Jiří P. Kříž: Ty nejsi blbá, ale extravagantní / recenze: film Máma Jiřího Stracha /

Jiří P. Kříž

Jako bychom se báli dojetí. Připustit, že nám příběh může do očí vtlačit palčivé vlhko, a že se dáma nebo děti vedle nás neobejdou bez kapesníku, není ale přiznáním slabošství. V módě bývá silácky buranské a vulgární prázdno nebo jednoduchý svět originálních opilců vydávaných stále ještě za vzdor proti společnosti, která ale za ztroskotávání osudů dneska už většinou nemůže. Běda tvůrcům, kteří se věnují opravdové lidskosti, kteří špendlíkem dolují sílu obyčejného člověka – a běda i nám, nepěkným slovem konzumentům, spoluúčastným na jejich cestách, někdy křížových. Východní Slované našli výraz přesnější: „chožděnije po mukam“.

Takovým dílem je nový film Máma Jiřího Stracha podle scénáře Marka Epsteina, realizovaný brněnským televizním studiem a uvedený na obrazovky v prosinci o Stříbrné neděli. Příběh ponurý už tím, že se odvíjí v normalizačním bezčasí ve dvou konkrétních letopočtech: 1982 a 1988. Přesto obě dějová pásma režisér spolu se střihačem Janem Mattlachem odlišili zprvu až komplikovanou skladbou, vystihující v prvním případě pestrobarevnou podzimní krajinnou impresí rozkladnou dobovou atmosféru marného útěku ústředních hrdinek do svobodného světa vysněných indiánských hrdinů, a v tom druhém šedivost končícího represívního režimu a jeho stádní výchovy v dětských domovech, a jen přežívání, nikoli aspoň poléčování v psychiatrických léčebnách. To druhé, v ještě vyostřenější likvidační osobnostní rovině, nezobrazuje kumšt poprvé. Připomenu jen Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové s proslulými klecovými lůžky.

Na skřipci T. Stejskala

Titulní hrdinkou je matka Lilian s inteligenčním kvocientem kolem padesáti bodů, tedy na hranici demence. Hraje ji jedním slovem znamenitě, a příkladně s prostředím v rámci studia role obeznámená Elizaveta Maximová. Lilian do jiného stavu v patnácti uvedl nezjištěný otec. Dceru Malvínu porodila na rozhraní léta a podzimu 1973. Tu mladší představuje Valentýna Bučková, patnáctiletou Sophia Šporclová. Obě v dětských rolích s bezprostředností a přesvědčivostí, jakou jsme naposledy mohli obdivovat u Yvetty Kornové nebo u Tomáše Holého. Po ztrátě rodičů se matky i dcerky ujala „dobrá duše“ – žily takové na českém i moravském venkově - „babi“ Holasová (Dana Syslová), sama bezdětná, odcházející zrovna do penze. Pečovala o ně s porozuměním a láskou jako o vlastní. Až do náhlé smrti, okamžiku, kdy pro devítiletou Malvínu a o šestnáct let starší Lilian, utrpení začíná.

Je někdy dobré nechat filmové dílo v duši doznít než se prsit tím, že jsem ho dokázal odstřelit první. A třeba o premiéře píšu už jako poslední, až v novém roce. Znám proto takřka kompletní kritickou odezvu. A tak vím, že Mirka Spáčilová, která nikdy žádnému dílu nedá 100%, ocenila na iDnes Mámu hodně vysoko – procenty 80, Lenka Hloušková na Novinkách 85, Jiří Cysař na Cysnews nadělil dokonce 99%! Recenzentka Tonula na ČSFD (Česko-Slovenská filmová databáze) dala maximum – pět hvězdiček, Pafka čtyři. Film pochválili také Gabriela Kováříková v Deníku.cz, Václav Kovařík na Médium.cz i další recenzenti.

Ale pozor! Martin Svoboda na Totafilmu byl skoupější – jen 34%, Tetsuo, Matty, Bluntman a Xxmartinxx na ČSFD beze slov vystřelili po jedné hvězdičce. Tomáš Stejskal na Seznamu.cz se číselně nevyjádřil, zato zasršel nenávistí víc než Turek na sociálních sítích na adresu romské holčičky, kterou jeho duchovní blíženci málem upálili. Píše o „kýčovitém dojímání“, o Strachově „diletantismu“ a vyčítá Maximové, proč se vůbec zapojila do tak mizerného projektu. Její Lilian je prý jen „pasívním

zesilovačem emocí“ a je pouze „součást zprávy, že v institucích – ať už komunistických nebo současných – se lidé neměli dobře a že u ‚babičky“ doma bylo oběma ženám lépe.“ Autor klade v recenzi nakonec návodně sugestivní otázky: „Jde o výsledek nereflektovaného neumětelství hnaného ‚správnými‘ důvody, nebo prostě jen o cynické spoléhání na vděčná témata a přežilou televizní machu?“

Uf. Rád bych se autora zeptal, jestli sám rozumí tomu, co v pointě citovaného slovního „diarrhée“ napsal. Ejhle – funébrkanón. Na server Seznamu vložil svůj názor v minutě, ve které premiéra 14. prosince ve 21:45 na ČT1 končila. Panečku, to je rychlost! Osobně ho ovšem podezírám, že chtěl předznamenat tón dalších reflexí, případně pohrozit ještě mladším kolegům, aby se nemýlili případným pozitivním přijetím díla. Co kdyby chtěli další velice dobrý Strachův film dokonce pochválit?!

