Jiří Lobkowicz: STÁTNÍK
Nepozná se podle počtu funkcí, které člověk zastával. Ani podle množství slov, která pronese. Pozná se podle toho, zda člověk ve chvíli nejistoty dokáže reprezentovat svou zemi s klidem, sebevědomím a jasnou představou o tom, kam patří a co má hájit. Fotografie z posledních dnů v New Yorku vyprávějí právě takový příběh.
Petr Pavel tam nebyl jen prezidentem malé středoevropské země. Vedl českou delegaci na Valném shromáždění OSN, jednal s představiteli OSN a zahraničními státníky a současně prosazoval českou kandidaturu do Rady bezpečnosti. Česká republika se o nestálé členství uchází na období 2032–2033.
Ale státnictví není fotografie s významnými lidmi.
Je to schopnost být mezi nimi přirozeně. Mluvit s nimi jako partner. Naslouchat. Umět být pevný, aniž člověk musí být hlučný. A mít dostatek sebevědomí, aby nemusel svoji autoritu neustále dokazovat.
Síla nemusí křičet.
Pavel má jednu vlastnost, která se v politice nedá snadno vyrobit marketingem: přirozenou autoritu. Vychází z jeho životní zkušenosti, vojenské minulosti i způsobu, jakým vystupuje. Charisma přitom není jen otázkou vzhledu nebo fotografie. Je to schopnost působit stejně přirozeně při jednání s generálním tajemníkem OSN, při rozhovoru s evropským státníkem, před Valným shromážděním i mezi obyčejnými lidmi.
A právě kontrast těchto okamžiků něco vypovídá.
Podání ruky Antóniu Guterresovi. Rozhovory se zahraničními představiteli. Projev před OSN. Česká vlajka v New Yorku. Pieta u památníku 11. září, kde prezident připomněl také dvě české oběti útoků. A potom úplně obyčejné objetí dítěte.
To všechno patří k prezidentské roli.
Prezident samozřejmě nemůže sám změnit ekonomiku, postavit dálnice ani vyřešit všechny problémy české politiky. Může ale udělat něco jiného: dát zemi tvář.
Může ukázat, že Česká republika nemusí být zemí stojící v koutě místnosti a čekající, až si jí někdo všimne.
Může být zemí, která má vlastní hlas. Zemí, která ví, odkud přichází. Zemí, která ví, kam patří. A zemí, která má ambici být u stolu, kde se rozhoduje o budoucnosti.
Pavel v New Yorku mluvil o odpovědnosti velmocí, mezinárodních pravidlech, reformě OSN, válce na Ukrajině i rizicích umělé inteligence. Je možné diskutovat o každé jednotlivé větě jeho projevu. To k demokracii patří. Nesporné ale je, že český prezident v těchto dnech Českou republiku na jednom z nejviditelnějších světových fór aktivně reprezentoval.
A možná právě to dnes od prezidenta potřebujeme. Ne dalšího člověka, který nám bude vysvětlovat, jak jsme malí. Ale prezidenta, který připomíná, že velikost země se neměří pouze počtem obyvatel nebo velikostí jejího území. Měří se také tím, jakou má odvahu, důvěryhodnost a hlas.
Česko nemusí být velmocí, aby bylo respektovanou zemí.
Musí však samo věřit, že má co nabídnout. A když se český prezident pohybuje mezi světovými státníky sebevědomě, klidně a bez komplexů, není vidět jen Petr Pavel.
Je vidět Česká republika. A na takovou Českou republiku můžeme být hrdí.
Komentáře