Klára Hůrková: Zpráva o výročním zasedání Německého PEN klubu v Norimberku 11. - 14. 6. 2026
- před 1 minutou
- Minut čtení: 5
Výroční členská schůze Německého PEN klubu - s novým oficiálním názvem PEN Deutschland – se konala 12. června 2026 v Norimberku s programem v rámci čtyřdenního zasedání. Norimberk se svým historickým centrem a bohatou uměleckou tradicí tvořil dokonalou kulisu setkání literátů.
Německý PEN prožíval před čtyřmi lety krizi, která vedla k rozkolu a vzniku nové odnože sdružení s názvem PEN Berlin. Důvodem byly interní personální a politické neshody. V současnosti tedy existují v Německu dva PENy, starší a tradičnější PEN Deutschland se 750 členy
a mladší PEN Berlin, jež má dnes také již kolem 730 členů.
První akcí v předvečer členské schůze byla veřejná pódiová diskuze na téma "Co je (pro mne) opravdu důležité / Was (mir) wirklich wichtig ist". Pozváni byli čtyři hosté: dva politici, Ulrich Maly a Boris Palmer, publicista, literární vědec a mecenáš Jan Philipp Reemtsma a prominentní autorka Jenny Erpenbeck. Akce byla součástí rozsáhlejší řady přednášek PENu s názvem Frei&Geist, což snad lze přeložit jako Svoboda&Myšlení. Samozřejmě šlo
o základní principy Mezinárodního PEN klubu: ochrana svobody slova a tisku, boj proti lžím a překrucování faktů pro politické účely, ochrana pronásledovaných spisovatelů. Současný politický vývoj, zejména posílení vlivu populismu ve společnosti a politice, staví nejen členy PEN klubu před nové výzvy: Jak účinně čelit pozicím, které jsou ve své podstatě antidemokratické a antihumánní a přitom se dovolávají na "svobodu slova"? Jak se stavět k fenoménu "cancel culture"? Jak hodnotit protichůdné politické pozice pronásledovaných spisovatelů? Diskuzi moderoval současný prezident Německého PENu Matthias Politycki, a jeho úloha nebyla snadná, neboť stanoviska diskutujících se v mnoha bodech lišila. Oba lokální politici uváděli příklady z praxe, kdy je nutno rozhodovat o konkrétních případech ad hoc, kdežto Jenny Erpebeck a Jan Philipp Reemtsma vnášeli do diskuze obecnější etické aspekty. Večer pod širým nebem v prostředí bývalého kláštera sv. Kateřiny byl obohacující pro všechny posluchače.
Tématem svobody názoru a slova se zabývala i diskuzní část páteční výroční členské schůze, která se konala
v další historické části Norimberku, vedle kostela sv. Kláry. Dům Caritas Pirckheimer dostal svůj název podle význačné abatyše kláštera klarisek, současnice Albrechta Dürera a sestry jeho přítele, renesančního humanisty Willibalda Pirckheimera. Caritas byla velmi vzdělaná a udržovala styky i korespondenci s významnými učenci své doby, např. s Erasmem Rotterdamským a Philippem Melanchtonem. Byla pozornou kronikářkou doby reformace a zasadila se o to, aby klášter klarisek nebyl proti vůli řeholnic rozpuštěn. Setkání spisovatelů na tomto místě mi připadalo velmi symbolické.
Schůze se zúčastnilo kolem stovky členů a trvala celý den. Na programu bylo mimo jiné přivítání exilových autorek a autorů, kteří získali stipendium PEN klubu, vzpomínka na zemřelé členy a na oběti totalitních režimů. Po obvyklých formalitách se představily také různé regionální literární spolky, které s PEN klubem spolupracují. Pro mne bylo fascinující slyšet různě lokálně zbarvenou němčinu. Ačkoliv všichni používali spisovný jazyk, Hochdeutsch, jejich intonace se velice lišila. Zněla zde němčina mnichovská i vídeňská, němčina z Porýní i ze Saska, hovořili zde spisovatelé a spisovatelky z Hamburku, z Kolína nad Rýnem, z Brém, z Tübingenu, z Drážďan,
z Norimberku, z Lipska, z Budyšína a dokonce i z Lucemburska. A samozřejmě i němčina s cizím přízvukem – perským, kurdským, ukrajinským, českým... – tu mnohokrát zazněla.
