Jiří P. Kříž: JMENUJE-NEJMENUJE a UDAL-NEUDAL

Premisa:

PREZIDENT NA NÁVRH PREMIÉRA JMENUJE...

Zvládat jazyk český může být někdy věci prospěšnější než šermovat paragrafy. To první umí ve vládě málokdo. O to víc se však kdekdo ohání tím druhým. Ústavní formulaci a jejím omíláním odkazují prezidenta Petra Pavla hlásní troubové nové koalice do role automatu na podpisy. A super-anti-kontra-multi-extra unikátní liberál Macinka blahosklonně vymezuje pro prvního muže státu ještě tak právo klást věnce na „kladbištích“ válečných hrdinů. Tam nebývá státníkovým nohám ve vojenských sloních škorních k dispozici žádný křehký turecký porcelán k rozšlapávání. Jen ministrův tata Klaus očividně trpí stále víc, když za jeho časů bývalo samozřejmě všechno ještě maličko, ale opravdu hmm, jen maličko, ale tak krásně jinak.

Všichni ti naši panáčkové ze Slovenska, Japonska či z Institutu Václava Klause argumentují ovšem – jaksi bez rozumu. Základní zákon České republiky schválila Česká národní rada v prosinci 1992. Tedy v čase doznívající sametové euforie a politické shody. Úvahy, že by se vláda a prezident mohli ocitnout v názorovém střetu, nebo dokonce uvažovat o změnu režimu, zdály se být tehdy nemožné. Nikdo nepředpokládal, že by kdy po velkoryse nabídnuté „tlusté čáře za minulostí“ mohli o uchvácení moci usilovat stárnoucí struktury a věční kariéristé, že se dokonce mnozí prohlásí za „čtvrtý odboj“, a že se dnešní populisté, nacionalisté a extrémisté bez skrupulí začnou srovnávat s hrdinskými postoji a činy Masaryka, Rašína (odboj první), Gabčíka, Kubiše (druhý), Horákové nebo Janů Palacha a Zajíce (třetí).

Stalo se, jak už víme. Étos demokracie, svobody a občanské společnosti ocitl se znovu v minovém poli typického revanše pořád ještě staronových mocných. Na odkaz Václava Havla jsme v Česku marnotratně zapomněli. Z jeho Moci bezmocných cituje nám dnes v tažení proti bezuzdnému narcisovi a samolibému mírotvorci Trumpovi kanadský premiér, zatímco tomu našemu jde jen o selfíčko s tím druhým. Na Boží hod mu přece telefonoval „pozdravpánbů“, jaksepatří. Druhý tomu našemu… A náš už si koupil globus, aby konečně věděl, až se ho ten druhý zeptá, na kterýže ostrov to Slunce nesvítí, proto tam mrzne a krávy nemohou v žaludku vyrábět mléko.

Věta „prezident na návrh premiéra jmenuje“ představuje jen mantru vyvolávačů nepohody a strachu, program odpíračů ukotvení Česka v Evropské unii a v NATO. Její uživatelé – i papoušci bez vlastní druhé signální soustavy – účelově přitom zakrývají jedinou, domýšleno však, strašlivou alternativu: návrat do náruče zaostalé civilizace postrádající jakoukoli vizi takové zpoždění napravovat. To už – po samoděržaví, revolucích, občanských i světových válkách, diktatuře, teroru a po šest generací neustávajícím vybíjení genotvorných národních elit – není možné.

Je proto třeba se znalostí nejprostšího lexikálního významosloví řvát:

SLOVESO „JMENUJE“ ZAHRNUJE V SOBĚ I VÝZNAM „NEJMENUJE“!

Názorně zjednodušený výklad takového tvrzení nebo též Bajka o tom, jak v demokratické zemi poslanci sebe stavějí nad moc soudní:

Premiér pod nátlakem jepičí partaje navrhne prezidentovi do funkce ministra jmenovat – repetenta Pepka Vyskoče. O něm se ví jen to, že vědomosti musí předstírat, protože školní docházku ukončil – řekněme v šesté třídě. Předseda vlády to přidrzlé hnutí potřebuje. Čeká ho totiž ostudný proces recipročního mimosoudního rozhodnutí o popření spáchaných skutků. Několik protiprávních činů premiéra, a také předsedy poslanecké sněmovny má totiž, jak se ví, řešit soud. Ve jménu C. & K. poslanecké imunity podařilo se ochočené, a tedy krotké, nesvobodné většině v dolní komoře – poprvé v historii Česka naočkovat ideu, že tyto úředníky a zástupce zmíněného čtvrtého odboje katovi nevydá.

A Pepek? Například ve veřejnoprávní televizi, kam ho onehdy pozvalo oportunní vedení jedné z redakcí v domnění, že se tak ubrání chystanému procesu zbavení nezávislosti, vyskočí, a vystřelí libovolně zvolený pravdivý údaj, který je schopen podržet chvíli v paměti. Soupeřka ve při, na rozdíl od Pepka vzděláním příslušná diskutovanému oboru, takovou informaci znát v tu chvíli nepotřebuje, protože ví, kde ji v případě potřeby dohledat. „Nemusíš znát všechno, stačí vědět, kde to najít,“ učili nás nejlepší profesoři při vštěpování základů vzdělanosti.

