Jiří P. Kříž: O rytířských soubojích

Koncem září jsme se vrátili z výpravy na Maltu. Na tom souostroví nás fascinovaly nejprve megalitické chrámy (o tisíc let starší než egyptské pyramidy) dodnes neznámé, záhadné civilizace. Stihli jsme obdivovat všech pět. - Pak jsme se už naplno věnovali událostem roku 1565:

Civilizovaný svět měl po výprasku u Moháče (1526) na kahánku, tentokrát před sídlem řádu maltézských rytířů. Ostrov dobývalo 30 tisíc krvechtivých Turků, pevnost hájilo 700 rytířů a asi pětitisícovka domobrany. Pětinásobná

musulmanská přesila. (Evropa od papeže po zbohatlická království – do třicetileté války zbývalo ještě půl století – nechala ostrovany ve štychu.) - Křesťanští obránci i machometánští obléhatelé se bavili po svém: Turci nabodávali zajaté rytíře na kůly, a jejich tlející mrtvá těla pak na vorech posílali přes záliv (i dnes tam v září bývá 28 stupňů Celsia) obráncům pod nos. No a ti boží rytíři (Ordo Fratrum Hospitalis Sancti IoannisHierosolymitani)i, původně jeruzalémští johanité (Fraternitas Hospitalaria) zajaté Turky pro změnu stínali, a jejich hlavy posílali prostřednictvím šikovných puškařů (dělostřelců) z hradebních kusů rovnou do jejích ležení. - Ve stejné době vtrhly cařihradské hordy až na Moravu, ani podruhé se ale neprobili za Hostýn (poprvé zachránil Předlitavsko r. 1241 proti Tatarům). Jen kukuřici se od toho druhého pokusu jinověrců zaplavit vojenskou silou moravské úvaly říká v tom kraji turkyň, A turkyně okrasným slepicím, jindy zvaným sultánky, a někdy i divokým husám malým i velkým běločelým. Turci Maltu ani Moravu nikdy nedobyli. S nepořízenou odtáhli.

Další stejně krutou porážku, a definitivní ukončení osmanského ohrožení Evropy, utržili Alláhovi poslové posílení ujařmenými Uhry (Turkobijec János Hunyadi byl dávno po smrti) a jihoslovanskými janičáry až o 120 let později (1683). U Vídně. To už vojsko oblehatelů se zakřivenými šavlemi čítalo na 150 tisíc mužů. Na pomoc obléhaným dorazila habsburská císařská a polská vojska o 70 tisících hlavách. Za hrdinu osvobozovacího střetu byl prohlášen polský král Jan III. Sobieski. Turci mu s úctou a bázní říkali Lev z Lechistánu. Osobně velel osmnáctitisícové polské a německé kavalérii, která za pomoci uvolněných obránců rozprášila vojska Kara Mustafy, za dobré služby, jak už to tak po prohrané válce bývá, sultánem popraveného…

A co nám zůstalo po této líté středoevropské bitvě? Rohlíky ve tvaru půlměsíce, které tehdy začal péct po jednom odraženém útoku na Vídeň místní pekař. A také proslulá vídeňská káva „mit Sahne“, kterou začali u Dunaje vařit z několika ukořistěných pytlů kávových zrn ponechaných na bojišti bezhlavě utíkajícím tureckým trénem. Další pytle ukořistili Sasové, a vysloužilí veteráni pak otevřeli první pověstné kavárny v Drážďanech a v Lipsku. Na české trhovce zbyl turecký med a barevné, měkké, sladké kostky, někdy s oříšky, obalené v jemném kukuřičném škrobu a cukru, zvané rahat. Obojí u nás zaniklo teprve nedávno v marných bojích s cukrovinkami a obezitou.

Věřme, nevěřme.

Turkovi k 15. říjnu

Na den svaté Terezy (tedy přesně v polovině října) mě pozvali do jedné pražské školy v Jihozápadním městě besedovat s druháky. Téma: Jak jsem prožíval školu, když jsem byl v jejich věku, a co tehdy bylo jiné než dneska. Dvě vyučovací hodiny(!) jsem si s nimi připomínal historky – vlastně už od předškoláka – venkovského pasáčka koz a cestovatele na první pěší výpravě z Omic až do Zastávky u Brna (byly mně tři a půl roku), inspirované Hanzelkou a Zikmundem. Ztroskotal jsem ovšem hůř než Emil Holub po střetu s Mašukulumby hned v Tetčicích, kde mě minul autobus s maminkou, která z té Zastávky jela od zubaře; já jsem se s brekem rozběhl za ujíždějícím vozidlem a zachránila mně sousedka, která od toho vrače se šlapací zubní vrtačkou jela taky, všimla si mě běžícího za dopravním prostředkem a zvolala prý – se silným podhoráckým akcentem: „Božka, néni to tam ten tvuj Jirka. A trefi dum?“

