Jiří P. Kříž: CHCI VOLIT Stranu mírného pokroku v mezích zákona čili Předčasná diagnóza polistopadového vývoje

Sadou hlasovacích lístků pro volby do Evropského parlamentu, kterou jsem v poštovní schránce objevil po návratu z cest, prodírám se zkrácenou metodou zpřísněného výběru:

Má, nebo nemá kandidát korupční skandál? Kolikrát v životě lhal, podváděl a prášil? Podobá se argumentačně dinosaurům Zahradilovi, Paroubkovi, Dostálové, Zaorálkovi, Konečné, Davidovi, nebo dokonce lítým podvodníkům, jalovým a zadluženým quasicelebritám, strašákům v jetelovém poli Rajchlovi, Vrabelovi a dalším zastáncům kdykoli obnovitelného a vždy udržitelného mnichovanství? Nebo aspoň některými rysy a činy připomíná rozumného člověka (vzdáleně odvozeného od homo sapiens), přemýšlejícího skutečně evropsky a ve shodě se stavem poznání a historických zkušeností hodných nás ve 21. století? Tedy jedním slovem: VZDĚLANÉHO.

Výčet vhodných jmen ponechávám osobní zkušenosti, a nikomu žádná nevnucuji. Samozřejmě přihlížím ke schopnosti domýšlet hrozby východních, ale i západních, a dokonce i novosvětských alfa-samců pro náš kontinent a svět.

Je argumentace partaje, hnutí, aliance nebo klanu, jež kandidát zastupuje, aspoň pravdě podobná, a poučená z omylů nedávné přítomnosti (právní řád přizpůsobovaný hospodářským mafiím, policejní gangy, důsledky zbabrané privatizace ve prospěch normalizační věrchušky, tedy ke kariéře buďpřipravených a vždypřipravených, kteří se navíc bez nás dohodli, že si „na chvíli zhasnou“, ostudná opoziční smlouva, kmotrovský kapitalismus vedoucí občany Česka k deziluzi z polistopadového vývoje, směřujícího v malých českých poměrech k prosazování oligarchického způsobu vládnutí, proměňujícího stát ve firmu?

Ať to probírám znovu a znovu zleva nebo zprava, vždycky mně v nákupním košíku nakonec zůstávají – Piráti. Do voleb jdou prokazatelně bez velkých soudních a morálních skandálů, jsou proevropští, autentičtí, nebojí se ani eura, měny, kterou se již od časů prezidenta-zpochybňovate evropské integrace a jeho devótních následovníků stokrát opakovanou lží podařilo na dlouho vymýtit z duše lidu, o němž Jan Werich z vlastní zkušenosti tvrdil, že je to prázdný pojem a synonymum slova „prd“.

Piráti místo podcastů nebo klipů (jednou kulaťoučce diblických, ale prázdných, podruhé sirovodíkovými pšouky povětří otravujících, nejraději v hodnotovém vějíři od slov napuštěných jedem až po prázdný, avšak všeobjímající argot, a ještě jindy mizerně režijně a herecky vyvedených, naplněných kondelíkovskými scénkami o rozmluvách s kohoutem Silverem, nebo o osobním kladení zboží do nákupního vozíku v příhraničních marketech, stříleje se při tom spolehlivě jen do vlastního kopyta) vytahují racionální argumenty, i když samozřejmě ne se všemi souhlasím.

Mají podobně jako američtí demokraté vlastní levicovou úderku, dosud ji ale – vzácně prostředky demokratickými - drží na uzdě. Neprofilují se ani jako pravicoví, na což (a pouze v Česku) dojeli Zelení, ještě než je dorazili jejich úplně leví… Ostatní proevropské partaje hynou v souručenství s ODS - s onou její částí nabízející obsah konzervy s prošlou záruční lhůtou, a ke všemu ztrativší ve vlastní pýše jakoukoli schopnost sebereflexe. Lidovci úplně zpiťhovatěli a nedokážou se spolu se

zmíněnými hrochy ODS rozhodnout, jestli vykročit z pojetí manželství a rodiny z časů inkvizice. Topka byla, ale rozplynula se i s evropském myšlením do marnosti, z jiného úhlu pohledu ve výsledku podobné té lidovecké. No a všichni ti ze STANu? Jen se prokecali k moci (i já jsem na jejich krasomluvu v minulých parlamentních volbách naletěl), nevycházejí z permanentní klientelistické zkázy.

Všechno další v ubohém, směšném až humoristickém českém politickém spektru (chybí v něm jen Strana mírného pokroku v mezích zákona) nestojí ani za zmínku. Až na Cibulku (tak trochu už jako rozloučení s ním) – uskupení jediného muže s devíti maskulinními přívažky (mnozí z třiceti uchazečů o parlament v Evropě neposkládali ani to). Až do smrti hodlá si při jakýchkoli volbách užívat zákonem stanovené, byť pomatené minutové veřejnoprávní slávy tryskající z neukojitelné nenávisti ke všem a ke všemu, a to již od listopadových tribun podzimu 1989. Všechny kroky, jež podniká, činí jen v rozletu těžkou psychózou ovlivněné sebelásky a obdivu k tomu, co mu zbylo: totiž synergické kyvadélko.

Shrnuto: V dezolátním stavu není jen divadlo, kultura, školství, zdravotnictví, zemědělství, stavebnictví, sociální systém atd., ale hlavně politika. A bojím se pohlédnout k sousedům na Slovensko – to už je jen Zahradní slavnost, která jediná tupé lidstvo přežije.

Napsal před několika dny Vladimír Just na Forum 24: V minulosti „věční názoroví mnichované prozřeli často až v jáchymovských dolech nebo v emigraci. A ti druzí, jichž bývá nejvíc, procitli teprve tváří v tvář nové realitě. Jí se ovšem zpravidla přizpůsobili a dokázali si to vždy logicky a rozumně zdůvodnit (aniž by si připustili vlastní morální pidipodíl na situaci). - Někteří přitom nevědomky kopírovali nadčasový model Huga Pludka z Havlovy Zahradní slavnosti: Chceš-li být někým, musíš být nikým. Pak můžeš být vším. Premiérem, prezidentem, latifundistou, multimilionářem. Vždy to budou cesty s pootočenou moskevskou, či obecněji totalitní směrovkou.