Jiří P. Kříž: Sbohem a šáteček
- Dana Mojzisova
- 24. 7.
- Minut čtení: 3
„Maláčová, Maláčova, ale která? Já jsem znal dvě,“ zamyslel se Švejk… „Ta z Brna se hned po převratu stala královnou krásy. Zhlédla se v tatovi Klausovi, a tak chvíli mluvila i za jeho modré ptáky, ještě když je lidi měli docela rádi. Vedla si tak chytře, že si jí všiml jeden dámský krejčí, taky z Brna, přirozeně jen tak z vrozeného VKUSu, podnikatel, kterému o pár let později stát daroval třetinu bytového fondu Ostravy – i s jeho stem a třemi tisícovkami živých duší… Rodila pak v Podolí, je mecenáškou mnoha dobrých věcí, tedy filantropka, jak se říká. A žijou spolu, panečku, dodnes… - Ta druhá je ze Stodu, co by kamenem dohodil od Ekologické likvidace vozidel Miroslava Bešty v Holýšově…“
Aha… Tož to bude
TA DRUHÁ,
pozdně koketní "děfče" s příšernou tmavou parukou (důvod, proč ji nosí, jí ovšem ani trochu nezávidím), a při zvlášť slavnostních příležitostech v ještě příšernější rudé róbě. Snad se na mě nebude zlobit, ale ten účes spolu s jedovatě podmanivým úsměvem ji už od pohledu proměňuje ve vrátnou před láhví od octa, ve které bydlí carevna Baba Jaga.
Co o ní ještě víme? Ba, pracovala i v Senátu. Jako úřednice, což obvykle nedodává. Jako by se za svůj třídní původ maličko styděla. A přece, povšimněte si - i některá diblíkovsky mimická gesta, zejména v oblasti ústního otvoru, má společná s šibalskou hranolkou Alčou Schillerovic (ANO). Ve výsledku ale vypouštějí obě podobně zapšklé duchy, vystavěné z negací čehokoliv pozitivního.
Nechat ze sebe jak z chlupaté deky tahat drobty odpovědí na otázky tak základní, jakými jsou příslušnost České republiky k EU nebo k obrannému paktu NATO?! A vytrvale se vyhýbat jakékoli přímé odpovědi při oblíbené hře škrholů a drben české politiky KECY O NIČEM? To jsou sóla z hájemství Jany Maláčové (*1981). Výstupní kvalita: pocitově stereotypní Maggi kostka verbální exprese, narušené sebejistoty a pohrdavé namyšlenosti, protože jen ona ví, že všechno je jinak, než si troufáte myslet a říkat vy.
V Interview ČT 24 v pondělí 21. července (je možné rozkliknout níže – EPILOG - a trápit se při něm jako já v prologu) chtěla občany úpěnlivě přesvědčit, že zná vyňatá slova, a protože se jí to nedařilo, když ji redaktor Takáč vytrvale vracel k tématu rozhovoru, rozhodla se kladením témat a otázek sama sobě ve ztracené půlhodince před večeří namluvit sobě i divákům, že má nad ním aspoň „navrch“.
Vše s okouzlujícím úsměvem něžného prázdna. Úbytě zcela pohltily zbytky její soudnosti. Shnilá slova, navíc v její mateřštině – nám tak dobře známém ptydepe - z ní padala jak voda z potočního prahu na Mumlavě. A Daniel Takáč se nedal, vytrval, a třásl s ní jak se zmrzlou mišpulí na svatého Mikuláše na zahradě u Stejskalů, kousek od konečné stanice lodní dopravy po Brněnském moři.
Jana Maláčová s vystudovaným marx-leninistou Zaorálkem, hanbou Masarykovy univerzity, totiž právě dovršili zmar české Sociální demokracie, kterou jsme v Brně s Janem Eliášem křísili už v roce 1968, a v letech 1989/1990 se skutečnými sociálními demokraty jsme ji i spoluobnovili. Všichni jsme uvedení na pamětní desce – slavnostně ji odhaloval B. Sobotka - nad vchodem do hospody Pod kaštanem v Komíně. Podobnost s názvem břevnovského hostince U kaštanu je náhodná; ten je ovšem svázán už s rokem 1878.
Kvůli stalinským komunistům, kariéristům Husákovy normalizace, a estébákům, kteří se po „velké sametové“ do České strany sociálně demokratické o překot hrnuli (ne že by do jiných partají ne!), a pak kvůli jejich následníkům, tedy po Zemanovi, Zaorálkovi, Škromachovi, Tvrdíkovi či Paroubkovi spolupachatelům jejich hrobařského díla Haškovi, Chovancovi, Foldynovi, Maláčové atd., jsem do té "nejstarší české politické strany" nakonec nikdy nevstoupil.
Poslední evropští sociální demokraté vyskočili z potápějící se lodi Socdem těsně před aktem proměny Maláčové a Zaorálka v apendix (slepé střevo) pavlačové populistky neotesaného střihu Kateřiny Konečné. Její KSČM už má definitivní „obrodu" taky konečně za sebou.
Ech, stačilo!!!
"Soušky a souzi", včíl lítě o koryta, a pěkně mezi sebou.
A už nikdy jinak.
Přesvědčí mě snad někdo, že tomu žalostně zbytkovému stádečku (jeden kariérista-„baran“ /nechovný/, druhý upřímná „ovca“, a s nimi pár všehoschopných) jde ještě o něco jiného než o stošedesátitisícové platy a o státní příspěvek za každého voliče? Okamura z toho přece spokojeně žije už deset a dvě léta! Podnikatelský záměr se tomu říká.
Na cestu do zapomnění nechť je vyprovodí jejich oblíbená hesla z pohádek o budování socialismu podle Stalinovy vize komunismu:
Kdo nepracuje, ať nejí.
Lepší doma krajíc chleba než v cizině kráva celá.
I ta jsou ovšem kradená z vyprávěnek starších.
Navíc přidávám
dvěma jmény pozměněnou moudrost od světového spisovatele,
či spíše od jeho sluhy Jakuba:
Pane, prozradím vám velké tajemství. Odvěký trik lidstva. VPŘED – to je kamkoli.
Kamkoli? (Pán se otáčí dokola.)
Kam se podíváte, všude je samé vpřed! (Jakub opisuje velkým gestem kruh.)
Ale to je báječné, Jakube! (Melancholicky): To je báječné. (Otáčí se kolem dokola.)
Ano, pane (se stejnou melancholií), taky se mi to líbí.
(Po kratší hře - Pán smutně):
Nuže, Jakube, Jano, Lubomíre - vpřed!
(Odcházejí šikmo dozadu.)
In: Jakub a jeho pán (nakladatelství Gallimard, 1981)
EPILOG:
Komentáře