Martin Patřičný: Housličky

02 Houslicky

0:00

Je jedno kouzlo, o kterém rád vyprávím. A to jsou housličky. Skřipky, říkalo se. Jeden ten nástroj mám rozebraný, takže ho lidi můžou vidět i zevnitř. Leckdo housle zblízka už neviděl léta. Někdo nikdy. A když teď drží v rukou tu lehounkou skořepinu, tu tenkou schránku muziky, diví se.

Před časem kytar byly housle mnohem rozšířenější, venkovští kantoři je měli, protože klavír…

Jenže – když se dnes dočítáte, že učitelé byli na vesnicích jediní nositelé hudebního povědomí: „Konečně k nám přišel pan učitel!“ A na stupínku, na katedře leží pouzdro s housličkami, je to jen další obecně oblíbený omyl. Nebyli to zdaleka jen učitelé. Protože ve vesnicích byl kostel, kostelík a v něm varhany, nebo alespoň harmonium. A taky - lidi si zpívali! Jistě mnohem víc než dneska. A dvojhlasně, trojhlasně! Pamatuješ Ludvo? Beta začínala a my jsme se přidali… A Maruška vždycky vyjela nahoru…

Na housle neumím, stěží jsem se naučil akordy na kytaru. Ale víte co? Zahraju pár akordů a zazpíváme si nějakou lidovku, co říkáte? Pod našima okny. Šafářův dvoreček. Zaleť sokol, biely pták. Nebojte se! Pusťte svůj hlas, pusťte ho ven. Na jednu zvláštní věc jsem přišel – že když zpíváme lidovku, tak se usmíváme.

Apropos – kouzlo. Legenda vypráví, jak kdysi v jedné vesnici hořel při požáru i domek venkovského muzikanta, učitele. V zimě. Škoda byla značná, i když se oheň – díky sněhu – povedlo brzy uhasit. Lojzíka napadlo přinést ze stodol lehké vrbové lopaty na zrní. Ale nepodařilo se uhasit housle. Ty žhnuly i pod vločkami dál, ležely venku na černém kameni a jestli neshořely, žhnou dodnes.  

Nejsem si jistý, jestli jsem si to nevymyslel… uhasit housle, ta jazyková příbuznost, chápete, to je natošup. Housle.

Martin Patřičný srdečně zve na svou výstavu v Kralupech nad Vltavou: