top of page
Vyhledat

Jiří P. Kříž: KRITIKOVA ŽEŇ (ŠEŇ) - dubnové sebrání měsíce BŘEZNA 2025 nebo také VELIKONOČNÍ ČTENÍ


ree

Lidi milí, nejen divadlu příznivě naklonění, poslám vám třetí KRITIKOVU ŽEŇ (ŠEŇ) 2025, ať máte co číst o Velikonocích (jenom ne na Velký pátek). Pohanské zvykosloví, byť aplikované do křesťanské společnosti, proto se k němu hlásí i liberálové a vlastenci, je beztoho vydáváno už jen za domácí násilí, na jihovýchodní Moravě také za genderový pogrom.

A tedy: LIDÉ, ČTĚTE (od Bílé soboty).

 

Ve víru cen a ocenění

Dubnové ohlédnutí za březnem nemohu začít jinak než připomenutím Cen divadelní kritiky. Výsledky osmi kategorií – nejlepší inscenace, ženský, mužsky herecký výkon, divadlo, poprvé uvedená česká hra, scénografie (kostýmy, výprava), hudba, talent roku 2024, s devátou (apendixní) - největší zážitek roku ze zahraničního divadla – doporučuji dohledat si v prvním čísle XXXVI. ročníku vyhlašovatele, revue Svět a divadlo. Ankety se zúčastnilo 65 kritiků a kritiček. Satisfakce se dočkalo ostravské Divadlo Petra Bezruče, které se konečně stalo Divadlem roku 2024. Předloni mu v anketě ublížili, když neuznali hlas Vladimíru Justovi, a stálo je to v žebříčku jedno místo. Sporným vítězem je Hra roku 2024 – Lhářky Kláry Vlasákové, režie Natálie Deáková v Divadle Letí. Nepolemizuji s názory ani s výsledkem, ale přece jen, v tomto případě zvítězilo líbí/nelíbí. A ono se to spíš líbí, než že je to nejlepší.

Shodli jsme se tentokrát s Josefem Chuchmou, který o Lhářkách napsal, tuším na server Lidovky,cz. Já jsem moji reflexi posílal v únoru s lednovou Žni. Posuďte sami, vydá-li to na Hru roku.

PŘÍLOHA  Č. 1

 

Rudá záře nad Kladnem (pokračování)

Aktulity stárnou, proto březnu předřazuji dva zážitky dubnové. První: Pátého toho měsíce měl na Činoherní scéně v Městském divadle Brno premiéru Zellerův Otec. Už posedmé, a vždycky v moc dobrém překladu Michala Zahálky. Kde ho nasadili, dostavil se úspěch, a vždycky, když jdu na tu smutnou hru o stařeckém odcházení ze života, zjišťuji, že je to víc a víc také o mně. Tedy – všude úspěch, až na Kladno, kde měl v roce 2015 českou premiéru. Pouhý rok po pařížské, a to je pozoruhodné! Proč se v tom městě neujal? To jsem se zase pokusil rekapitulovat.

PŘÍLOHA Č. 2


Mám ve zvyku poslat text, který dopíšu, vzápětí všem, kterých se dotýká. Takže uvažování o Otcích jsem poslal nejenom do Brna, ale také do Kladna, Uherského Hradiště, do Městských divadel pražských, Pod Palmovku, do Ostravy a Liberce. Ozval se pouze jednatel kladenského divadla Tomáš Hron. Měl jsem pořád pocit, že jsem dost otevřeně hájil obě jeho scény (činoherní soubor MD a Divadlo Lampion) proti mocenskému kulturnímu (i politickému) diletantismu kladenských primátorů. V tom vyniká hlavně hokejový útočník Milan Volf (Volba pro Kladno). Dověděl jsem se ale od jednatele Hrona na sebe samé nepěkné věci, a tak jsem mu odpověděl, a rovnou také primátorovi Volfovi. A přidal jsem vlastně jen názor, že hájit zájmy obou uměleckých souborů MD Kladno před nekompetencí městských úředníků, z nichž ten nejvyšší se cítí být rovnou majitelem divadla, měl by spíš jednatel divadla Hron než divadelní kritik a publicista Kříž.

PŘÍLOHA Č. 3


Považuji vztah kladenské radnice k uměleckým snahám kladenských divadelních scén pro situaci v Česku roku 2025 za natolik příznačnou, že z tohoto problému činím v Kritikově žni VĚC VEŘEJNOU. Podobným útokům budou čelit kulturní instituce nebo veřejnoprávní média po případném vítezství populistických stran a hnutí v parlamentních volbách. Babišovo ANO projeví ochotu uzavírat mocenské koalice i s uskupeními označovanými kontrolními orgány ČR za nacionalistická – Okamurovo SPD atd.

