Jiří P. Kříž: VSTUP DO SEZÓNY MÁ ŽENSKOU TVÁŘ
Motto: V neděli 20. září přijede z Francie do MeetFactory v Praze na první reprízu své hry Infračervené (v 18 hodin) Evropanka Esther Bol. Diskuse po představení bude určitě neměně exponovaná. Doporučuji. - Já o zážitek přijdu. Budu na Madeiře ochutnávat místní burčák, kterému tam říkají „la mosta“ (čti mošta).
Není to první premiéra nové divadelní sezóny, rozhodně se jí však stává s přihlédnutím k tématu či naléhavosti a kvalitě výpovědi inscenace hry původně Rusky Asji Vološiny (*1985) žijící ve Francii. V překladu Mariny Feltové ji na „off-off Smíchov“ do MeetFactory v Praze, přivedla Martina Frejová Krátká.
S premiérou 9. září stává se Infračervené zoufalým výkřikem, varováním před koncem civilizace, výpovědí o posthumánní epoše, vyjádřením generačního zoufalství z bezvýchodnosti a nulové perspektivy běhu světa řízeného stále odpudivějšími a temnějšími stařeckými alfa samci, připouštějícími ve vlastní bohorovné nadutosti deklasovat člověka na účastníka jedné velké reality show. Jen její vítěz má šanci získat občanství v zemi snů a svobody, ostatní budou vyhoštěni zpět do teritorií vraždění, zkázy, hladu, bídy a zmaru.
Milovala jsem svou zemi
Česká kulturní veřejnost ještě nevstřebala jméno Bol, jak by měla. Do roku 2022 žila v Petrohradě. Její hry dobývají nyní Evropu. Hrávaly se ovšem po celém Rusku, kde se těšívaly nadšenému přijetí. Na protest proti Putinově vpádu na Ukrajinu opustila Vološina vlast, kde její jméno – jako tolik jiných nadějí v krátkém období po Gorbačovově perestrojce a glasnosti, v čase neuvěřitelné demokratizace marx-leninského carství – vynuceně zmizelo z paměti, a ona si tedy jméno v nové vlasti změnila. Její text Máma uvedl nejprve Český rozhlas. V roce 2025 pak tato hra omráčila diváky pražské Palmovky. V postavě Olji excelovala Tereza Dočkalová, a přesvědčila dokonce i porotu Thálie, která jí přisoudila už druhé ocenění toho jména. První obdržela roku 2017 za historicky nejlepší, suverénní herecký výkon v témže divadle v titulní roli Ibsenovy Nory v režii Jana Nebeského.
Když se spojí kvalita, stávají se zázraky. Po rozhlasové verzi Mámy pro Vltavu již v roce 2022 přivedli Esther Boll na české scény překladatelka Marina Feltová, a Tomáš Soldán. Ten režíroval nejenom Mámu Pod Palmovkou, ale již před ní roku 2023 v MeetFactory scénické čtení jejího divadelního „doku-protestsongu“ Crime - k prvnímu výročí děsivé, teroristické války proti Ukrajině. Také s Terezou Dočkalovou, a s Anitou Krausovou, Veronikou Lazorčákovou a Jakubem Gottwaldem. - Autorčino krédo: „Milovala jsem svou zem do 24. února 2022 a snažila se sebe i ji omlouvat. Ale dnešní Rusko je zemí vrahů. Žádné odstíny už nejsou.”
Pro Infračervené se z režiséra Soldána stal dramaturg, a nastudování svěřili v MeetFactory Martině Frejové Krátké (*1984), pro změnu zatím málo doceněné osobnosti českého divadla. Školené na brněnské JAMU na klaunku ještě Ctiborem Turbou. Absolvovala nakonec činoherní herectví, a její první štací se stala legendární Husa na provázku. Stále častěji září také v režisérské profesi. Její znamenité Cry Baby Cry ve Švandově divadle se hrálo od roku 2013 deset a půl roku. Od června sklízí úspěchy její Alenka podle Lewise Carrolla na Lodi Tajemství bratří Formanů.
Dějinné perpetuum mobile
Ne náhodou citují autoři inscenace v tištěném programu – dokonce dvakrát – amerického historika Timothy Snydera. Ech, kdyby tak čeští kvazipolitikové, například z SPD, uměli číst, a dokázali aspoň přeslabikovat jeho Krvavé země, možná by byli méně proruští. „Autoritářství nefunguje tak, že by někdo vynucoval víru v jedinou ideologii, říká spíš: Nevěřte ničemu, neexistují žádné autority, neexistují žádní odborníci, neexistují žádná fakta. A za takových podmínek, na téhle kluzké ploše, vyhrávají ti, kdo umí nejlépe lhát.“
V reality show Infračerveného je lež povolena už v prvním kole soutěže o získání občanství USA (jméno jediné země, jež je možné vyslovit, aniž účastník „ztrácí kytičku“). Ze tří faktů o životě soutěžícího smí být jeden smyšlený.