Vyskoče ve skutečnosti uctívají jen sponzoři. Dobře ho oblékají a on jim štědrost oplácí hubatostí, drzostí, neomaleností, divokými jízdami, formulovou licencí pětřicetiletého puberťáka v juniorských kategoriích, světáckým úsměškem levého koutku úst a „tvrdejm černejm humorem“. Jeho soudruzi vytrvale tlačí na pilu, protože ho už pasovali na „čestného prezidenta“, a umanutě trvají na tom, že na návrh premiéra ten prezident úřadující Pepka Vyskoče ministrem „jmenovat musí“.

A to je ono! "Musí" je – úplně triviálně – takovým slovíčkem navíc! Každý přece ví, že mít za ministra Pepka Vyskoče by dobré nebylo. Nelze proto upírat hlavě státu vůli rozhodovat podle vlastního zdůvodněného názoru občana, odpovědného minimálně za politickou kontinuitu Česka v Evropě po roce 1989. Ve shodě minimálně s jeho 58% voličů, kteří mu důvěru stát se prezidentem dali – proti 42% hlasů soupeře. Řekl bych – představa toho jepičího ministra o výkonu takové funkce zahrnuje jen jeho vlastní duchovní obzor, tedy 6,88% voličů. I s preferencemi klausovsky pochybovačně nesouhlasného, mnohovýznamově povytahovaného obočí, a s klaunskými pantomimami za zády řečníků v polocelcích kamery CT ve sněmovně.

Od Macinky ke Kunderovi

Historia magistra vitae: V roce 2008 uvedla Česká televize a Respekt reportáže o Milanu Kunderovi, že prý v roce 1950 udal protirežimního zahraničního agenta Dvořáčka. O dvanáct let později to pak na světového spisovatele napráskal ještě jednou Jan Novák v biografii Český život a doba. Ze světového spisovatele vyrobil cynika. Podle archivů StB, instituce, se kterou Kundera, „autor narozený prvního aprila, a tedy samozřejmě rozený žertéř, šprýmař, mystifikátor, inscenátor různých společenských pastiček“ (Jiří Kratochvil o svém kmotrovi při křtu, ne v kariéře), vedl lítou intelektuální, nebezpečnou hru na kočku a myš.

Podobně jako Pavel Kohout (toho při návratu z Rakouska i s autem, a v něm také s Jelenou Mašínovou, jeho ženou, bdělí pohraničníci vytlačili zpátky – až za hraniční závoru) ani Milan Kundera před totalitním režimem po roce 1968 neutekl. Jen ho za jeho legálního pobytu v Paříži zbavili československého občanství a nepustili zpátky do vlasti. A na adresu té Novákovy biografie? „StB a SNB byly všemocné, nekontrolovaně a nekontrolovatelné organizace. Kdo věří jejich záznamům jako Písmu svatému, je podle mne idiot“ (Josef Škvorecký).

Televizní publicistika, tištěný týdeník i Novákova bichle vycházely z jediného "dokumentu": záznamu pologramotného dělnického policejního nadstrážmistra J. Rosického z obvodního oddělení VB: o kufru návštěvy na zapřenou ve studentské koleji. Panečku, to byla konspirace! Hlásit jakékoli hosty (i rodinné příslušníky) na ubytovnách bylo po nástupu diktatury lumpenproletariátu nejenom v Praze povinností každé kolejní rady. Pod hrozbou represe.

Autoři reportáží v Událostech ČT, a o den později v Respektu (12. a 13. 10. 2008), znajíce česky asi tak špatně jako dneska někteří členové vlády, ani nepostřehli, že v zápise Rosického je výslovně uvedeno, že všechno o Dvořáčkovi vypověděli při identifikaci kufru jeho bývalá přítelkyně Militká a její příští manžel Dlask. Sepisovatel Kunderova životopisu Novák posun v příběhu nejspíš prohlédl, proto ten dokument ve své tisícistránkové bichli pro jistotu vůbec nezveřejnil. Ten byl publikován a podroben rozboru teprve v reakci na Novákův text – knize ČESKÝ SPOR o Milana Kunderu (Galén 2021, str. 29, a str. 246 až 250). Cituji včetně gramatických chyb: „…student Kundera se dostavil… a udal…, že studentka Militká sdělila studentovi Dlaskovi,“ že si k ní jistý známý, Dvořáček, dal do úschovy jeden kufr… „Podle prohlášení Militké Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel…“

V roce 2021 jsem prokázal, že sloveso "udat" neznamená v úředním ptydepe přelomu let čtyřicátých a padesátých "napráskat" něco někomu o někom. Verbum "UDAL" bylo jen docela obyčejným synonymem významů "ŘEKL, SDĚLIL, UVEDL, VYPOVĚDĚL..." Moje česká kamarádka Chantal Poullain z frankofonního Švýcarska by jen vydechla: „Néumi čéski!“

Kunderovi se za ten smrtící faul dodnes nikdo neomluvil… A už neomluví!

JMENOVAT-NEJMENOVAT (2).docx

Stáhnout DOCX • 35KB