A jen dopovídám, že s ohledem na mocenské zásahy kladenského primátora Milana Volfa do chodu Městského divadla v Kladně odmítl nakonec po letních prázdninách 2016 na protest proti novým totalitním praktikám, za které označil znemožnění představit Otce na hradeckém festivalu Regiony jeho první český představitel Miloš Maršálek z brněnského HaDivadla. Jeho mateřská scéna se s normalizátory prala po celá 70. a 80. léta v Prostějově i v Brně. (Dověděl jsem se ze spolehlivého pramene teprve 13. dubna 2025.)

 

Páchá Česká televize harakiri?

Když už jsem – takový varovný – potom vám doporučuji přesnou, a také takovou varovnou analýzu Boba Karouse na serveru Médium.cz ze 14. dubna na téma:

ČESKÁ TELEVIZE KRÁČÍ S ÚSMĚVEM VSTŘÍC VLASTNÍMU ZRUŠENÍ.

Dodal bych jen jedovaté slovíčko: Česká televize kráčí s úsměvem IDIOTA vstříc vlastnímu zrušení.

Rozklikněte si:

Toto je tedy vlastně PŘÍLOHA Č. 4

 

Dvě březnové tematické špičky

K časně jarním březnovým špičkám si dovoluji započítat nejprve dvě činohry. Tou první je Red Johna Logana v režii Radka Balaše v Divadle Na Jezerce Jana Hrušínského, už léta výjimečné scény mezi soukromými divadly. A když se někomu a něčemu v Česku daří, cítí někteří politikové, ano hlavně bývalí komunisté (proč nejmenovat buransky neomaleného prezidenta Zemana či vystudovaného marxistu-leninistu Zaorálka, oba považuji za hrobaře české sociální demokracie). Zmiňuji je i v reminiscenci na hru o střetu expresionismu s pop-artem. Ten kousek opravdu stojí za vycházku parkem Na Jezerce do divadla!

PŘÍLOHA Č. 5


K Sekyře senátora Břetislava Rychlíka v HaDivadle Brno jsem mnohem kritičtější, a rozhodně ne proto, že herec a režisér vstoupil do politiky. Reakce na Rychlíkovo vyrovnání se s odkazem jeho sršatého starého kamaráda jsou většinou kritické (připomínám aspoň reflexi Lubomíra Marečka Vaculíkova Sekyra zaťala jen napůl (Divadelní noviny, 3/2025, str. 38). Počin v divadle, které loni oslavilo půlstoletí existence, a které spolu s Husou na provázku a některými neprofesionálními scénami (Divadlo X, Divadelní studio Josefa Skřivana, Vadidlo, Nepojízdná housenka, Ochotnický kroužek aj.) činilo na jižní Moravě i normalizaci snesitelnější, je ale nakonec chvalný…

PŘÍLOHA Č. 6


Přečtěte si o Rychlíkově Sekyře podle Ludvíka Vaculíka ještě jeden text. Odkaz najdete v sedmé příloze. Když autorka textu Julie Lubojácká vyloží v Deníku N její smysl podle návodu režiséra nebo dramaturgyně, je inscenace srozumitelnější. Napsal jsem redakci Deníku N pro kolegyni Lubojáckou vzkaz. Ale „v dnešní bláznivé době“ spolu lidé nekomunikují.

PŘÍLOHA Č. 7

 

