Jiří P. Kříž: Nebojujme, jen se zbavme sebeklamu

„Moc opět bezděky prozrazuje nejvlastnější cíl: oklestit život, vyoperovat z něho všechno jen trochu nezávislé a nezařaditelné…,“ vyslovila na fóru mezinárodního knižního veletrhu in Frankfurt am Main spisovatelka Radka Denemarková na adresu někdejšího agenta Stb v čele českého ministerstva kultury – sedmatřicet let po sametovém převratu 1989. „Ministři kultury, kteří ničí kulturu, přicházejí a odcházejí. Literatura zůstává,“ dodala ještě adresněji.

Oto Klempíř reagoval podrážděně. Za selhání se ve volební kampani on přece dávno omluvil. Tak co?! To on je PŘECE obětí komunismu! Jako udavač – trpěl. A kolik jí vlastně za normalizace zakázali knížek? – Věru pádný argument. Co na tom, že Denemarková měla na konci Jakešova a Husákova reálného socialismu teprve dvacet, a v dětství proto nenapsala odvážného nic.

Její projev ve Frankfurtu sklidil bouřlivý úspěch, zatímco Klempíře, stejně jako na lidových slavnostech ve Strážnici, a kdekoli se na veřejnosti objeví, lidi zase vypískali. To se nestávalo ani jeho předchůdcům Hanákové a Staňkovi, a to taky byly duchovně hodně nekompetentní figurky. K Denemarkové se ještě v Německu připojily další známé tváře. Vyslovila se nositelka Státní ceny za román Bílá Voda Kateřina Tučková, podpořily ji Klára Vlasáková nebo Miřenka Čechová. Pánové, jak už to dneska chodí, byli – jak to napsat smírně – opatrnější.

Na tom by nebylo nic, kdyby se však na sociálních sítích vzápětí nerozhořela typická diskuse. Jestli prý bylo zapotřebí prát špinavé prádlo ausgerechnet nad Mohanem. Budiž, názor proti názoru. Martin Vopěnka ale zašel dál. Vystoupení Denemarkové označil na Facebooku za „plné frází“, a Klempířovo udavačství, v jeho mnohosti doložené fakty, za „mladickou nerozvážnost.“

Připouštím, že ve mně trochu vzkypěla krev, a poprvé se veřejně vyslovuji z pozice člověka, který našel odvahu nabízenou a vnucovanou spolupráci s represívními orgány znormalizovaného Československa výslovně odmítnout. Nebylo nás málo, a vydrželi jsme po celých dvacet let hrát s mocí vabank v takzvané „šedé zóně“. Mně osobně prosmýklo tou podlou dobou přátelství s Janem Skácelem, který mě přesvědčil, že nepravosti se nemáme pokoušet přemáhat sebedestrukcí, nýbrž zdolávat je vytrvalostí - „legálními prostředky“.

Nestalo se nic hosatisfakce – povoleníztráta zaměstnání: dvakrát odejit z míst, na kterých do dvou let bylo třeba vstoupit do KSČ, prožít velké dilema po vítězství v konkursu na místo v ČSAV s nabídkou, že mně je půl roku podrží, když do té strany vstoupím, vyhrát soudní spor za

vyhazov z památkového ústavu, to prý nebylo za normalizačního bezčasí možné; a nakonec satisfakce - povolení pro brněnský kulturní časopis, který programově navázal na Hosta do domu, jehož jsem byl nejmladším redaktorem – tedy pro ROK - Revui otevřené kultury, vydolováno z ministerstva 20. září 1989, dva měsíce před převratem. - Prvního čísla už se Skácel nedožil.

Kolik se vždycky po nějakém statečném občanském vystoupení vyrojí politologů, mudrlantů, politických geografů a sebestředných kmenových komentátorů na webech, v rozhlasu i televizi! S předstíranou znalostí, ale v takovém maličko, řekněme leninském předklonu, dští oheň a síru – třeba proti Hradu, když se to může. Ze Strakovky už na ně zadupali, a tak rozdávají rady jedinému českému státníkovi, vydávajíce se za odborníky na to, co prezident má čí nemá, smí anebo nesmí.

Odvahu nazývat svinstva svinstvy, lež lží, polepšené estébáky nepolepšitelnými estébáky přenechávají sebevědomí maskulinní žurnalističtí Všeználci Radce Denemarkové, Kateřině Tučkové, Karin Lednické nebo Aleně Mornštajnové. A jejich knížkám.

