Jiří P. Kříž: SLOVO K VĚCI S PRÁVNÍKEM JANEM KYSELOU (a sedm bodů žalmu JPK)

Lidi milí,

posílám vám v příloze brilantní analýzu ústavního právníka Jana Kysely na téma prezidentova práva (ne)zasahovat do procesu sestavování vlády předsedou vítězného hnutí parlamentních voleb 2025.

Ten text bude klást nároky na pozornost těch mezi námi, kdo si zvykli číst už jen několikařádková sdělení na sociálních sítích. Přesto vaší pozornosti rozhovor autorské trojice Markéty Boubínové, Jana Tvrdoně a Kateřiny Sikorové s Janem Kyselou pro Deník N doporučuji. Také proto, abyste se nemuseli zdržovat četbou prázdných mouder, uňahňávaných v kuchyňkách stran a hnutí v produkci snaživých P.R. týmů, ale ani výpotky žurnalistů, povyšujících se na všeználky ústavního i jakéhokoli jiného práva. Výsledkem jejich sebeobdivné činnosti jsou mizérii příštích let Čechů v Evropské unii zastírající, opatrně kolovrátková sdělení, co by prezident či budoucí premiér chtěli, měli, mohli, a zároveň raději nemuseli činit, aby…

K tomu podotýkám:

I.

Po předpokládaném brzkém zániku zbylých zbytných tištěných deníků se z množiny internetových médií jako nejkvalitnější profiluje spolu s nejrozšířenějšími Novinkami.cz a nejkvalitnějším Seznamem.cz především Deník N, kde analýza Jana Kysely vyšla. Není náhodné, že právě Deník N je bratrským médiem slovenského „denníku“ téhož jména. (Ano, vychází i tištěné verze, ale ať chceme nebo ne, jejich zánik je otázkou spíše dohledného času.) V Deníku N si pravidelně vychutnáte například eseje historika Timothy Snydera, věnujícího soustavnou pozornost dějinám zemí někdejšího východního bloku. Z jeho rozsáhlého díla vydaného i česky doporučuji ze všeho nejdříve vzít do rukou a pozorně prostudovat KRVAVÉ ZEMĚ. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem. – Nedoporučuji vám tuto knihu poprvé. - Ech, kdyby tak Okamura, Rajchl a jejich vlastenecký tým ještě uměli číst! Jejich permanentní „pitomioviny“ byly by možná inteligentnější! - Kyselovu analýzu vám posílám záměrně jako propagační pobídku k abonmá Deníku N, nahrazujícího v Česku strmý kvalitativní úpadek části tzv. seriózního tisku, zachraňujícího vlastní existování „objevnou“ bulvarizací. Ta přispívá k znesvéprávňování stále se zvětšující části vrstev české společnosti.

II.

Abych byl konkrétní (bez nároku na úplnost): K takovému úpadku přispívají například Lidovky.cz, (ustavoval jsem, a v letech 1990-1992 také vedl moravské redakce Lidových novin v Brně a v Ostravě). Po likvidační etapě v majetku českého oligarchy ruského typu ze Slovenska se stávají tribunou současného tzv. „čtvrtého českého odboje“, tedy skupin odpíračů demokratického uspořádání společnosti. Jejich ideologové nastolili již krátce po listopadu 1989 (privatizace, při které si oni sami „na chvíli zhasli“, a nám o tom nic neřekli) současný politický režim. Ten je možné bez zástěrek nazvat mafiánským (kmotrovským) kapitalismem. Pozdější vykonavatelé, a také jejich právě k moci nastupující pokračovatelé programově vyzývají nevzdělané vrstvy společnosti k nerespektování smyslu a užitečnosti zejména vědecké práce, ba dokonce přispívají k jejímu dehonestování. Taková rozvratná činnost začíná například popíráním smyslu aktivit rodící se občanské společnosti. Množí se duchaprázdně floskulové přívlastkové nálepkování. Zrodil se i diskvalifikační termín zastírající nedostatek argumentů a nenávist: „politické neziskovky“. Hlásní troubové společenského zmaru uplatňují vliv na snižování kvality základního školství. Nevzdělanost je lépe ovladatelná. Ano, mám na mysli prázdně navztekané projevy politických extrémistů soustředěných v podnikatelských bratrstvech SPD, Motoristé sobě, Stačilo!, i v ostatních marginálních, avšak nebezpečných politických sdruženích. - Ale pozor: Míním tím varováním ovšemže také činnost Institutu Václava Klause, jehož hmatatelným výsledkem je pouze „sepisovatelská“ posedlosti čili grafománie jeho zakladatele (podrobněji o tom ve „fejemailu“ Pavla Kohouta Komu věnec budiž dán? v Přítomnosti - a pak už jen výchova přidrzlé polické lůzy: Její první generace se chválabohu rozředila v Okamurově SPD (zakladatel Svobodných Petr Mach i jeho snaživý pokračovatel Libor Vondráček), druhá zvedá prapor degradační náckovské politické šmíry s Motoristy (jen) sobě.

