Jiří Kratochvil: Skazka o dobrém Carovi

Iniciativa #Muj68 Osmašedesátý

@Síť k ochraně demokracie

Dobře, milé děti, dnes vám povím jednu skazku, pohádku o dobrém Carovi. A tak žil byl jednou jeden Car a ten vždycky po ránu snídal s Nikolajem Vasiljevičem.

A teď dovolte, milé děti, abych se představil. Jsem Nikolaj Vasiljevič, čili Nikolka, humanoidní robot, jehož speciální androidní existence je teď právě založena na tom, že slouží dobrému Carovi. Někdy jako bodyguard, někdy jako důvěrník a společník.

Snídáme pirožky, plněné zelím a kuřecím masem. Car je dosti nerad, ale vždy je posnídá, aby tak prokázal svou neústupnou vůli, nemluvě o tom, že pirohy jsou, milé děti, ruskou gastronomickou ikonou.

Někdy jsme po snídani sehráli partii taktického a strategického šachu. Ale Car, milé děti, provedl v pravidlech jen docela maličkou úpravu, jež nenarušila nic podstatného, jenom tam vložila carskou identitu, a tak Car vždycky vyhrál.

A hned po ránu jsme přistoupili k oknu. A ať už se nad Moskvou prostíralo nádherné jitro, ať už vstával den ve vší své jitřní slávě, anebo byla mlha a mrholení a potom se třeba

roztrhlo nebe, průtrž mračen, prudký déšť a už taky liják a šplíchal a šlehal a bouře burácela, ošklivá plískanice, anebo už rovnou sněhová chumelenice, fujavice, metelice nebo načal ten krutý holomráz, ale přesto tam vždycky a všude, vsjegda i vezdě, stály davy lidiček a každé ráno radostně zdravili Báťušku Cara. Lidé v této veliké zemi milují svého Cara, vždycky je to, milé děti, jejich dobrý Car.

Da, očeň charašo, kývl a vrátili jsme se od okna k dlouhému stolu.

Ale humanoidní robot nebyl, milé děti, jen Nikolajem Vasiljevičem, jen Nikolkou. V úterý jsem byl třeba zas Konstantinem Sergejevičem, Kosťou a ve čtvrtek Dmitrijem Michajlovičem, jak se totiž Caru zalíbilo. Ale Car si, milé děti, promítl do mého vzhledu taky dějiny vší Rusi, od Rurikovců po Romanovce. Ale Petr Veliký mu byl blízký svou imperiální lačností, ale zároveň protivný svým poklonkováním Západu. Takže když jsem přijal podobu Petra Velikého, udělil mi Car, milé děti, několik výchovných poščečin čili pohlavků. Však stávalo se taky, že Car byl hned po ránu dost nerudný. V takovém případě jsem se na jeho přání vtělil do Churchilla nebo Reagana a Car mi nakopal zadek anebo mně šlápl na hlavičku a zatančil na ní taneček.

Ale přihodilo se, milé děti, že Car se musel taky hned po ránu vypořádat s těmi generály, co nedokázali pohnout se západní frontou. Tomu nejzodpovědnějšímu pak položil otázku, jestli se chce vrátit na západní frontu anebo se oběsit na kšandách. Uhodly jste, milé děti, šel se pověsit na kšandách.

Samozřejmě jsem sloužil jako ten bodyguard, co nezná empatii a ani špetku soucitu. A tak jsem na carské přání rád vypomáhal i s popravami, posloužil jsem jako kat a pak zas třeba jako sekretářka.

Buď té lásky, přikázal mi, a napiš Promluvu k ruským matkám, piš: Vy jste tím nejcennějším v naší zemi, vy naše ruské matky jste fabrikami na výrobu vojáků… Ne - zarazil se - takhle to nepiš, zvol obratnější rčení.

A často si nechal povolat popy.

Myslím, že hovno děláte, nevyhráváme.

Už teď jste svatořečený, bránili se popové, váš portrét je na pravoslavných vitrážích.

To je mi prd platný. Jestli se Bůh nebude trochu víc snažit, taky ho nechám pověsit na kšandy. A hned po jeho pravici a po jeho levici všechny popy…

Zato carská kuchyně se dneska vytáhla. Už ne pirohy se zelím a kuřecím masem, leč pirohy s jemnými drůbky z ukrajinských dětiček z vybombardované porodnice.

A tomu říkám pirohy, ocenil Car.

Ale sláva carské kuchyně se rychle rozkřikla a v příštích dnech přišly Carovi dárečky už ze dvou malých evropských zemiček, jemně nasekané drůbky z jejich vlastních dětiček.

Jenže když Car dobře pojí, tak to si pak myslí, že mu to dobře myslí. A tu vyrukoval s nápadem, že pošle na západní frontu mě, umělou inteligenci, a tak konečně vyhraje speciální vojenskou operaci.

Rozmyslete si to, Vaše Prevoschoditělstvo. Moc rád Vám tady posloužím, ale má to své meze, s námi, s umělou inteligencí, nelze jen tak zametat.

Už rozhodnuto. Ja uže rešil. Ber to jako rozkaz.

V tom případě mám pro vás taky dáreček. Stříbrnou kšandu.

Tos mě pobavil. A jakže se dnes jmenuješ?

Dnes Alexej Anatoljevič.

Chceš říct Alexej Anatoljevič Navalnyj?

Přesně tak, Navalnyj, Vaše Prevoschoditělstvo.

Vidím, že máš dneska anglický humor. Zapomínám, žes původem ze Spojeného království.

Chyba, Vaše Prevoschoditělstvo. My roboti jsme z Česka. Máme znamenitý český humor. Tak baví nás, věřte mi, moc nás baví, jak ten veliký ruský národ vždy miloval své dobré Cary, jak padal před nimi na kolena a jak jim vždycky posloužil na vytírání carských konečníků.

Tak pro mě stříbrnou kšandu, ale proč ne zlatou?

Nepřeceňujte se, Prevoschoditělstvo, máte mnoho zlatých předchůdců, mnohem výkonnějších zlatých hovad. Celými lidskými dějinami prochází horda zlatých hovad.

A dost, teď už jdeme vyhledat pěkný strom. Je to má poslední služba Carovi.

Zeptám se, Nikolko, vědí o mně tam v Česku?

Moc dobře vědí.

V těch posledních hodinách, co mi tu zbývají…

To už nejsou hodiny, jen minuty, Prevoschoditělstvo.

Tak v těch posledních minutách mě teď napadlo, že bych rád býval českým králem. Praga moj ljubimyj gorod.

Rozhlížím se po stromě, hodným jeho, nu, velikosti.

Když člověk vládne velkému Rusku, musí se starat o jeho velikost. V malém Česku bych se staral o štěstí lidiček.

O tom já nepochybuju. A našli by se u nás tací, co by to uvítali.

Byl bych dobrým českým králem.

Stačí, že jste byl dobrým ruským Carem. A jsme tady. Podívejte se nahoru, do té košaté koruny, tam se vám bude krásně kralovat.

Pomůžete mi tam, Nikolko?

Od toho jsem tady. Tak hopla…A už je to, můj milý človíčku…

Odcházím a могучий русский лес громко ревет.

A to už je, milé děti, taky konec skazky, té dobré ruské pohádky.