S nepředstíraným zájmem poslouchaly děti z paměti těžce dolované glosy o talentovaném houslistovi, poškolákovi, lyžaři, cyklistovi, o čtenářském hltači (z mé generace jsem posledním Mohykánem, který – s výjimkou kroniky U nás přečetl od Skaláků až po nedokončeného Husitského krále kompletního Jiráska (třídílné Mezi proudy jsem začal číst ve třetí třídě), a také zážitky opravovače hrubek páchaných na tabuli učitelem jazyka českého, pyšnícím se ovšem švagrovstvím s básníkem Vítězslavem Nezvalem, tedy nedotknutelného, což jsem nemohl tušit. Ten pravopisný břídil mě za trest – to už jsem jako šesťák psal první články do Rovnosti, do Ohníčku, do ABC a do Květů – jako nástěnkáře třídy obvinil z vykradení rozviklané, červotočem sežrané skříně s uskladněnými papundeklovými rudými hvězdami a pionýrskými znaky, v nichž tři plameny představovaly pionýra, svazáka a komunistu, stejně jako tři cípy rudého šátku, co na slunci hoří – a mou vzdorovitost, neměl jsem se k čemu přiznat, ocenil dvojkou z chování…

Doputovali jsme s těmi žáčky až k druhému místu v celostátním kole soutěže komorních hudebních těles (houslové trio Lederer – Kříž – Křivý), ale také k ředitelské důtce za legrácku, kterou jsem poctil na gymplu koženou profesorku chemie, zvanou podle její výslovnosti slabik s písmenem R „Tjubička“, od soudruha zástupce ředitele Soukala (nomen omen). To už jsem byl pro komunismus ovšem na věky ztracený – v Brně zrovna zuřil skandál zvaný Beánie: Svazáčtí studenti architektury – už v roce 1962 – nesli v recesním majálesovém průvodu rakev potaženou vlajkou ČSM (Československý svaz mládeže), a navíc prý „schválně“ kolem českobratrského Červeného kostela. Soudruzi běsnili. Dvě desítky studentů ze studia vyloučili. To dokonce i v roce 1948 z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity jen osm (všichni rehabilitováni už v roce 1968). – To jsem těm capartům ani nevypravoval…

Tehdy – v roce 1962 - jsem ale otevřel oči, a už jsem je nezavřel.

Onou důtkou bych se dnešním školáčkům pochopitelně taky nechlubil, ale jakýsi čipera z toho druhého postupného ročníku se mě přímo zeptal, jestli jsem někdy měl ředitelskou důtku. Věřte mi, rozprava s těmi zvídavci předčila košatostí úroveň českých žabomyších parlamentních pří, natožpak současného kočkování zbylých poslaneckých hrdinů socialistické práce s novými objeviteli charisma Adolfa Hitlera, pídícími se, jako třeba náš Filip Turek, po relikviích třetí říše. Ten se umí radovat i z upálení dvouleté cikánské holčičky, a v atacích vlastního zmateně psychotického myšlení strká za stěrač služebního auta arabského diplomatického sboru vlastní, retardací do zastydlé puberty odfláknutou nonartificiální malůvku pajduláka na šibenici (vystudoval prý – mimo jiiné soukromé školy, většinou bez udání místa - také obor užitá grafika na " <https://cs.wikipedia.org/…ní_um%C4%9Bleck%C3%A1_%C5%A1kola_designu&action=edit&redlink=1> střední soukromé umělecké škole designu“, jak se píše na Wikipedii. – A k té šibenici přidal po mafiánsku nábojníci na kapotu motoru. V pozoru stojící patrona na ten plech auta vypadla prý dědici progresívního rasového myšlení (ostře řezanými rysy sluli už bojovníci KKK) z kapsy jeho slušivého saka jen tak náhodou, omylem.

Ale pozor, v den, kdy jsem se mořil se školáky, abych je nenudil, slavil ten Turek, ano, právě v týž den svátku svaté Terezy, tedy ve středu, právě čtyřicet let na tom našem světě. Už čtyřicet! Kdo z jeho voličů jste si na to vzpomněli?! Dokonce ani Deník N o tom významném jubileu budoicího prezidenta nejen Motoristů ani necekl! Chápete tu nehoráznost? – Jen já – jeho poctivý NEvolič. A to ještě s Kříž(k)em po funuse, Snad mně Filip odpustí, mám to ve jménu jako v erbu.

