Jiří P. Kříž: VVV není jen Velká vlastenecká válka

Odhlížeje od titulku, dokumentarista Robin Kvapil nemíní ta tři V ani jako trojnásobnou „Viktorku“ prorokující ve 40. letech minulého století brzké vítězství nad hitlerovským nacismem uchvacujícím Evropu. Ostatně to písmeno – pořád míním V - nakonec výsměšně vápnem na střechy malovali i v Německu, dokud jim města v odplatě nepobořily spojenecké nálety.

Ale k věci: Do distribuce 21. srpna (a připusťme, že to také není jen tak ledajaké datum v paměti zrazených dávných spojenectví) přichází režisérův celovečerní filmový dokument Velký vlastenecký výlet. Osudný srpnový den roku 1968 ostatně připomíná autor v ouvertuře.

U kolébky filmu stála provokativní Kvapilova výzva: Myslíte, že válka na Ukrajině je podvod? Že média lžou o počtech mrtvých a o dopadech „speciální vojenské operace“ na Ukrajině? Přijďte na konkurz a staňte se hrdiny nového filmu.“

Hrdinů se přihlásilo na šest desítek, filmový štáb vybral čtyři, jednomu do válečných zón na poslední chvíli zakázala odjet manželka – krk, který hlavou hýbe.

Ruty šuty Ukrajina Donbas

A tak se do rozbořených východoevropských měst lemujících frontovou linii nejběsnějšího válečného konfliktu v Evropě od druhé světové války vypravila trojice českých gerojů středního věku (femme fatale Nikola a vlastenci Petr a Ivo). Součástí filmového štábu byli také bezpečnostní analytik, psychiatr a překladatelka. V mobilu měl každý povinně alarm-aplikaci upozorňující na směr odpálených ruských raket. Na úprk do krytu zbývá například v Charkově třicet vteřin, v Kyjevě zatím i několik minut. Před ruskou představou míru utíkali hrdinové několikrát…

Na čtrnáctidenním výletu uslyšeli docela blízko výbuchy sebevražedných dronů, dělových granátů, hučících raket, i bomb shazovaných a naváděných ruským letectvem na civilní cíle. Navštívili pohřebiště v Izjumu, s nedbale do mělkých písečných jam v borovém lese zahrabanými zabitými. Teprve po úspěšných protiútocích mohli být exhumováni, a řádně s poctami žlutomodré ukrajinské vlajkoslávy pohřbeni jako oběti bojů s agresorem.

Ti tři mohli mluvit, s kým chtěli. Třeba se školáky v provizorních učebnách v bezpečnějším podzemí metra, se zraněnými ukrajinskými vojáky bránícími se přesile dobyvatelů s „kulturními“ návyky necivilizované, dávné mongolské Hordy. Hovořili i se zdrcenými pozůstalými. Někteří při ruské destrukci Ukrajiny - škol, obchodních center, činžáků, nemocnic, divadel, tržišť, porodnic, autobusových i vlakových nádraží - přišli o všechny členy rodiny.

Na vlastní oči

Co si budeme namlouvat. Nikola, Petr a Ivo mají svůj názor. Cestou na východ si v mikrobusu zazpívali třeba ruskou hymnu. A spolucestující po nich pukavce nevrhali. Také se hned vymezili, že jestli si někdo myslí, že názory změní, tak to tedy ne. Na divadlo, které jim filmaři uchystali, jsou připraveni. Ivo se přece už smířil i s tím, že ho sousedé označují za dezoláta. Je jen pro mír. Ostatní účastníci zájezdu včetně režiséra jim vytrvale nechávali naprostou volnost vyjadřování i pohybu. Tragédii země, jejíž občané se rozhodli opustit svět samoděržavných móresů režimů Ruska 20. a 21. století, a zvolili cestu do svobodnější části evropského teritoria, komentovali jen faktograficky. A spíše pro diváky než pro oběti dezinformační scény korigovali také nejvyhrocenější momenty natáčení.

Ivo na mobil ze třiceti centimetrů natáčí detaily novorozenců, snad budoucnosti Ukrajiny. Pro Nikolu je cesta takovým veselým vandrem. S chutí a s vrozenou ironií

komentuje i „fejk“, jaký jen pro ty tři připravili - jako kulisu - mělké pohřební jámy v izjumském lese nejspíš ateliéroví architekti. Možná až z bohatého Hollywoodu. Jen chovatel jatečních zvířat a zemědělec Petr je stále zamlklejší… Občas ale rysy tuhnou všem. Když je na Donbase na rozbořeném mostě přes řeku překvapí alarm, Nikola prohlásí, že tady končí, a má toho dost.