O jiných žánrech

Dovolil jsem si vstoupit do hájemství operních a hudebních kritiků. Činím to jenom občas (Don Giovanni, Lazebník sevillský v Ostravě, Monument, Kouzelná flétna, Jakobín v Brně). Omlouvá mě absolvování sedmi let hudební nauky a 10 let studia hry na housle podle školy Otakara Ševčíka, aktivní členství v Lýskově dětském sboru, půlroční hostování v Brněnském akademickém sboru, dobytí republikového 2. místa v soutěži komorních hudebních těles (houslové trio Vladimír Lederer, Jiří Kříž, Eduard Křivý /pozdější primarius Kynclova kvarteta/; porazilo nás jen noneto ze Strakonic), těžké rozhodování mezi studiem na konzervatoří, nebo na gymnáziu (zvítězila touha stát se novinářem), aktivní houslová účast na koncertech, nejdál v Bratislavě a v Banské Bystrici, samostatný absolventský koncert Pod Kaštany (mimo jiné Bériotův Koncert č. 7 G dur op. 76, Paganniho Variace, a jako přídavek na přání matky, která zběsilosti milovala, Montiho Čárdáš. Ten jsem pak v šumařské verzi, ale pořád s flažoletovou mezihrou, zvládal asi do roku 1988 na prvních dvaceti ročnících pochůzky mikulášsko-andělsko-čertovské bandy, mj. k vyděšení ratolestí herců a hereček Divadla na provázku nebo na pravidelných produkcích pod vánočním stromem na brněnském Náměstí Svobody; 5. prosince 1977 nás zatkli a odvedli na Běhoinskou, službu měl ale nějaký VB s mozkem… Po listopadu 1989 převzal má houslová vystoupení vinař a hudebník Antonín Bukovský, zato brněnského exprimátora Richarda Svobodu (dnes kastelána státního zámku Valtice, jsem po přepadu v Kozí ulici, kde se nám připletl do cesty, odnesl rovnou do pekla: za jeho bytostnou přilnavost a víru v ODS za její truchlé Nečasovy éry). Ani Bukovskému jsem můj koncertní Bočkův nástroj neprodal; nic jiného po mně mí příbuzní ostatně nezdědí.

Jak jsem zvládl causerii o Mozartově Figarově svatbě v režii Jiřího Heřmana v Janáčkově divadla ND Brno, posuďte sami. Nastudování Figarky se hned zařadilo k inscenačním špičkám této nejlepší české operní scény, a nějaký čas se ani vám nepodaří zhlédnout ji. Už jezdí po Evropě. Možná vám unikla informace, že ředitel ND Brno Martin Glaser je už ministrem kultury Martinem Baxou jmenován ředitelem ND Praha. Od roku 2028.

PŘÍLOHA Č. 8


O pantomimě píšu častěji než o opeře. Asi jako jediný slovy (i objektivem) jsem zachytil všechny klauniády Bolka Polívky – od Strašidýlek až po Šaška a syna, a také některá vystoupení Ctibora Turby, jednoho ze zakladatelů nového cirkusu (ne u nás, ve Francii), nebo Borise Hybnera… Na stará kolena nedám dopustit na produkce Radima Vizváryho. Proto jsem nemohl nezaznamenat ani Pluto režiséra Thomase Moncktona na Nové scéně pražského Národního divadla. Tím spíš, že do Laterny magiky mne na rozdíl od činoherních premiér ve Zlaté kapličce zvou. Kupodivu zvát mě přestali až od nástupu SKUTR (Kukučka-Trpišovský) do vedení souboru, jakkoli jejich inscenace, zejména ty v Klicperově divadle v Hradci Králové, ale i jinde, až po Divadlo v Dlouhé a Kytici ve Zlaté kapličce, jsem velice chválil (protože bylo co chválit). Ze seznamu zvaných mě nevyhodila ani Daniela Špinarová, jejíž inscenace jsem nejprve také vynášel do nebe, ale pak už spíš ne. - Pluto v Laterně magice spíš ano.

PŘÍLOHA Č. 9

 

Proč se bojíte loukového divadla?!

Kdybyste si mnozí nemysleli, že loutkáři hraji jen pro děti, nepřišli byste například o jedinečnou Čáslavskou – Tokio – 1964. Hrají ji plzeňští a tokijští loutkoherci, kteří vyprávějí o skvělé Věřině cestě k prvním olympijským medailím. Už s ní sjezdili i kus Česka, světovou premiéru měla však Čáslavká v Japonsku, u nás loni na mezinárodním festivalu Divadlo Plzeň, a tam jsme se za ní vypravili i letos koncem března, včetně přední české dokumentaristky, která o ní natočila dva znamenité filmy. Je to zkrátka pohádka o Věře Čáslavské, která v zemi vycházejícího Slunce jako jediná Evropanka získala za odvahu a vytrvalost samurajský meč, a v jejím rodném Československu za její olympiádu ještě mnohem slavnější, v Mexiku 1968, za tutéž odvahu, vytrvalost a statečnost zatracení na 20 let ze strany vládnoucího lumpenproletariátu. To jsou ty paradoxy.