Zato Turkův předseda – Ej, Macenko, Macinko, ko kokoko hned naléhavě upozornil veřejnost, že „zatímco, zatímco, co cocotu“ novináři, tedy nepřátelé, propírají a trápí volbami spravedlivě znaveného prezidenta Turka prkotinami, jakými jsou všechny jeho hříchy minulé, současné i budoucí, a tedy i zastrašování jakéhosi Sauda, vůbec ty pisálky z žumoy nezajímá, jak nízce unikají informace z policejních spisů. Patrně měl ten „Macinko, ko kokotu“ na mysli záznam z Turkova přestupkového řízení, kdy byl za tu prý jen takovou klukovinu popotahován, a pokutou potrestán Městskou policií. A tak je to v tažení proti pravicové elitě národa pořád. Jen počkej, zající! - Nu, pogodi!

Jak jsme „Šušňa“ v potkana proměnili

Školáci ze sídlišť se mnou srdnatě diskutovali (tedy kladli všetečné otázky) celou druhou hodinu besedy. Ptali se ne jednou, ale hned dvakrát, třikrát. Nenaučeně, bezprostředně, přirozeně, spontánně, bez stydlivého odstupu. Druháci! A to je ten krásný rozdíl mezi mnou, mými dávnými spolužáky a dnešními žáky už druhé třídy, co se zatím sotva sami naučili číst, psát a počítat. V polovině 50. let minulého století, kdy jsem byl v jejich věku já, se nás nebálo mluvit s dospěláky-cizáky tak pět, šest nejhubatějších. Ale ti dnešní mí „vrstevníci“ se mohli přetrhnout všichni! V jejich třídě jsou Češi, Číňan, Ukrajinci, Moldavanka, Srbka, Slovák, Rus… A mají se rády, jak mě děti ujistily. Někteří jen honem chtějí ještě víc umět česky.

Přátelská nadnárodní atmosféra v jejich třídě mi napovídala, že u těchto lidiček už si dezoláti, chcimírové, okamurovci či Motoristé jen sobě neškrtnou. Pěkné zjištění v našich dnech trudnomyslné skepse nad vší naší politickou zhovadilostí, kdy vítěz voleb, ještě ne u moci, prosazuje svoji podobu demoGracie po estébácku – třeba samolibě ušmudlanou schválností vynechat Piráty přI rozdílení parlamentních minipašalíků – a jeho ministrantka-Hranolka to do televizní kamery tlumočí s patřičným trhoveckým gustem. To jsme jim to dali! To mají za to! – No jo, ale za co? Napadá mi hned, že třeba právě za to, že českou politikou procházejí opravdu bez korupce! - Šikmooký archanděl téhož pojetí demoGracie už si vyhrnul rukávy k odvolání policejního prezidenta. Za to, že jeho sbor, co na tom, že samozřejmě bez jakéhokoliv politického zadání, řeší Japončíkovy rasistické volební plakáty.

Ale pozor: Už také rozmrzelá, nezvolená Jeho Uražená Ješitnost, donedávna tajemně vševědoucí vládní Veličenstvo, nyní bez mandátu, stále nechápající, že proto, že v roli ministra financí po dlouhé čtyři roky přes neustálá nabádání, že je ve funkci z vůle občanů, a aby tedy komunikovalo s opozicí, a proboha, hlavně s voličí, po čtyři roky jakoukoli komunikací velkopansky pohrdalo, a nyní prostřednictvím znovuzvoleného, avšak dosluhujícího předsedy vlády natruc odmítlo předat k diskusi rozpočet státu na rok 2026, protože Babiš přece řekl, že ho zahodí, a z gruntu předělá k obrazu svého rozhazovačství. A ne, a ne a ne! I kdyby prezident republiky dosluhující vládnoucí koalici k vrácení rozumu do hrsti vyzýval, už ho holt nemají. Ať si Babišův tým vymyslí rozpočet, jaký chce, ale bez nás… Ano, po nás třeba potopa!

