak by řekl Ivan Vyskočil. Zdárně jsme kopírovali vše, od těch monstrprocesů, až třeba po Dědu Mráze. Takže čtyřicet roků přebývání v „našem malém Rusku“ má své důsledky.    A tak jsou například mnozí stále ještě infikování ruskou ukrajinofobií,  jež má v Rusku nejen bolševické, ale  už i dávné carské kořeny. 

Slova

Po roce 1948, po tzv. „únorovém vítězství pracujícího lidu“, došlo také k ustavení naší ruské kolonizace, již jsme tenkrát ještě neměli zakotvenou v ústavě, ale byla už stvrzena povinnou školní výukou ruštiny. Mám stále v živé paměti to nepříjemné setkání s azbukou, a to už ve čtvrté třídě. Každá kolonizovaná země se vždy povinně učí jazyku kolonizátora, aby byla snadnější oboustranná komunikace. Ale potom se azbuka stále častěji objevovala i na městských informačních tabulích, a to nejen pro informaci ruských kolonizátorů.  Řečeno ve zkratce: azbuka si nás taky kolonizovala. A mně se dnes azbuka na dávných městských tabulích jeví jako to biblické varování: Mene, mene tekel, ufarsin, které nám bylo bohužel dlouho nesrozumitelné, stejně jako kdysi babylonskému králi. 

A s tím souvisí i historie naší přejímky ruských slov.  Nezapomeňme, slovo je vždy na počátku. A to už v biblické konotaci 

Přejímka ruských slov do české slovní zásoby je v obrozenských časech jedním ze způsobů jejího obohacování. Například nejvýznamnější obrozenský spisovatel Josef Jungmann, jeden z tvůrců moderní češtiny, převzal z ruštiny slova příroda, vzduch a snad i vesna. Přejímání slov z jazyka velkého carského impéria bylo tenkrát samozřejmé a přirozené a zisk byl na naší straně.

Něco jiného je, že když jsme se po druhé světové válce postupně stali tou ruskou kolonií (tentokrát však už kolonií „země, kde zítra již znamená včera“, řečeno s Juliem Fučíkem), byli jsme hned bohatýrsky obdarování množstvím ruských slov, a to někdy jejich topornými přejímkami, z nichž mnohá potom zas odešla s kolonizátorem. Přímo patafyzickým příkladem budiž slovo chozraščot, jehož význam byl tenkrát přímo „vytesán do mramoru“ svou přítomností dokonce i v textu zprávy z XIV. sjezdu KSČ v roce 1971. A ruské slovo jarovizace, v podobě járovizace, žije dnes už především co jeden z geniálních patentů Járy Cimrmana. A kulaky už nepotkáte na naši vesnici, ale už jen v literární tvorbě našich někdejších opěvatelů kolektivizace. Ale jsou tu samozřejmě taky slova, která nám z ruštiny i nadále zůstala, počínaje borščem z ruského menu, přes zemljanku z ruské bytové výstavby, až třeba po samohonku, ten elixír z bolševického ráje.  Nic proti nim, patří už taky do té podivuhodné historie českého jazyka. Ale vedle přímé přejímky ruských slov jsme však převzali taky to, co je pro ruský jazyk sovětské epochy (ale taky putinovské současnosti) příznačné, totiž tzv. politické eufemismy. Takže nikoli okupace, ale bratrská pomoc, nikoli politické čistky, nýbrž normalizace, nikoli zdražování, nýbrž úprava cen a další eufemismy za normalizace holt normální (a nikoli válka, nýbrž „speciální vojenská operace“, dodejme). A za pozornost zvlášť stojí eufemismus „osvobození“.

Osvobození

S naším osvobozením je to totiž jinak, než jak jsme se učili z učebnic schválených Nejedlého ministerstvem školství.

Když vrchní velitel, generalissimus Stalin, hnal Evropou Rudou armádu, tak tím prvním hnacím motorem byla msta za Hitlerovu zradu. Chtěl být za každou cenu v Berlíně dřív než armády Spojenců, chtěl Hitlera živého nebo mrtvého. A tím „za každou cenu“byly pak přízračné hekatomby rudoarmějců. Měl totiž s Hitlerem nevyřízený účet. Nejenže zdevastoval část Ruska tím nejbestiálnějším způsobem, ale taky zradil smlouvu Molotov-Ribbentrop, vždyť měli spolu uničtožiť dekadentní Západ, a zrada, predatělstvo, jidášstvo bylo pro Stalina tím nejtěžším hříchem.

