Jiří P. Kříž: PAVEL KOHOUT LISTOPADOVÉMU SAMETU 2025 aneb Co je v Česku super-anti-kontra-multi-extra-unikátní

Lidi milí, nejenom divadlu, nýbrž i politice příznivě naklonění,

do kulatého výročí čtyřicátin událostí listopadu 1989 zbývají čtyři léta.

Tedy přibližně stejný počet měsíců (čtyřicet osm), jaký má před sebou vláda zázračné jednoty, pohody a vzájemné podpory poslanecké imunity svých trestně stíhaných členů, jakož i podržtaškové podpory střetu zájmů předsedy, vydrží-li jí nerozborná spolupráce a vůle k nerespektování čehokoli, co Václav Havel v dobré víře mínil jako možnost vzniku občanské společnosti i ve východní části Evropy, s přidanou hodnotou nepolitické politiky.

Abychom si do toho roku 2029 stihli uvědomit vlastní chyby a omyly, k tomu vám posílám zatím tři možné duchovní pilíře, no, budu skromnější – takové malé podpůrné sloupky a doporučení k prospěšnému sebedovzdělávání. Ve snaze přimět nás všechny nenásilně, tedy neparfózně - k sebezpytu.

I.

Se svolenim, a vlastně s doporučením autora šířím dál jeho text

KOMU VĚNEC BUDIŽ DÁN

(naleznete ho jako přílohu tohoto e-mailu).

Se zkušeností jeho sedmadevadesáti jar ohlíží se spisovatel a dramatik Pavel Kohout za polistopadovou cestou jednoho z aktérů společensko-politického a hospodářského vývoje Česka v posledních třiceti šesti letech.

Potrpíme si u nás na příslušnost k rodině, a nic na tom nemění statistiky, dokládající padesátiprocentní rozvodovost, jednu z největších v zemích Evropy. A tak se vedle Praotce (Čech), Otce Vlasti (Karel IV.), Tatíčka (Masaryk), někdy dokonce Syna Vlasti a Otce Národa (Palacký), Mučedníka Vlasti (Karel Havlíček, ale ten Borovský), pyšníme i Matkou Vlasti (Marie Terezie, někdy Vlast sama), Dcerou i Zrádkyní Vlasti (Havlíčkova dcera Zdeňka; to druhé si vysloužila za to, že si jako Češka vzala polského důstojníka rakouské armády), ba dokonce i Zrádcem Národa (Sabina; oči nad jeho prohřešky přivíráváme s přihlédnutím k jeho autorství libreta k Smetanově Opeře Národa).

A tak si zvykáme také velikost jednoho ze strůjců osudů Česka po listopadu 1989 stvrzovat příbuzným jménem: Tata (Klaus).

Proč? - Jasnou a bilanční odpovědí je Kohoutův fejemail.

Skutečnost, že Kohoutův pichlavy text nevyšel v Echo 24, jemužto médiu byl určen a redakcí potvrzen,  

dokládá nejsmutnější polistopadový fakt: Aniž zrozen jest nový cenzorský úřad ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace, se známým protagonistou Miroslavem Sládkem, zakladatelem první polistopadové vlastenecké partaje – Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa), nesmrtelná cenzura vydala se v Česku na nový, plíživě dobyvačný pochod. Pěkně po bolševicku. - Příklad Echa 24 je křiklavý, nikoli však ojedinělý. Odkaz Listopadu 1989 proměňuje se tak nejenom přičiněním nového vládního slepence zázračně proměněných (metamorfovaných), drobečkově politikařících a úspěšně v politice podnikajících subjektů, ale i zásluhou preventivně jíž kalkulujících žurnalistických hvězd v typicky opatrnický (oportunní)

super-anti-kontra-multi-extra-unikátní guláš.

Přátelé, to právě tak začala normalizace na přelomu šestého a sedmého desetiletí minulého století!

II.

Pendantem (doplňkem, obdobou, protějškem) obrazu velkého narcise českého sametu budiž jedna z epizod kabaretu Národního divadla v Brně

LIDOVKY JDOU DO ŘITI

režiséra Radovana Lipuse (s Davidem Vávrou autora série o moderní české architektuře doma i ve světě Šumná města v ČT). Přesněji skeč Renaty Kalenské o Miloši Ubu, po požití obvyklého přísunu panáků Becherovky autorovi výroku Hitler je gentleman. Zlovolně ten svůj bonmot připsal Ferdinandu Peroutkovi v jeho Přítomnosti. „Vlevo dole!“ camral se neomylností své fotografické paměti hradní pán. Byl za tu lež pravomocně odsouzen a vyzván k omluvě. Je ale zrovna permanentně ve čtvrtém odboji, tak se s odprošením nepárá. Zemanovská, v jedovatý sarkasmus proměněná epizoda ze života snad opravdu posledního lumpenproletářskéjo prezidenta některých Čechů a Moravanů je vyvrcholením celku, k jehož reflektování se ještě určitě vrátím… Zatím upozorňuji ještě aspoň na sekvence Tomáše Vůjtka o Lidovkách za nacistické okupace, s rozzuřeným fýrerem na výletu v Brně, nebo Reného Levinského - o samizdatových Lidových novinách na konci normalizace, a o estébáckých výlovech jeho čtenářů, na nostalgický nekrolog Jana A. Pitínského na český do papíru tlačený tisk, a také na epizodu poslední – sci-fi o prozření a polepšení Andreje Babiše z pera Tomáše Baldýnského.

Premiéru měla ta krásně bilanční inscenace v brněnské Redutě 14. listopadu.

Reprízy o Lidovkách, které již ovšem v řiti jsou,

velice doporučuji zhlédnout ještě letos, ale i v roce 2026.

III.

V příštích čtyřech letech – do toho dalšího jubilea –

bude určitě dobré vrátit se také k mozku prospěšným textům Václava Havla.

Zejména k jeho epitafnímu dramatu ODCHÁZENÍ, jež sešup politické kultury na úroveň mafiózně korupčnického a vlasteneckého, v našich dnech již nepokrytě náckovského bulváru jasnozřivě prorokovalo i potvrzovalo. A nejen ve vedlejší, nikoli hlavní postavě (jak by bylo záhodno) podivuhodných iniciál – Vlastík Klein.

V dohlednu jeho poslední hru v žádném divadle nechystají, ale poučné náznaky změn fungování mocenských orgánů přináší i VYROZUMĚNÍ, které v režii Josefa Kačmarčíka od poloviny října hrají v Divadle MANA v pražských Vršovicích. Být to na mně dal bych tomu kousku podtitul Ptydepe se vrací na scénu: s Babišem, Havlíčkem, Schillerovou, Okamurou, Rajchlem, Turkem i s „ej, Macinko, Macinko, ko-kokotem“. No, a kde se to všechno zase vzalo, na to spolehlivě odpovídá Havlův faustovský opus POKOUŠENÍ. Od 21. listopadu je v režii Martina Glasera bude hrát Mahenovo divadlo ND Brno.

Faustové zůstávají, jen Mefistofelové se mění…

Lidé, čtěte!

Jiří P. Kříž