PŘÍLOHA Č. 10


Představa, že statečnější než věčně někomu posluhující, před „pány“ se hrbící, přikrčení, opatrničtí, poslušní - jedním slovem předposraní Češi a Moravané, může být nakonec i nějaký Cikán… No toto! Zkuste to vyslovit před Okamurou, tři dny z toho bude mít psotník. - Tak o takovém chlapíkovi hrají v loutkářském Minoru v Praze hru, kterou její autor Janek Jirků nazval Černý partyzán, a líčí podle České cikánské rapsodie Josefa Serinkna a Jana Tesaře životní dráhu velitele partyzánského oddílu na Českomoravské vysočině, do jejíž lesů Pitomio ještě nikdy nevkročil, protože ví, že tam na něho číhají… Serinek měl skončit v Osvětimi, ale nedal se. Utekl z Letů a vyhlásil totalitě a jejím přisluhovačům stejnou válku, jako později jinému represivnímu režimu bratři Mašínové. Takových lidí si Češi většinou neváží. Jejich činy jim připomínají vlastní zbabělost. A že museli válečníci zabíjet, aby sami nebyli zabiti nebo popraveni, ne, ne… Vrazi jsou to. Tak aspoň jejich čecháčkovstvím ještě nenakaženým dětem se Černý partyzán bude líbit! - Měli jsem na premiéře dva lakmusové papírky (8 a 6 let). Představení se jim líbilo moc, a o Romech toho vědí už teď víc než předseda SPD.

PŘÍLOHA Č. 11

Sůl nad zlato je klasická pohádka pro nejmenší diváky. Kouzelná, vtipná, v režii Tomsy Legierského maličko inovovaná, ale ku prospěchu rozměrově poněkud natahované vyprávěny Boženy Němcové. A možná i vy si zapamatujete slovo „otorinolaryngologie“.

PŘÍOLOHA Č.12


K loutkářským lahůdkám patří Tři zlaté vlasy děda Vševěda. V libereckém Naivním divadle hráli pohádku, kterou pro loutky napsala Iva Peřinová, už od roku 1990. Po krátké pauze ji znovu nastudovala také již klasička loutkářského kumštu Michaela Homolová, a dramaturgicky ji pro současné děti mírně upravil Peřinové synek Vítek. No, Vítek, taky už mu letos bude sedmačtyřicet. Pořád je na tom ovšem mnohem líp, než my, co už jim zbyly jen lakmusové papírky. Tentokrát tři. Pak se mě ten nejstarší asi za týden zeptal, proč jsem se v tom „městě staroušků a dědoušků“ nestavil pro omlazovací jablíčko taky já.

PŘÍLOHA Č. 13

 

Dvě hrdinky naostro

První je z Norska, ale vlastně z Británie, a nakonec z Ameriky. Nina Segalová si vypůjčila staré Ibsenovo drama o Hedě Gablerové, jejíž postavu má v severské norské divočině vytvořit a na filmový pás s ambiciózním režisérem  zaznamenat pozapomenutá americká herečka. Vzniknou samozřejmě nové situace, podobné vztahy a jiný příběh, který v pražském Činoherním klubu jako Hedu Gablerovou – noastro nastudoval Jiří Havelka. Cesta vzhůru legendární scény pod vedením Tomáše Suchánka pokračuje.

PŘÍLOHA Č. 14


Ostrá je i hrdinka Shawova Pygmalionu, zvláště když Lízu Doolittleovou Pod Palmovkou v režii principála Michala Langa hraje po osravacky Pavla Gajdošíková. Komedie stařického Ira se objevuje na českých jevištích už jen málokdy, vytlačila ji muzikálová verze My Fair Lady, proč se ale zase jednou nepobavit i bez velkého happy endu. Škoda jen, že se na ten ostravský dialekt nezmohl ještě aspoň Lízin otec, aby ho bylo víc. No ale to máte těžké, Igor Bareš přišel do Prahy z Brna.

PŘÍLOHA Č. 15


Tak to by asi pro tentokrát stačilo.

Hezky.

Jiří P. Kříž

 

Vím, začínáte už přemýšlet, koho, a jestli vůbec na podzim volit. Pořád na nás z televizí i z sociálních sítí troubí ten největší trouba, že se máme rozhodovat až v posledním týdnu, a hlavně pro něj… Jindřich Šídlo si toho všimnul ve Šťastném pondělí. S ním budete mít jasno hned.

 

24. 3. Nejlepší je volit Babiše a jeho dvůr s majordomem Nacherem. Tutovka!

 

31. 3. Nejlepší je volit Okamuru, Rajchla, Konečnou, Šlachtu nebo Maláčovou. Sázka na jistotu se vyplácí.

 

14. 4. Nejlepší je volit starce. Umí si udělat dobří vymýšlením lepšího příští pro mladé. Oni si ho už užili.


















 
 
 

Komentáře

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic
  • Facebook Clean
  • Twitter Clean
bottom of page