No, střelil se „Stýskal“ jen do vlastní nohy. Proč režiséra nenávidí, nevyjevil, jen cítil nutkavou a neovladatelnou potřebu do jeho díla si likvidačně kopnout. Pro jistotu připomněl, jak ještě příšernějšími filmy jsou –zase jen podle něj ovšem – také Strachova Klec nebo Svatá. Jeho dva filmy s moc dobrou Jiřinou Bohdalovou.

Žádný strach o Stracha

V okamžiku, kdy se Malvína dovídá, že budou po smrti paní Holasové rozděleny do ústavů, utečou jak indiánské kmeny před bledými tvářemi do hor. Devítiletá se stará o pětadvacetiletou, až z toho stále studenějšího podzimu – lesy jsou barevnější a bouřky se mění v plískanice – málem umře. Lilian při hledání pomoci, a v panické hrůze, že jí jakýsi chlap v chalupě, kam doklopýtá, neschopná komunikovat, zase chce ublížit, bodne toho dobráka (epizodka Zdeňka Žáka) nožem. Nezabije, osud těch dvou je ale na příštích šest let institucionálně zpečetěn.

Dcera se s matkou nemá setkat ani po vydání občanského průkazu, protože Lilian drží v kroměřížském blázinci v detenci, kam mohou „děti“ bez doprovodu až od osmnácti. Nikoho nepoznává, je apatická, občas mívá záchvaty zuřivosti. Malvína za ní z Račic na Drahanské vysočině o prázdninách uteče před nástupem na gymnázium. Setkání s nemohoucí mámou je pro ni velkým šokem. Naštěstí potká „dobráckou doktorku“ (podle Stejskala), ve skutečnosti vzácnou představitelku člověka přemýšlejícího lidsky a s porozuměním o psychiatrických pacientech v reálně socialistické léčebně. Ta okamžitě odhalí při setkání Lilianiny dcery a těžce postižené matky kýžený podnět k reakci, a tedy snad i cestu k částečnému zlepšení neutěšeného stavu…

Nevím, jaký konec příběhu by si přál zuřivý ostřelovač, aby nemusel psát o diletantství a o kýči, poučen jen jeho nejtriviálnější definicí o líbivosti, avšak umělecké bezhodnotě artefaktu – s kopcem sentimentality a dalších falešně prezentovaných emocí pokřivujících realitu, a vydávaného za dílo.

Jiří Strach a herci (další figurky vytvořili mimo jiné komedianti z Husy na provázku a z Hadivadla), se kterými svůj kumštýřský záměr – reflektovat společenskou situaci v konkrétním prostředí, zemi a místě, případně akcentovat nezastupitelnost rodinného vztahu, byť v případě „babi“ Holasové vlastně cizí osoby, před neosobním institucionalismem, zvláště v režimu popírajícím základní práva člověka a „vyrábějícím“ z homo sapiens lépe ovladatelného stádního tvora. Takovým projevem lásky může být třeba jen Malvínina vzpomínka na „babinino“ laskavé peskování Lilian: „Ty nejsi blbá, ale extravagantní.“

Začíná to drobnou šikanou Vychovatelky (Lenka Krobotová) v dětském domově v Račicích: “Malvíno. můžeš za sebou zavřít ty dveře?!“. A když příkaz splní: „Malvíno, můžeš ty dveře nechat otevřené, po tobě přijdou ještě další!“ – Režisér ale nezapomněl na ostrůvky naděje. Od skutečně individuálního přístupu ředitele dětského domova Gregora (Pavel Kříž) k složité, kolektivní výchovou do opozice

vháněné, předčasně dětství ztrativší Malvíně, až k doktorce Šternové (Veronika Freimanová), kterou zajímají nová řešení, v léčebné péči, a která kvůli nim neváhá vzepřít se předpisům (ne)řádu.

Najít, a vůbec hledat v tom – ano – smutném příběhu, východisko, nebylo pro tvůrce nijak lehké. O potřebě vypravovat takové osudy jsem se zmínil hned v prvním odstavci. Chtěl bych se ještě zastat divákova práva na dojetí, které není projevem sentimentu, nýbrž účastí na bolestí jiných. A naopak rezolutně nesouhlasit s cynismem, s jakým je možné popřít potřebu právě takových pohledů na život. A pobouřeně se vzepřít siláckým, ve skutečnosti jen velice nízkým, fakty, vzděláním ani zkušeností nedoloženým tvrzením. „Doják o handicapované mámě. Jiří Strach jen lacině ždímá emoce,“ shrnuje už v titulku recenzentský vřešťan…

Co myslíte? Je prospěšnější akceptovat názor, jak ho předkládá tvůrce, a způsob, jakým ho tlumočí lidem, kterým chce přinést informaci o bezvýchodnosti konkrétního příběhu, a svoji osobní vizi o možných vektorech pochopení, nebo si ho ošklivit a rozkřičet takové mínění po světě se siláckou bohorovností plnou nálepek, jež jsou falešné, nepřesné, podjaté, a k autorům nenávistné?

To je možné velice snadno a osobně si ověřit:

Strachův film je dostupný na iVysílání – televize, pořady a videa online / Česká televize – Filmy – ikona Máma. Díky velké sledovanosti se k ní proklikáte velice rychle.