Proč Martin Vopěnka pocítil potřebu vystoupení Denemarkové na fóru spisovatelů ve Frankfurtu doma zpochybnit, a lísat se k životnímu dacanovi v Babišově vládě politické hrůzy?! Potřebuje pro své nakladatelství vydávající i znamenité knížky, ministerskou injekci? Proto Oto podle něj udával kamarády jen v „mladické nerozvážnosti“? A je to.

Myslím si něco zásadně jiného než Vopěnka: Už jsme pozapomněli, jak Česká televize a Respekt vypustily r. 2008 do světa zlolajný výmysl o udavačství světového spisovatele Milana Kundery. Ve prospěch skutečné udavačky v divné kauze agenta-chodce Dvořáčka. Jan Novák na té lži postavil tisícistránkovou popravu světového spisovatele v biografii KUNDERA – Český život a doba (nakladatelství Argo a Paseka 2020). Podrobněji o tom v kontraspisku ČESKÝ SPOR o Milana Kunderu (nakladatelství Galén 2021). K vyvrácení pochybného dokladu (záznamu takřka negramotného obvodního pochůzkáře, zatímco jakékoli spisy o procesu s agentem-chodcem Dvořáčkem zmizely; odseděl si však prokazatelně strašlivých šestnáct let), stačil nakonec obyčejný lexikální rozbor jeho zprávy… Omlouvat se ale už není komu.

Tak to u nás – v Československu deseti režimů, jak to v tom Českém sporu spočítal Pavel Kohout – chodí. Jsme zemí sváru a zpochybnění významu každého, kdo převýšil hraniční hvozdy. Od Husa a Komenského až po Škvoreckého či Kunderu.

Z novějších jmen to platí i o Denemarkové nebo o Tučkové. Současné české spisovatelky, a nejenom na veletrhu ve Frankfurtu, napravují jméno duchovně rozvráceného Česka v Evropě, která o nás, nevím proč, pořád ještě stojí. A kdyby nebylo Marie Bastlové, ta občas takové rebelky pozve do Ptám se já na Seznamu, nevěděli bychom o tom skoro nic,

protože veřejnoprávní televize se už preventivně nebojácných redaktorů zbavila a zbavuje, statečné, i když jich není ani sedm, nezve, aby mohla veřejný prostor vyváženě zaplavovat suverény, vychytrale se tvářícími a jalově právničícími nicneříkánky, nepovědomím o české historii postiženými vlastenci, a dokonce už také tradičně planě navztekanými, a jen huboumeloucími nácky.

Normalizace v roce 1970 začala stejně.

Už se to ani nedá číst, natož vnímat, nebo se na to dokonce dívat! Nějak v té záplavě ohlasů DOBY PITOMCŮ (to je prosím název podnětného spisku Alexandra Mitrofanova) uniká podstata: Vláda Česka destruuje po vzoru Orbána v Maďarsku nebo Fica na Slovensku demokracii vyvzdorovanou v roce 1989, a postupně rozbíjenou vlastně již od časů, kdy si Klausovi kamarádi na chvíli zhasli, aby rozkradli stát. Pak uzavřeli opoziční smlouvu s kamarády Zemanovými, aby se jim tunelovalo ještě líp. A tečkou za tím vším stala se abolice druhého kapitalistického prezidenta pro všechny, které při těch zlodějnách chytli.

A my – občané?

Ve volbách utrpěly demoliční síly politického chaota první velký debakl. „Já ti nevím, co si mám vlastně myslet. Třeba STAN. Byli sice ve volbách do Senátu nejúspěšnější, ale…“ rozumoval v sobotu po premiéře Bílé velryby v jihlavském Horáckém divadle kolega psycholog. „Proboha,“ zděsil jsem se co nejvlídněji, „ten zápas se zlem, rozpínavou tupostí a primitivně lživou zlobou je třeba dokončit. Nebát se, a nekrást, i když to je v Česku strašlivě těžká disciplína.“

Všimněte si. Jako liberální demokrat jsem nepoužil, a nikdy nepoužiji termín „boj“ nebo „vybojovat“. To prázdné slovo patří opravdu už jen těm, co „bojovali“ aspoň nějaký kus života za komunismus. Naštěstí jich přece jen ubývá.