A tak se na nepřipravené diváky začne valit hrůza: neuvěřitelná, tvrdá, šokující, nelidská, krutá, o žití v totalitách, v hladomorech, o útrapách v zajetí, o mučení zajatců, zvláště zajatkyň, o útěcích, o marnosti, o pýše vítězů, o rezignaci ujařmených… Monology, dialogy, zprávy o běsech vymýšlených člověkem proti člověku, o ztrátě lidství namísto naděje, kterou homo sapiens ještě před pár lety vkládal do začátku nového tisíciletí. - Jen pro pořádek připomínám pro humanitně vzdělané, že „infračervené“ světlo umožňuje například noční vidění tmou skrytého. Patří k běžné zbrojní výbavě současných armád. V přeneseném významosloví může tedy „infračervené“ osvětlit i mnohé, co by si lidé přáli, aby zůstalo nenasvícené, schováno.
Všechno v Infračerveném dramatičky Esther Bol a režisérky Martiny Frejové Krátké vězí v jakémsi akváriu televizního studia bez moderátora, řízeného jen telefonem, přístrojem záměrně muzeálním, v barvě připomínající diktátorské vybavení nedobytných bunkrů vůdců divného 20. století. S pojetím scénografa Petra Breyly Nováka i s příběhy dokonale souzní ponurý, temný, pokolikáté již emočně exponovaný, obraz zvukově mistrovsky dotvářející hudební part Vladivojny la Chia. Všechno se to na diváky valí jako halucinogen, jako deka přikrývající stud za nemožnost vrátit svět aspoň do bodu, kdy se ocitl dvěma světovými válkami mentálně vyčerpaný, a lidé si sliboval věčný mír. Ale jen do chvíle, než ho uchvátili a začali křivit a bořit diktátoři noví, stejně popudliví, psychopatičtí, mocichtiví, nemilosrdní, krutí.
V akváriu beznaděje se ocitlo šest zoufalců jak v gladiátorské aréně. Jejich zápasu o život přihlíží dav pobavených, a kdesi ve skrytu rozhoduje – na rozdíl od viditelného římského císaře – anonymní porota. Otočením palce nahoru či dolů určí na elektronickém zařízení, kdo přežije, a kdo je určen k zatracení.
Nejvíc prostoru má Hynek Chmelař, představitel nejstaršího imigranta Oscara. Rve se o místo v ráji, o který však usilují i další účastníci show, nejrůznější etnické a lidské typy zastupované Annette Nesvadbovou, Terezou Chytilovou, Klárou Suchou, Janem Jankovským a Farazem Alamem z Indie, jehož monology pronášené v hindštině přeložila Dana Hábová. - Vlastně nevzbuzují lítost, jejich zápas je plný faulů a vzájemných podrazů. Individuality podřízené již autorkou Esther Bolovou pouze velkému plátnu osamělosti, opuštěnosti, úzkosti a zoufalství z dalšího pokračování vlastního života, často na úkor jiných. Obecněji – v neprospěch budoucnosti lidského rodu.
Platí to jen o Rusku?
V tom zoufalství není možné dospět k věrohodné katarzi. Je pravděpodobné, že lidé možná uvěří v novou boží existenci, vysní si Spasitele, ten je ovšem nepřijatelný především pro osnovatele budoucnosti jako zábavné show, která má svoji sledovanost, reklamu, sponzory a spolehlivě účinný „dyzajn“.
A tak zatímco šestice soutěžících sní o ráji, jeho samozvaní majitelé mění ta území, domněle ještě bez prvotního hříchu, jednou ve vlastní firmy, jindy ve víru, že působit sousedovi peklo je jistotou ráje pro nás. Nebo se pyšní mnohomluvně chvástavou mocí unášet prezidenty, ukončovat válku v několika dnech, a v ještě jiné části světa ve stejné lhůtě měnit nelidské režimy v blažená místa – za cenu destrukce a vraždění jejich občanů, byť poddaných.
Všechno děje se ve jménu idey, že „dějiny skončily“, studená válka je dávno za námi a konečně přichází nový řád. Jediné, čeho zatím stvořitelé vítězných rájů dosáhli, je nová vlna nenávistného nacionalismu, pomsty, revanše za křivdy skutečné, domnělé i smyšlené, často vlastně jen ve jménu nového zvětšování životního prostoru – „Lebensraum“. Do písmene se shoduji s Timothy Snyderem: „Zkus říct například lidem v Rusku, že dějiny skončily. Odpověď, co uslyšíš, je: Ještě jsme ani nezačali.“
Lidé, kteří si to s pánem bohem a se samoděržavným cárem báťuškou ruského impéria nemyslí, už byli umlčení, ti šťastnější – jako Esther Bol – v Rusku dávno nežijí.
Bude to ale ještě zítra platit jen v Rusku?
Komentáře