Jiří P. Kříž: Je to tak jednoduché čili Můj první „fake feuilleton“

Prolegomena: Dovolím si nekonfliktně k autorce Zdislavě Pokorné reagovat na její zprávu

v Deníku N, 21. listopadu 2025, 13:05 hodin: „Nedá se s ním hnout.“ Proč Turek trvá na m inisterstvu zahraničí, a co Macinka řekl prezidentovi.V prvních dnech sametu sedával na horizontu jeviště (tedy v pozadí), kde zakládali Občanské fórum. Pak vykročil – VPŘED. To ovšem, jak víme od Milana Kundery, bývá konejšivý okamžik pro všechny, protože VPŘED je přece – KAMKOLI. A sluha Jakub i jeho pán si vybrali podle dramatikovy scénické poznámky: Odcházejí šikmo dozadu. Není řeč o Turkovi, tomu tehdy byly teprve čtyři, nýbrž o Václavu Klausovi.

Motoristé sobě jsou děti kapitána Granda (neplést si z Grantem). Tedy taty Klause podivujícího se světu, který nevykročil podle jeho modrého zadání, už jen z jezevčí nory svého Institutu. A při tancování kolem Turkovy připálené kaše vezměme, aspoň přiměřeně, rozum do hrsti, a připomeňme:

Klaus, to je především Prognostický ústav. A s ním také Zeman, Dlouhý, Dyba. Ježek, Komárek a další „lidé s úkolem“.

Prognostický ústav vznikl v zglajchšajtovaném Československu v roce 1984 po smrti Leonida Brežněva z podnětu Jurije Andropova. Andropov rovná se KGB (Výbor státní bezpečnosti – Комитет государственной безопасности). Klaus, Zeman, Dyba etc. měli tehdy v ČSSR připravit politickou změnu v zadání KGB, byť za Gorbačova, v okamžiku svítání a naděje na světový smír. Neošklíbejme se.

Všechno jim ale 17. listopadu 1989 pokazili divadelníci, studenti, Václav Havel, disidenti a jejich blízcí. To nebylo v plánu, ale tím dnem opravdu skončilo české opatrnické pokulhávání už i za zeměmi tehdejšího východního bloku. (Viz. moje glosa níže v AktualitáchPřítomnosti Zítra to spustíme!)

Klaus to stále ještě nevzdává, i když léta běží… Podobný Faustovi jeduje a škodí, kudy chodí, nebo se vyslovuje v oborech,

v nichž rád předstírá vševědoucího mistra: politiky, hospodářství, klimatu. Ku pomoci je mu i kohorta záhadnou amnestií na svobodu vypuštěných hrobařů étosu převratných dnů. - Jen „si na chvíli zhasli“.

Motoristé sobě, učni připravující se na vstup do politiky v Institutu mistrova jména, mají posvátný úkol: převzít od Čaroděje štafetu. Proto také trvá Turek, zlobivý čtyřicetiletý puberťák už dokonce i v týmu připravované vlády Andreje Babiše, na funkci ministra zahraničních věcí. Za nejlepší průpravu na cestě k moci demonstrativně zvolil pohrdání zákony a předpisy České republiky.

V dosavadním běhu Turkova žití (na Wikipedii se o tom sám rozepsal s rozmáchlostí příštího trojnásobného premiéra, co na tom, že na sebe prozrazuje vyprázdněnost většiny dosavadních osobních postulátů) hledal bych velice zřetelné podobnosti s praktikami nástupců KGB. Samozřejmě FSB: Federální služba bezpečnosti – Федеральная служба безопасности, a také GRU („gru“ jak jednoduše, ale drsně vyslovuje Babiš): Hlavní správa rozvědky – Главное разведывательное управление.

Být ministrem zahraničí je nejspolehlivější post pro možnost rozkladně škůdcovské protidemokratické, protirežimní, protiunijní, protiukrajinské, v ekologii popíračské atd. pozice, jež v krátkosti několika let může Česko zatáhnout po bok proputinovských pašalíků Orbánova Maďarska nebo Ficova Slovenska. Doufejme, že i tam jenom dočasných. I když jednotkou dočasnosti může být Čechoslovákům z nedávné historie dobře známý 1 furt. - Oni ale přece v EU zůstávají, tvrdí relativizátoři. Ano, z téhož důvodu, proč Turek usiluje o místo v Babišově vládě. S úkolem…

V příštích dnech se staneme svědky zběsilého frontálního útoku pohrobků Prognostického ústavu, a také upírů, zplozených sourozeneckými organizacemi KGB, FSB a GRU – sice již uhnilých, dosud však nemrtvých kořenů jejich/naší verze: StB a ŠtB: Státní bezpečnost, na Slovensku s háčky nad S v prvním slově, a nad T ve druhém. Ze slovní zásoby vytáhnou „nezvratnost kroků, povinnost jmenovat, průtahy, šaškárnu kompetence, protiústavnost“ a vystoupí jako jeden spolehlivě spojený úd proti autoritě, která – bohužel už jako jediná nedotčená mocensko-korupčními skandály tzv. demokratických stran (s čestnou výjimkou Pirátů, těch ovšem toho času všemi ostatními vykrosčekovaných) – zůstává připravena postavit se populismu a lži, nemocem, jež usilují o dominanci v Evropě, v Americe, ve světě.

Tou autoritou je prezident Petr Pavel, v jehož silách mělo by být aspoň částečně udržet kontinuitu politického vektoru polistopadového Česka. Jeho demokratičtí zpochybňovači mohli by odložit prezidentovu minulost, do které nová fakta při vší snaze už nepřinesou, neboť Pavel sám dal při nástupu do úřadu všechna podstatná k dispozici. Mnozí jiní ne. Jako protiargument platí nejprostší fakt prezidentova prověření při jeho účasti ve velících strukturách NATO, jež české hledače jeho neexistujících proruských hříchů odkazuje do nápadné podobnosti s přesmutnou postavou Haškova horlivého detektiva Brettschneidera, když v hájemství hostinského Palivce zatýkal za to, že "mouchy sraly na císaře pána".

Raději hezké příští dny adventu 2025 si přejme.

Jiří P. Kříž