Martin Patřičný: Vánoce na mléce

Nebojte se, nepeče se, neuklízí a vůbec už nehodlám nic vařit.

Pamatuju, že se kdysi mléko do prodejen vozilo ve velkých konvích (25 litrů) a prodávalo se nalévané odměrkou. Potom se prodávalo ve vratných lahvích, uzavřených hliníkovým stříbrným víčkem. V jeden čas, skoro najednou, se ta víčka naučili leckde v Evropě proklovávat ptáci a vyzobávat nahoře smetanu. Jak si to navzájem řekli, že to jde?

A co to mám vlastně o vánocích s mlékem? Mléko je první potrava, kterou přijímáme, jako lidi i savci. Než jsme něco zjistili o slunci a zemi, naučili jsme se chovat zvířata, abychom mohli pít jejich mléko a dělat z něj ementál. Tvaroh. Sranda je, že už dneska spousta lidí neví, že kravička například musí zabřeznout a porodit telátko, než se v jejím ochočeném těle mléko objeví.

Víte, kolik různých dřev má barvu mléka? Javor například, i smrk, jírovec či některý topol. A lípa, ze které tě vyřezali řezbáři, Ježíšku, panáčku. Jsou prý muži, co nesnášejí pohled na ženu kojící na veřejnosti dítě. Takové blbosti se snad ani nedá věřit! Odvracet pohled od toho, co je na světě snad nejpřirozenější? Je jim líto, pánům,  že od mléka prsů přešli k mléku starců? Mléko je moc důležitá základní potravina.

Kdybychom vzali v úvahu, co a jak slavíme, potom vánoce (hurá, slunovrat!) by byly mezi svátky mlékem. No jistě. Měli bychom mléčné vánoce, vaječné velikonoce. Vždyť i do všech krvavých dob vlála vlajka barvy mléka a znamenala příměří. Mír chléva může rozkopat jen býk strachu.

Kdo slaví, a nejen vánoce, ten zpívá. Kdo zpívá, nemůže mít vztek, ani nenávidět, zlobit se a bát se. Zkoušel jsem to a nejde to. Zpíváme písně příměří o zázraku narození, o vánocích, bílých. Zpíváme si společně. Naše krev se uklidňuje. I dech. Jako kouř, jako ticho. Jako když padá sníh , někde taje, někde se drží. Sníh. Tvaroh na chlebě naší země.

03 Vanoce na mlece

0:00