Upozorňuji na můj osobní komplex škaredosti, kdykoli pohlédnu do zrcadla, pak usednu k obrazovce TV, a mé zraky spočinou na jejich oblečení (slušivé tmavé oblečky, béžové svrchníky, zadečky určené pouze pro pohodlné sezení v obřích osobních automobilech), především ale na hezkých, někdy i ostře modelovaných, sebevědomých tvářích, jako vystřižených z náborových plakátů jednotek Waffen-SS či z propagačních letáků k filmům o hrdinech KKK (pro neznalé této zkratky: Ku-klux-klan). Pak ale usmívajíce se vlídně, vybavení podmanivým úsměvem (někteří) promluví – a ouvej… Ducha prázdno (záměrně dvojslovné).

III.

Ještě jeden titul v úpadku profesní etiky zníním: Echo24. Vzpomínky na pro ohebné pohodlný čas normalizace vedly v tomto médiu už nejenom k prvnímu stupni rezignace na svobodu projevu uplatňováním osvědčeného krotícího prostředku ze začátku Husákovy éry – autocenzury, zakrývané zástěrkou relativizování faktů, které jsou empiricky zřejmé. Echo24 je ale ještě o krok dál. Jeho redakce uvedla do praxe již také přímé cenzurní zásahy, což se mně podařilo dokázat Echem24 přislíbeným, a vzápětí odmítnutým publikováním Kohoutova již zmíněného „fejemailu“ Komu věnec budiž dán? dotýkajícího se dlouhodobé společensky rozvratné činnosti také již zmíněného Institutu taty Klause, jednoho z hlavních aktérů rozplynutí nadějí a étosu roku 1989 v širších vrstvách občanů.

IV.

Vlastním určením jsem kritik literatury, divadla, filmu, a také příležitostný politický publicista pyšnící se generační anomálií absence zkoušky z marxismu-leninismu, zato přiznávaným majetnictvím examinátorova hodnotícího stupně „výborný“ v oboru politologie, zapsané ve VŠ indexu z let 1965 až 1970. Dovolím si proto konstatovat, že v případě doyena spisovatelského řemesla Pavla Kohouta (97) je text Komu věnec budiž dán? jedním z jeho nejlepších, ne-li rovnou nejlepší publicistický konstrukt, jaký stvořil v posledních deseti letech... A na jaké jsme bývali zvyklí v jeho životní etapě spojené s disentem (spoluautor Charty 77), tedy v čase, který mu zbýval, než ho příslušníci StB při návratu z Rakouska - i s jeho ženou Jelenou Mašínovou, dej jí pánbů klidné odpočinutí - v jejich osobním automobilu doslova vytlačili za čáru železné závory, oddělující zadrátovanou klec ČSSR od svobodného evropského světa, aby je pak oba nazývali emigranty (1978)… Kohoutovo osobní účtování s mládežnickým budovatelským nadšením 40. a 50. let shrnul později spisovatel a dramatik jako už nikdy nikdo jiný do otevřené sebereflexe v eseji Selhání intelektu (ROK – Revue otevřené kultury, 2/1992). Že tyto dva zásadní texty dosud nejsou v čítankách, neslouží ke cti naší vyprázdněné doby!