Znásilňovat je lidské

Robin Kvapil je režisérem zkušeným, a rád provokuje. Za studií na JAMU někdy i kontraproduktivně. Ale už jeho hraný debut Všechno bude fajn po absolvování FAMU nominovali na objev roku 2018, a obdržel za něj cenu FITES. Velkým vlasteneckým výletem vstupuje po několika dokumentech do jiné kvalitativní dimenze. Nesnaží se aktéry, ale vlastně spíš oběti dezinformační zóny ani mentorovat, natožpak převychovávat. Kamera snímá jejich počáteční siláckou suverénnost, s jakou nastupují proti sluníčkářům, a hlavně, jak by ne, proti lžím Fialovy vlády. Ve vlastních zkratových představách bojují vlastně proti válečným štváčům. - Třeba tou ruskou hymnou. Nebo fakty nepodloženými, bohorovnými, často ale jen siláckými soudy.

Na stominutové filmové road movie zaznamenává dvacetičlenný tvůrčí štáb Ukrajinu pětadvacátého roku třetího tisíciletí, a už víme, že minulým „divným stoletím“ zatím nepoučeného. Naopak – některými recidivami se současnost stále víc začíná podobat létům třicátým - s hrozbou těch čtyřicátých.

A Nikola, Petr a Ivo? Proruskými narativy matení, v závětří dinosaurů už jen bonmotově soupeřící politické scény, a nejenom v Česku, neschopní orientovat se sami v současném světě ohraničeném na západě jimi nevnímanou prosperitou, a na východě – s výjimkou několika demokratických ostrůvků – vůlí diktátorů vedoucích lidstvo k zmaru. Nespornými hrdiny jsou tito lidé v jediném: Jejich názorovou bariéru nepřekonají ani otřesná fakta zhlédnutá „na vlastní oči“.

Mrazení v zádech pocítí diváci – nepředpokládám ovšem, že se na film vypraví voliči populistických partají či dokonce českých nácků – když Ivo se zaujetím hájí právo zvířeckých hord ruských žoldnéřů na pokořovaných územích znásilňovat ženy, a dokonce i děti. Oni přece „mohou zítra přijít o život“, tak se jim nedivme, že si chtějí -možná naposledy - užít. Opakuje to několikrát, a stále popuzeněji, i když nakonec připustí, že děti tedy ne… To už psycholog výpravy nevydrží, a beze slova odejde.

Závěr posmutnělý

Velký vlastenecký výlet je silný v tom, že se obejde bez edukativních komentářů. Ukazuje ovšem tragické rozdvojení české společnosti, Evropy, a vlastně současného světa. Vzdělanost homo sapiens v troskách, a ať chceme nebo ne, také morální bída. Film klade otázky, aniž je vyslovuje, a předpokládá, že snad část společnosti na ně dokáže odpovídat sama. Hlasitěji. Jestli to k něčemu bude, nikdo neví. Stačilo jen sledovat, jaká naděje, a jaká skepse se vznáší na Zemí před 15. srpnem 2025, před setkáním dvou alfa-starců, domnívajících se, že převzali do svých rukou opratě světa. Myslí si to ale jen oni dva?

A doma zní unisono, ale stále silněji, vizionářské, ve skutečnosti však jen alibistické předpovědi „nového uspořádání světa“. No řekněte, není to nadějné?! Nikdo ale nedopovídá, bude-li to s ohledem na stav věcí veřejných návrat do roku 1945, nebo dokonce i před něj. To ale přece v žádném případě nebude uspořádání nové. Takové může přijít jedině bez agresí, bez zlořádů. Zatím by ale možná stačilo důsledně dbát na dodržování mezinárodního práva. A diktátoři aby v Radě bezpečnosti OSN byli zbaveni práva veta. - A co ten farizejsky bezduchý pláč nad slabou Evropou? – Nebude starý kontinent silnější, dokud nevznikne federace s jednou jurisdikcí, předpisy, povinnostmi a právem. Jedním slovem: vládou. Než se k tomu ale majitelé minipašalíků rozhoupají, budou se jim páni světa smát. I v tom je vlastně Amerika napřed. - A Češi v tom holubičí povahu nechápajícím světě? Začnou se s pláčem

utěšovat, že přijde nové národní obrození, a budou moci zase otevírat okna do Evropy! Tak tomu ale už docela určitě nebude.

(Psáno ve čtvrtek 14. srpna.)