Martin Patřičný: Vyměněné hlavy

01 Vymenene hlavy

0:00

Vyměněné hlavy

Na Dřevěných večerech někdy zpívám s kytarou píseň o vyměněných hlavách. Drastický příběh milostného trojúhelníku jedné ženy a dvou mužů.

Ve špitále si hlavy popletli, jak tam byly v márnici useklý – Peroutkovi dali hlavu oficiála Metelky…Tenhle strašlivý morytát napsal Tony Linhart a já se ho už dneska nemůžu zeptat, jestli znal starou indickou legendu o Sítě, Nandovi a Šrídamanovi. V té legendě si právě Síta taky poplete hlavy a Nandovi, urostlejšímu, nechá přičarovat hlavu Šrídamana – a naopak. Jenže v té době už je manželkou právě Šrídamana a budoucí matkou jeho dítěte. A teď, po výměně těch hlav, je třeba se domluvit, čí ženou vlastně je a kdo je otec. Šrídaman s hlavou Nandy? Nebo Nanda s hlavou Šrídamana? Ano, rozhodují hlavy, ale není to zas tak jednoduché. A to ještě nemám na mysli geny!

Řekl bych co? Drze si troufám říct, že dr. Miroslav Plzák by jim poradil dohodu tří – aby přátelsky žili ve třech a u Síty aby se kluci střídali…

Německy píšící československý občan a nositel Nobelovy ceny Thomas Mann tu legendu dozajista znal a převyprávěl ji (Die vertauschten Köpfe). V jeho podání jde o „strhující a krvavý“ příběh – končící blbě, dodávám já. Ostatně Linhartův song taky nekončí dobře. Částečně. Muži přežívají – zatímco Irena bídně hyne… švihla sebou, do vody skočila, její tělo už nenašli…

Vzpomínám ještě na knihu Jules a Jim (Henri-Pierre Roché), kde se dva přátelé dělili o jednu ženu, ale navzdory nevyměněným hlavám to myslím taky dobře nedopadlo. (Byl to i film.)

Možná by tohle všechno zůstalo dál schované, zachumlané v mých peřinkách vzpomínek, nebýt toho, že jsem při probírce písemností narazil na své staré poznámky k povídce. Její děj se odehrává na venkově, v časech bídy. Dva bratři si vezmou jednu ženu – tedy ožení se s ní jen jeden, ale dohoda je všem třem předem jasná. Každý z bratrů je se ženou tři dny a neděli má volnou. Ta žena. O svém soužití vypráví každý zvlášť: Magdalena, Petr a Pavel. Ale tenhle příběh končí dobře!

Ano, dobře končí. Končil by… Proč jsem to nikdy nedopsal a na čem jsem se zasekl, vím až dnes. Nedokážu se do těch postav vžít. Záviděl jsem kdysi vysokým klukům jejich úspěchy u samiček – ale dneska už bych jiné tělo nechtěl. Jsem spokojený s tím, co mám, a jsem za to vděčný. 

Poslední postřeh k hlavám -  pokud vím,  ž e n á m  hlavy vyměněny nikdy nebyly. Když si pospíším, budu první kdo takový příběh hodí na papír. A nekrást! Ne, že mi ho někdo šlohnete!