Jako předškoláci a žáci prvního stupně místní dvoutřídky pro první až pátý postupmý ročník jsme se v těch Omicích my Horňáci od kostela mydlili s Dolňáiky ze Studýnky. Blátovými koulemi vrhanými z prutů – pěkně to svištělo, v zimě nahrazených sněhovými. V deseti nás to přešlo, Jen repetenta Slávka, který nás otravoval a šikanoval dál, zůstávaje i jako třináctiletý stále s námi, nikoli. České poslance ani v požehnaném věku ještě ne. My jsme romu Slávkovi podle věčné nudle u nosu přezdívali „Šušeň“, a on nás za to – pravda – mlátil hlava nehlava. Ale jen do chvíle, než jsme si na něho jednou přinesli deku, a nakládajíce mu na hřbet (bylo nás pět) zakleli jsme ho v potkana. – A on pak až do konce školního roku navštěvoval školu se zrcátkem, které ukradl z holení tatovi. Jeho rodič už byl zvyklý, že ho rum, borovička a žitná ve směsi s láhvovými sedmičkami Starobrna, národního podniku, každý den vracely do vývojového stádia lidoopa, a nezdárného synka vychovávat nestačil. - Každou přestávku se pak ten chudák Šušeň do toho popraskaného sklíčka koukal, jestli už se v odpornou velkou myš neproměnil. Bál se toho kouzla víc než nás.

Má to háček: České politice zrcátka tradičně chybí. A pak se její koryfejové diví, co se to do politiky dere.

Kdo je kdo

Ale zpět k Filipu Turkovi. Nechcete mu naložit jako my tehdy tomu Šušňovi?! Třeba na ustavující schůzi parlamentu? Zasloužtil by na holou, když v jeho výchově příbuzní i ústavy cosi zanedbali. I když osobně si myslím, že ani pak by nedospěl. Aspoň by ale jednou v české politice byla i trocha jiné legrace. Co jinak s nabobem v ochotnickém výkonu blazeovaného suveréna, co má rád jen ten svůj „tvrdej chlapáckej černej humor, vole“. Co na tom, že se jiným jeví spíš jako „natvrdlej“ a pako, které vyhovuje jen stejně zpovykaným týpkům pošlým z někdejšího veksláckého chóru. Ani ten řidičák mu za 245 kilometrů v hodině za plného provozu na české, místy nesjízdné dálnici nevzali. Přece se k tomu upřímně a bezelstně nakonec doznal. Radary ho ale nezachytily. Tak se s tím nedá nic dělat. Co je pro Turka pár tisícovek za to, že si zapomněl koupit dálniční známku! Ejhle, prý právní stát! A proti němu hrdina naší rozkradené epochy. Ecce homo – lepší než Timur a celá parta, Čuk i Gek, Vaska Trubačov, Pavlík Morozov, Pavka Korčagin i vojín Ivan Čonkin – a vlastně všichni dohromady udělají moc. Co na tom, že ne ve smyslu „hodně“, nýbrž uchvátit ovládnutí, a pak i vládnutí.

Turek přece ví, že Hitler v Německu v roce 1933 taky vyhrál svobodné demokratické volby.

Proboha, přečtěte si poměrně nedávno doňahňané heslo FILIP TUREK na Wikipedii. Je tam o něm už dnes víc informací než o Benito Mussolinim nebo o Adolfu Hitlerovi, tedy o jeho životních vzorech dohromady. Snůška osobně řízených prázdných slov a informací nulové lidské, profesní a společenské hodnoty o zakomplexovaném, ve čtyřiceti až překvapivě paranoidním osobnostním profilu, o strmě narůstající psychopatii s předstíraným rozhledem nespoutaného narcise. S permanentními ataky místy až nebezpečné posedlosti hrát bez morálních a lidských zábran a pravidel roli drsného, prostořekého, bohorovného chlápka jihoamerického (konfederačního) střihu. Což se projevuje ve vztahu k rasám, menšinám, ženám, soupeřům v životě i v politice, nebo i k jiným geopolitickým celkům, než jsou jeho bublinky jedno až pětičlenných vzdělanostních, politických a zájmových společenství i v činnostech s vesměs mizernými, a hlavně jen směšnýmí výsledky, například v jím sebedeklarované kariéře „amatérského automobilového závodníka“.

Například jím v roce 2006 založený automobilový klub příznivců vozů značky Jaguar, měl v roce 2023 tři členy. Vypovídající je na Wikipedii také údaj, že kromě automobilů se Turek rád věnuje i střelbě, a ve své sbírce zbraní má například <https://cs.wikipedia.org/…911> Colt 1911 .45ACP a <https://cs.wikipedia.org/…gle> Desert Eagle 50AE po <https://cs.wikipedia.org/…nák> Ivanu Jonákovi, kamarádovi, kterým se ten prezident chlubí, jinak známém, a již takřka zapomenutém objednavateli vraždy vlastní ženy. Atakdál.

Řečeno řečí člověčí: Z prdu umí prezident Motoristů jen sobě Filip Turek postavit zámek. V české politice proto má nejlepší předpoklady trvale se prosadit.

Tož tak.

Jiří P. Kříž