Osobní setkání s autorkami a autory, které jsem znala z dřívějška, byla mnohdy nečekaná a velmi milá. Potěšilo mne zejména setkání se sorbskou básnířkou Róžou Domašcynou, jejíž texty dávno znám z různých antologií
a která často překladatelsky spolupracuje s českým básníkem Milanem Hrabalem. Vedle tématu svobody slova jsme diskutovali o používání umělé inteligence v literatuře. Východiskem bylo nedávné přiznání nositelky Nobelovy cenu za literaturu Olgy Tokarczukové, že při psaní používá AI jako pomůcku rozvíjení idejí. Nakolik je tento postup legitimní a zda je nutné vyžadovat, aby jej autoři a nakladatelé u svých děl vždy uváděli, na to vládly různé názory. Vzhledem k rychlosti vývoje nových technologií není možné odhadnout budoucí situaci. Velkým problémem však je neautorizované používání publikovaných textů umělou inteligencí, které je v rozporu
s ochranou autorských práv. Mnozí diskutující vyslovili názor, že by bylo zapotřebí zavést pravidla a právní kroky
k zamezení zcizení duchovního vlastnictví. Oficiální prohlášení k tomuto tématu PEN Deutschland nevydal, členové se hlasováním rozhodli založit pracovní skupinu a pozvat odborníky, kteří se problémem umělé inteligence budou podrobně zabývat.
Večer byli členové a členky PEN klubu pozváni starostou Norimberka na návštěvu historické radnice. Té jsem se ale z důvodu velké únavy nezúčastnila.
Sobotní program začal setkáním s exilovými autorkami a autory pod názvem "Živá knihovna". Sešli se zde spisovatelé a spisovatelky z Číny, Běloruska, Gruzie, Ukrajiny, Kuby, Mexika, Myanmaru, Afganistánu, Iránu
a Sýrie/Kurdistánu. Každá země měla v sále knihovny svůj stůl s informacemi, ukázkami literárních textů, fotografiemi a někde i se sladkostmi. Měli jsme hodinu času na osobní rozhovory (převážně v angličtině), které byly zajímavé a často pohnuté, neboť většina zúčastněných čelí ve své zemi perzekuci a někteří mají za sebou léta vězení. Po rozhovorech následovala výměna dojmů v plénu. Osobně mne zaujal výrok ukrajinského spisovatele Mykoly Rjabčuka, který připomněl, že Ukrajinci mají štěstí, že nežijí v diktatuře a nejsou pronásledováni jako většina zde přítomných exilových autorek a autorů, nýbrž mají demokratickou vládu, za níž si stojí. Navzdory válce jsou na tom lépe než lidé žijící v diktaturách, řekl Rjabčuk.
Odpolední program nabízel řadu možností, mimo jiné prohlídku knihovny a workshop kreativního psaní. Já jsem se rozhodla pro návštěvu literárního háje s bludištěm na severu Norimberku, v bývalé obci Krafthof. Toto místo literárních setkání, tvorby v přírodě a meditativních procházek bylo od roku 1644 sídlem Pegneského květinového řádu (Societas Florigera ad Pegnesum, Der Pegnesische Blumenorden), Norimberské společnosti pro jazyk. Řád existuje dodnes a je jediným dochovaným literárním sdružením z doby baroka. Náš průvodce byl dlouholetým členem řádu a dovedl poutavě vyprávět o jeho historii. Dnes už v lesíku stojí pouze jedna chatka z mnoha těch,
v nichž kdysi literáti a literátky (řád od počátku přijímal mezi sebe i ženy) tvořili. Zachovalé jsou cestičky, pomníky a pamětní desky z různých dob. Významnými členy řádu byli např. C.M. Wieland, Theodor Fontane, Marie von Ebner-Eschenbach a Wilhelm Raabe.
Sobotní večer byl věnován veřejnému literárnímu čtení čtyř prominentních autorek a autorů. Vystoupili na něm Nora Gomringer, Josef Haslinger, Olga Martynova, Klaus-Peter Wolf a Tanja Kinkel. Konalo se ve vnitřních prostorách kláštera sv. Kateřiny a sál byl vyprodán do posledního místa. Naprosto rozdílní autoři a autorky četli ukázky ze svých děl a diskutovali s publikem. Básnířka Nora Gomriger představila svůj první autofikční román,
v němž se vyrovnává se ztrátou rodičů a se svým dětstvím. Rakouský spisovatel Josef Haslinger četl z nového románu, jehož tématem je zneužívání dětí v církevním prostředí. Tanja Kinkel prezentovala svůj nový historický román z doby revoluce v roce 1848. Olga Martynova četla poezii. A Klaus-Peter Wolf, komerčně jeden nejúspěšnějších současných německých spisovatelů – s 13,5 milióny prodaných knih – představil svůj další kriminální román, jehož děj se odehrává ve východním Frísku u Severního moře, kde autor žije. Rozmanitost tohoto literárního večera mne přivedla k zamyšlení nad tím, jaké cíle vlastně literatura v současné době sleduje, co přináší a jak je vnímána veřejností.
Další autorské čtení, literární matinee s bavorskými autory a autorkami, se konalo v neděli dopoledne. Přineslo rovněž žánrovou pestrost a bylo důstojným zakončením čtyřdenního zasedání Německého PEN klubu. Akce potvrdila životaschopnost soudobé literatury a také schopnost demokraticky diskutovat, posilovat přátelské vztahy a porozumění v mezinárodním měřítku.
Text: Klára Hůrková, čerstvá členka PEN Deutschland, červen 2026
Komentáře