Doznávám, že jsem se přičinil o to, aby Komu věnec budiž dán? vyšel místo v Echo24 v Přítomnosti (založené roku 1924 s osobním finančním přispěním TGM Ferdinandem Peroutkou, ano tím, o kterém nejhorší prezident historie Čechů a Moravanů – mám na mysli Miloše Ubu, aby nebylo pochyb – po požití obvyklé denní dávky osobní alkoholové směsi rozjařeně prohlásil - hlava mu při tom div neupadla - že ten Peroutka, jehož Cena se v Česku každoročně uděluje, do titulku jedné své stati v Přítomnosti vložil vpravdě Zamana hodnou myšlenku, totiž že Hitler je gentleman; autor té ušmudlané pomluvy, za kterou byl soudem prohlášen za lháře, se Peroutkově vnučce, která spor vyvolala, dosud neomluvil. –( Přítomnost vydává dnes vnuk původního vydavatele, Martin J. Stránský.) - A ještě jsem ten Kohoutův „fejemail“ – Echu24 a jeho cenzorům natruc a k hanbě – poslal do PEN klubu (Tomio, a kluci tatovi, to není „politická neziskovka“, ale jen Ćeské centrum Mezinárodního PEN klubu založeného r. 1921 v londýnském Florenc Retaurant - něco jako Pražská kavárna, abyste tomu rozuměli. A ten název, to jsou Poets, Playwrights, Editors, Essayists, Novelists (tedy básníci, dramatici, vydavatelé, esejisté, romanopisci), tedy ti, kdo vládnou perem, anglicky pen, jak jistě víte.  Kdybyste si přečetli stanovy PEN klubu, zhrozili byste se. A nebo byste mu začali fandit. Jeho náplní je i politika! - A tak ten Kohoutův „fejemail“ vyšel i v Aktualitách Českého PEN klubu.

V.

Houba preventivní rezignace a zmaru prorůstá už také do veřejnoprávních sdělovacích prostředků. Místo komentářů duchaprázdná mudrování ve stylu „koleda, koleda, koleda“, donekonečna omílaná, a tedy otravující, unavující, stále častěji přežvykující jen zástupná témata, a hlavně – bez vize, co s Českém v Evropě ve 30. či v 50. letech. Odraz rozvratné činnosti mocenských partiček různě úspěšných, hamižností posedlých podnikatelů v politice. Na praporu místo Pravda vítězí! heslo Po nás potopa! Tito mouřeníni české politiky vlastně už nepotřebují ani členskou základnu. Jen voliče. A těm stačí trocha veselého cirkusu na primitivních předvolebních spotech a vypocené dehonestační nálepky proti soupeřům… - Letmý pohled třeba na Otázky Václava Moravce. Fandil jsem jejich protagonistovi „voko“, tedy jedenadvacet let, vyjádřeno po karbanicku. Ani písmenkem se nepřipojuji k těm, jimž je nepohodlná, byť už pro jistotu jalovějící publicistika ČT, natožpak ke zmíněné politické lůze, usilující o proměnu veřejnoprávních médií ve vytoužené, a také Klausem-seniorem poprvé nastolené potřebě „vládních vlnek“ respektive dnes spíše státních podob televize, rozhlasu a ČTK – rozumějme ovládnutí médií závislých pak na vůli parlamentních dobrodějů rozdávajících drobty z rozpočtu.

Ale není na V. Moravcovi přímo hmatatelně vidět rezignovanost, s jakou proměňuje kdysi zásadní politickou diskusi (byť takřka výhradně s politiky namísto s jejich kritiky, jak je to obvyklé i v okolních zemích, v nichž nepočítají jen procentní vyváženost) na úsměvně žertovné, a vzápětí takové vztekle sousedské, avšak veskrze fádní výstupy překřikujících se kašpárků, kalupinek a trhovců české politiky? Ze všeho nejvíc se jejich aktéři podobají už jen z papundeklu vystřiženým figurkám trhovců z Líšně prodávajících „kchél“, „karfiól“ či „turkyň“ na Zelném rynku.

VI.

A ta vize Česka aspoň pro příštích dvacet, třicet let v Evropě?! Není. Neexistuje. Ti dneska u moci neznajíce historii státu, který se právě teď rozhodli zřídit, ve smyslu zničit jeho dosavadní demokratický status po duchu vlastní nevzdělanosti, doplňované namísto v kurzech Večerní univerzity marxismu-leninismu (VUML) - v lepším případě na dýcháncích v Institututu taty Klause, v tom horším vstřebáváním rozbíječských praktik bratrských extremistických hnutí v Rakousku, Německu, ve Francii, Nizozemsku atd., a ti nejdále dohlédající – i když stále ještě pro jistotu tutlavě, zajíkavě a se stydlivým úsměvm a se zámlkami, když jsou tázáni – vidí spásu rovnou v náručí cára Putina. Orbánův a Ficův příklad vybízí přece k obnovení nikdy řádně nefungujících vztahů ve Visegrádské čtyřce. Nepoučeni historií netuší, že pro takovou obludnost – jakou je Pitomiem a jeho kumpány osnované vystoupení z Unie a ze struktur NATO – nikdy ovšem nezískají Poláky. Ti mají s Rusy nejenom po VŘSR onačejší zkušenosti. Zažili s nimi nikoli trojí, nýbrž čtvero dělení (to poslední, komunisty nikdy nepřiznané, v roce 1939!) Také Maďaři nejsou bez zkušenosti, jsou ale ještě nevzdělanější než Slováci a Češi A vždy na straně domněle silnějšího: jednou Habsburků, podruhé Hitlera, potřetí Stalina, počtvrté Putina… A tak se V4 2+2 jen promění na V4 3+1. Nějak ale zaniklo v balábile povolebního politikaření, že Poláci viditelně zrychlili krok, a už je zvou do rodiny G20. Jen tak mezi námi: Vzpomene si ještě u nás někdo, že po druhé světové válce patřilo Československo mezi deset států světa s nejvyspělejší ekonomikou?! I když možná také proto, že tehdy bylo jednou z nejméně válkou zničených zemí…