Tím dalším Stalinovým záměrem byla válečná kořist: poválečná kolonizace části Evropy. A to byl taky důvod, proč si diplomatickou finesou zajistil nepřekročitelnou demarkační čáru, za níž se nesměl ukázat spojenecký voják. Kdyby nás totiž osvobodili Američané, byly by pak potíže s naší poválečnou bolševizací. Nedotknutelnost ruského Osvobození byla uhelným kamenem následné kolonizace českých zemí. Prolitá krev tisíců rudoarmějců (včetně příslušníků neruských národů, Ukrajinců, Rumunů atd.) pak „posvětila“ Stalinovo právo na české země jako součást rozšíření jeho impéria. Tak to aspoň platilo až do konce roku 1989. To obrovské množství padlých vojáků si samozřejmě zaslouží naši věčnuju pamjať, ale nikoli naši povinnost „se Sovětským svazem na věčné časy“. 

 (Tisíce ruských vojáků padly v letech 1979 – 89 taky při „osvobozování“ Afghánistánu a umírají teď při „osvobozování“ Ukrajiny a budou třeba umírat při „osvobozování“ dalších zemí, když k tomu Putinova Rus dostane příležitost, imperiální chtivost je totiž v Rusku nadřazena životům svých občanů.)

Pamatuji si „osvobozování“ Brna. Mně bylo na konci války pět roků a viděl jsem Brno poznamenané střetem dvou armád, střetem topícím se v krvi a chlastu. Rudoarmějci, snad v zablužděniji, že už jsou v Germaniji, v Brně zběsile rabovali a taky znásilňovali i české ženy. A věděl jsem o tom víc, než bych si v pěti letech přál vědět. Ale jak mi někdo vysvětlil, obhajuje tak brutalitu toho ruského „osvobozování“, že rabování a znásilňování patří prý odedávna k přirozenému chování osvobozujících armád. 

Ruská duše

Ruská duše je pouze takové roztomilé obrazné pojmenování, do něhož si můžeme vložit cokoliv, od chandry až třeba po jurodivost. A přesto bych tvrdil, že Rusko, ruské společenství, má ve své podstatě cosi, co vždy přežívá případný rozklad a zánik určitého státního systému.

Dobře, nazvěme to tedy duší a vložme do ní dvě základní a zakládající premisy. 

Carské a sovětské Rusko, jak rozdílné systémy, založené na tak protikladných idejích, a přesto pouze variující tytéž základní a zakládající vlastnosti.  Za prvé: carský a sovětský mesianismus, přesvědčení, že právě Rusko má recept na spásu světa, na jedné straně vycházející z ruského pravoslaví (nikoli Vatikán, nýbrž už jen ruský „třetí Řím“) a na druhé z bolševické revoluce, zakládající celosvětový revoluční požár. A k tomu pak taky zákonitě náleží, že jak carská, tak sovětská říše zachází se svými občany jako s pouhým materiálem pro své vojenské imperiální expanze.

A když se určitá ruská historická varianta vyčerpá a dojde k jejímu zániku a na kratičko se vše uvolní, tak už je tady pohotově další varianta. A to postihlo ruskou říši, když se po pádu carismu krátce rozklížila, než ji zas leninské ideje sklížily. A tak rovněž po rozpadu sovětského svazu někdejší důstojníci KGB už zaujímají místa ve státním aparátu a odhazují jak „růžence z klokočí a knížky modlicí“ ten svůj dosud posvátný marxismus-leninismus. Ale podrží si to, co můžeme dál nazvat ruskou duší, vyslovenou v těch dvou základních premisách. Čili ruská duše se může třeba i píchnout a na kratičko třeba i sešlápnout, než se zas znova zlověstně „nadechne“. A obávám se, že tak tomu bude jednou provždy.  

V Rusku nepochybně dál kvetou ruské květy zla, i když už dávno ne v literárních sklenících, nýbrž v ruském imperiálním mesianismu. A symbolem přítomného Ruska, tedy dalším vtělením ruské duše, může být třeba mohutná car-puška, to obří dělo na Ivanovském náměstí v Kremlu. A nebyl to jistě jen velkoruský rozmar, když Kreml nechal odlít kopii car-pušky a daroval ji v roce 2002 ukrajinskému městu Doněck, které se pak v roce 2014 stalo jedním z význačných center ruských separatistů. 

