JIŘÍ KRATOCHVIL reaguje na VLADIMÍRA JUSTA

Objevil jsem brilantní politickou esej Vladimíra Justa Ukrajinci už zvítězili: Rusko jako fašistický stát aneb Konec mýtu o ruské  neporazitelnosti (FORUM24, 29. června 2025). Aktuálnost textu se kupodivu každým dnem zvyšuje. Psali jsme si v čase červnových divadelních festivalů a dalšího médii ignorovaného výročí událostí na tzv. Švédských šancích u Přerova 18. a 19.června 1945, souvisejících

s Benešovou výzvou k "vylikvidování německéhoproblému" s Vladimírem,

s dokumentaristkou Olgou Sommerovou a dalšími přáteli, co nás vede k zálibě drásat se stále depresívnější četbou. Vyčítávají nám to hlavně lidé, kteří nás neznají. „A já jim odpovím," uzavřela Olga, „že si nemůžu pomoct. Nemůžu nevidět, co se děje. Chápeš lidi, kteří můžou žít bez vědomí, co za svinstva se dějí po celém světě?" Odpověděl jsem Vladimírovi, ale vlastně všem účastníkům disputace neobyčejně vulgárně: „Někdy mám pocit, že je to už jen vzdychání starců, Vladimíre?! - Ach jo. S... mě to všecko. Nic s tím nenaděláme? - Tak

o tom aspoň pišme!" A Vladimír Just napsal: https://www.forum24.cz/ukrajinci-uz-zvitezili-rusko-jako-fasisticky-stat-aneb-konec-mytu-o-ruske-neporazitelnosti

Snažím se posílat vám poněkud jiné příspěvky, než jakými se živí publicisté našich dnů, z nichž mnozí už se připravují na nové převlékání kabátů po volbách v říjnu 2025.

Právě na ně, ale nejenom na ně, míří ANATOMIE PŘIZPŮSOBENÍ Jiřího Kratochvila viz níže. Taky už tlak k vlastnímu přizpůsobování dlouhodobě zažil… Vlastně soustavně od dětství. – Jeho otec byl od roku 1951 aktivním účastníkem exilového odboje, zejména ve skautském hnutí.

Kdo nečetl žádnou z Jiřího oceňovaných knih, neví nic o českém magickém realismu.

JPK

Jiří Kratochvil: Anatomie přizpůsobení

Adaptace je věrným průvodcem našeho života, přizpůsobujeme se tak často, že to už ani nevnímáme jako přizpůsobení.  A jsou to drobná i ta nejnicotnější přizpůsobení, bez nichž ale neotevřeme oči do nového dne, aniž bychom nevzali na vědomí, že přechod ze snů do skutečnosti si přece jenom vyžádá každodenní přehlídku naší přizpůsobivosti.

         Ale názorněji se nám adaptace představí na velikém plátně.  A tím největším je samozřejmě evoluce, a to ve svižné zkratce od biogeneze přes fylogenezi až k naší milé antropogenezi. Tak jsme se s  evoluční historií darwinovského přizpůsobování seznamovali už ve škole. Ale velké evoluční divadlo teď vystřídejme o něco menším, „revolučním divadélkem“, jež na rozdíl od evoluce má pouze ideologické zákulisí a taky na rozdíl od evoluce jsme si v něm chtě nechtě zahráli.  Takže si všimněme, jak se adaptace sui generis, anebo v kremelské terminologii adaptace ve „speciálních operacích“, vyjevila už na stále ještě nezapomenutelném plátně „se Sovětským svazem na věčné časy.“  Když si totiž Rusko přivlastnilo svou „sféru vlivu“, přimělo tak národy, které pohltilo, adaptovat se na tu jejich „sféru“. Což u nás například vyzeralo jako husákovská „normalizace“

a v Maďarsku zase jako rozbombardovaná Budapešť.  Jenže adaptace je vždy po zákonu dialektiky oboustranná. A tak jsme pak na obrazovkách mohli vidět, jak se Brežněvova rakev při pohřbu do jámy u kremelské zdi málem vysmekla, a potom zas v reálu zažít, jak se načas vysmekla bolševická gerontokracie, a rozpadl nerozborný Sovětský svaz a ztratili tak „svou sféru vlivu“. A to měli ještě kliku, že to nedospělo až k nastolení moskevského „pražského jara“.