Nabízená ruka k opravdové spolupráci přivádí v Česku dokonce i mladé české vlastence od úleků až k amoku. Teprve 2. prosince zaregistrovali, že několik pětiletek existující a oceňovaná iniciativa mladých, sdružených ve společenství Meeting Brno připravuje na květen 2026 do města kdysi tří národů Sudetoněmecké dny. Ó, jak se zhrozili Klausovi Svobodní (ti rozpuštění v SPD) i rychlí a bystří Motoristé (na  dálnici v Česku 245 km/h, v Německu 315 km/h) nad iniciativou opravdu mladých, kteří po duchu jimi všeobecně uznávané pospolitosti zemí sdružených v příští Federaci evropských států (FES) konání toho setkání v jihomoravské metropoli iniciují a připravují. – Po éře nekonečných vzájemných revanšů! - Bylo mi zhlédnout ve zpravodajských relacích České televize ochotnickou navztekaností pokřivené ksichty Klausovy mladé gardy, když slovně nebyli ti tatovi pokračovatelé schopni jakkoli příští událost komentovat. Romanopisec by napsal: Z hrdel draly se jim pouze zvířecké skřeky nevole. -  Už jenom emeritní socdemáci Jaroslav Foldyna a Michal Hašek (první skončil ve stádečku Okamury, druhý u Rajchla; panečku, to jsou kariéry!) umí se nad Sudeťáky pohoršovat horlivěji, tedy nenávidět Němce ještě zavileji, nést dál pochodeň Klause, absolventa kurzu v Prognostickém ústavu (založeném z podnětu KGB) a milovat Putinovy vlky vroucněji. Neměli by jako muzeální kostlivce do skříně zavřít konečně už je? - Hm, nestačilo by to.

VII.

Dost nářků a ironie, a přečtěte si text z právnické dílny Jana Kysely o naději a o důvěře v základní morální pilíř moci – kterým zatím zůstává – bohužel už jen prezident Petr Pavel. – To není pochyba nad odkazem osobností, které nás nejprve s OF, a potom s OH, ODS, ODA, ČSSD atd. vyváděly z marasmu české verze stalinského bolševismu. Za dlouhý výčet jmen dvě: Miroslava Němcová, Pavel Rychetský. Ale ocitli se ve svých stranách v menšině nad převažující hrabivou většinou, která práci pro celek zaměnila za osobní mocenské a majetkové ambice, a hlavně za lež a kabinetní techtle mechtle. Výsledkem je už jen těžko vyléčitelné dnešní Česko, a také společnost vzdalující se aktivnímu občanství, svobodě, bezpečí, spravedlnosti a právu… Jedním slovem: DEMOKRACII.

Lidé, čtěte! Kdo tuto činnost ještě nezaměnil se závislostí na otupujících sociálních sítích, může se připojit k těm, kdo stále (i když poněkud bláhově) věří, že

PRAVDA A LÁSKA ZVÍTĚZÍ NAD LŽÍ A NENÁVISTÍ.

Ostatně varovné Vyrozumění Václava Havla (1965) hrají od října v režii Josefa Kačmarčíka v pražském Divadle MANA ve Vršovicích, a jeho novější, ještě naléhavější Pokoušení (1985) od listopadu v Mahenově divadle ND Brno – režie Martin Glaser… Jsem zvědavý, kde po odmlce znovu nasadí jeho dnes nejaktuálnější Odcházení (2007). A nechejte si i chvilku na přeposlání tohoto „poslání“ lidem, kteří se ještě nebojí přemýšlet s vámi, a tedy s námi.

Jiří P. Kříž

P.S.: Kohoutův „fejemail“ Komu věnec budiž dán? vyšel v Aktualitách PEN klubu před týdnem.

JAN KYSELA A KOMPETENCE.docx

Stáhnout DOCX • 267KB