Ale odskočme si zas z Velkoruska do naší malé zemičky. V čase, kdy jsme „tři sta roku úpěli pod habsburským jhem“, odlili si naši panslavisté jakous kopii „ruské duše“ a stala se zlatým teletem, kolem něhož tančili. Zbožštění Ruska procházelo několika fázemi. Jsem z generace, co se ještě učila obrozenské, slavjanofilské verše Jana Kollára, vyzývající nás „přichýlit k tomu tam se dubisku.“  Ale pojďme dál. Karel Kramář, první ministerský předseda svobodného Československa, přišel s myšlenkou novoslovanství: se svou ruskou ženou, Naděždou Nikolajevnou, věřili v obnovu carské Rusi a v naše přichýlení se k ní.  A malíř Alfons Mucha vzdal poctu slavjanofilství, té apoteóze ruské duše, v nádherných plátnech Slovanské epopeje. Avšak to už v naší první republice taky rozkvetly zlé květy fučíkovského a gottwaldovského obdivu (zbrojného obdivu) k bolševickému Rusku. A vyvrcholilo to po „osvobození“ Československa, kdy ruské dubisko konečně zastřešilo českou lípu. A to všechno se odehrálo přes varovné pochybnosti o slavjanofilství ve výpovědích osobností, kteří Rus navštívili, Havlíčka Borovského, Masaryka, Mrštíka. A příznačné pak je, že kniha Viléma Mrštíka Cesta do Ruska (Listy z Nižního Novgorodu) směla po meziválečném vydání znova vyjít až v devadesátých letech. 

A naše poválečná adorace „ruské duše“ prošla taky několika fázemi. Ve své nejmonumentálnější fázi měla u nás „ruská duše“ podobu „fronty na maso“, té mamutí Stalinovy sochy na Letné. A v této fázi  jsme taky okopírovali to ruské makabrózní šílenství v podobě monstrprocesů, načež po Stalinově smrti jsme zas převzali kremelské zpochybnění Stalinova kultu, ottěpel, tání, jak to pojmenoval Ilja Erenburg.  Ale když potom česká interpretace socialismu, „socialismus s lidskou tváří“, dospěla málem až do stadia českého gándhismus, tj. zpochybnění i ruské kolonie, tak už na nás musel dohlédnout sám ruský protektor se svou „bratrskou pomocí“.

Následné dvacetiletí ruského protektorátu mělo nejen upevnit ruskou kolonizaci, ale zároveň vychovat v české duši ovčí povahu. Padesátá léta se svými politickými procesy, pracovními tábory a stále svištící ruskou nagajkou bylo cosi příliš připomínající hitlerovskou okupaci, takže pro většinu národa nepřijatelné. Ale naproti tomu husákovská normalizace, kdy základním přikázáním bylo pouze držet zobák a krok, se stala přijatelnou „na věčné časy“. Vždyť fakt, že se vědělo, že tohle je už navždy, právě ta jistota a shora hlídaná nehybnost, která jinak není lidskému bytí vlastní, přestože po ní odevždy prahne, skýtala jakousi pohodu, tu  chalupářskou idylu. A to už jsme u další fáze adorace ruské duše. To normalizační dvacetiletí totiž způsobilo, že v jisté části národa dosud přežívá nebo ožívá stesk po dávné normalizační pokojné nehybnosti, to, čemu naši němečtí sousedé říkají ostalgie. A tak ruská duše trpělivě čeká a nezasévá už do našich duší žádné ložnyje sluchy, nýbrž přímo fake news, neboť je putinovsky  vychytralá, takže je zároveň kovarnaja a zároveň cunning.

Douška

Jsem taky rusista, který byl kdysi zaujatý četbou Dostojevského. Ale od srpna 1968, od počátku ruské okupace, už čtu ruskou literaturu jen v překladech, zanevřel jsem na azbuku. Počátkem tohoto století mi vyšly v Moskvě dva romány a česky jsem vedl mailovou korespondenci se svou ruskou překladatelkou, Ninou Šulginou. Už bohužel nežije. Ale zůstal mi taky její citát z Puškina.  Byl si totiž jist, že „mu byl čert dlužen, že se narodil v Rusku“ („Dogadal menja čort roditsja v Rossiji.“)

-jk-

Anatomie ruské duše.docx

Stáhnout DOCX • 34KB