         Však z historického plátna přejděme k našim malým, všedním obrázkům. Tedy k našemu setkání se sovětskou okupací, s „normalizací“, čili k tomu každodennímu testu politického přizpůsobování. Totiž jak daleko můžeme ještě jít, abychom se už nestali proruskými kolaboranty, a jak daleko už nesmíme jít, abychom nešlápli do „minového pole“ dlja něadaptirujemych  graždan, pro nepřizpůsobivé občánky?   

         Dodnes nám sociologové a statistici dluží důkladné zpracování fenoménu „normalizace“, a to právě z hlediska občanské adaptability. Jak se tenkrát míra adaptability vyjevila v nejrůznějších profesích a občanských aktivitách. Nuže, vyjměme teď z nejrůznějších profesí aspoň jeden malý, takřka nicotný dílek: spisovatele.

         Z pohledu adaptability z toho snadno vyklouzli „zakázaní spisovatelé“. Dohlížitelé jim totiž přišpendlili metály „ztroskotanců a samozvanců“, a tak spadla klec. (A mimochodem, termín samozvanec naším dohlížitelům přihráli z Kremlu, je totiž v ruštině do písmene totožný a navíc má své pevné místo právě v ruské historii.) Jenže ti, co nebyli shora zakázaní, se teď museli rozhodnout, jestli se sami připojí k „samozvancům“, anebo se raději přizpůsobí. A když se rozhodli přizpůsobit, směli publikovat a byli dokonce přivedeni k publikování, měli nahradit početnou množinu „zakázaných“. Však mělo to své podmínky. Dohlížitelé teď pro jejich potřebu vykodifikovali pojem autocenzura a spisovatelé se tak museli adaptovat na četníky svých vlastních textů. A majíce tohle na paměti, obratně balancovali na hraně všech dalších přizpůsobení.  A mohli se stát dokonce autory takříkajíc „socialistických bestsellerů“. Čtenářská obec totiž stále ještě očekávala, že spisovatelé budou plnit své tradiční poslání „svědomí národa“, a hledala a nacházela v těch textech víc, než v nich bylo. A když pak padly všechny „Berlínské zdi“, tak ti, co v „normalizaci“ uměli balancovat, ztratili teď rovnováhu, tím spíš, že se ocitli v konfrontaci s někdejšími „zakázanými“ a exilovými spisovateli. Takže se adaptovali a většinou přešli z literatury do politiky či k podnikatelským možnostem, anebo třeba k vyrábění televizních produktů, kde na rozdíl od literatury tolik nezáleží na každém slově.

         Přizpůsobuji se, tedy jsem. To je to nejzákladnější životní, společenské i politické pravidlo. - A platí to i dnes, a to možná dokonce dřív, než kdy jindy.  Jsme totiž za ta dlouhá léta svobody a demokracie už natolik zpovykaní, že nevnímáme, že hic et nunc nejsme zas tak vzdálení další „normalizaci“. Jsme totiž už okupováni stále mocnější armádou dezinformací.

         Rusko má odedávna nejsofistikovanější a nejmocnější techniku „informační války“. Kam se hrabe James Bond: Rusko totiž odnepaměti vlastní celé bondovské sítě a podběráky, do nichž kdysi ulovili americké jaderné zbraně, a dnes s kouzelnou vynalézavostí loví dokonce i americké proruské sympatie.

         Naše další „normalizace“ nám už bučí za dveřmi, ale místo tanků ji přivážejí obrněné pásy hoaxů a fake news na dezinformačních webech a sociálních sítích a taky na řádce politických afér, třeba i vytažených z klobouků a vytřepaných z rukávů.  A už dnes se ptejme: dostaneme možnost se ve své zpovykanosti zase pohodlně přizpůsobit, anebo máme propadnout paranoické panice? Tak kde je tu jaká rovnováha adaptability?

         Ale na tom je teď nejhorší, že se musíme rozhodnout každý sám za sebe. Každý jsme si přece už prošli svou vlastní přehlídkou přizpůsobování. A tak až se nás „pohádkový děduška“ Putin zeptá, bude už záležet jenom na nás, jestli budeme zase ta jeho vesjolyje rebjata, anebo naopak zlé dětičky, které je třeba naplácat na zadky.