Milena Fucimanová: Kde jsou naše životodárné prostory?


Recenze knihy

Klára Hůrková: Západní okraj zahrady

Dauphin Praha, 2021, 67 s.


Povídkovou knihu, která neobsahuje ani sedmdesát stran, můžeme poznačit jako útlou. Ovšem samotná výpověď povídek Kláry Hůrkové zdaleka není útlá nebo křehká. A přitom je bezesporu svým způsobem nesmírně citlivá.

Je zajímavé, že při čtení prózy se nejčastěji ptáme, o čem to je, jen zřídka o kom to je. Lakonická odpověď by v tomto případě zněla: o nás, o lidech. Ale to je alibistické a věru laciné, takže takto bychom se pohybovali pouze na povrchu.

Vyjděme zpočátku ze základního konstrukčního modelu. Kniha Západní okraj zahrady je sestavena ze dvou nerovnoměrných částí. První, nazvaná Nouzové stavy, obsahuje deset krátkých textů, ve druhé s názvem A jestli nezemřeli najdeme jen tři povídky.

V první části knihy jsou povídky nejčastěji koncipované tak, že čteme nikoli příběh celý, ale jeho výseč. Detail, který se stává nárožním kamenem stavby. Určitý moment, něco, co není automaticky opakováno. Jenom jednou, ale provždy. Z tohoto pohledu, pak mají jednotlivé povídky blízko k poezii. Ostatně, autorka je básnířka.

Už je to tak, že mě velice zajímají názvy knih i jednotlivých jejich částí. Nouzový stav, zde v množném čísle jako Nouzové stavy – to je málem terminus technicus vynucený současnou všesvětovou neradostnou situací. Věru, nevěští nic dobrého, jak víme. Je to stav, který přikazuje, nenabízí možnosti, zbavuje nás svobodné volby. Jak se toto všechno projevuje v samotném textu?

Opustíme chronologii a začneme poslední povídkou tohoto oddílu Všichni lidé se rodí. Cítím v tom názvu nedořečení. Že se rodíme, je jasné. Ale jací se rodíme? Do jakých podmínek? Sám text není povídka v pravém slova smyslu. Je to emocionální sdělení o stavu světa. O světě plném migrantů, o lidech v nouzi, o solidaritě… nebo snad odmítání? O těch, co prosí, a těch, kteří se nechají prosit? Apelativní text je přesný, s jasnými konturami: odsud až posud, rozprostřený horizontálně, ale zároveň výrazně subjektivní. Ona subjektivní zkušenost je z něj znát. Autorka text zařadila na závěr první části, mně spíše připomíná ouverturu. Ale můžu se mýlit, třeba jde opravdu o završení všeho, co nastínily předcházející povídky.

Ty se citlivě dotýkají toho, o čem někdy trochu ledabyle říkáme, že hýbe světem. Takže sem mimo jiné jistě patří například odvěký problém ženy, která se musí vymanit z předsudků, problém věrnosti a touhy, dokonce najdeme i choulostivou otázku homosexuality. Ale takové konstatování je příliš věcné, upřímně: populistické, jen aby se čtenář uchytil. Takže hned předesílám: v této knize nenajdeme nic kluzkého či dvojsmyslného, nedejbože lacině uslintaného.

Ačkoli výseče dějů jsou konkrétní, zdůrazněné jako pod lupou, svět jako takový je naopak rýsován velice široce. Místa jednání? Všude, kdekoliv na světě. Široké pojetí dokazují také jména jednotlivých protagonistů – křestní jména vesměs cizí, charakteristické pro určité země či jazyky: Isadora, Florence, Wolfgang, Thales, Mamadou, Sandra, Frank, José, Ulrike aj.

Jsou tady povídky, které řeknou své a není k tomu co dodat. Například: Chlapec, který miloval jízdní řády. Ve skutečnosti název klame tělem. Důsledek předchází příčině. Aneb: všechno souvisí se vším. Nechci textu podsouvat nic cizího, ale nedá mi to a musím poznamenat, že tato povídka mi

připomněla platný fyzikální zákon, že jakákoli věc či jev, který se dá do pohybu, rozpohybuje i všechno další ve své blízkosti. Nežijeme ve vzduchoprázdnu. To vnímám jako podtext.

V tomto oddílu jsou povídky často nastavené do protisměru. Žádná nemá stejný půdorys a stejný dopad. Najdeme příběh nazvaný Utopená vosa o smutném rozčarování, kdy ztráta svobodného, přátelského vztahu je neúprosnou volbou. Na začátku povídání symbolický obraz záchrany, víry ve vlastní možnosti, v závěru nelítostná prohra. Na jiném místě čteme miniaturu Síla inspirace o podivném, skoro cynickém vztahu k … čemu vlastně? Příčí se mi napsat k dílu, třebaže je řeč o literatuře, ale jajaj, jinak, než by mě těšilo. Klára Hůrková bezostyšně uhodí hřebík na hlavičku, když mluví o „inspiraci“.

Z cyklu se vymyká povídka Cizí ostrov. Má poněkud vědeckofantastickou příchuť. Hra se zrcadly není ovšem nic mimořádně nového, perfektně ji rozehrál už Ladislav Fuks v románu Vévodkyně a kuchařka. Zatímco Fuks ji pojal jako zajímavé fyzikální pohrávání, iluzi prostoru, Klára Hůrková přidává povídce temnější, zlověstnější rozměr. Je možné povídku číst jako osobité varování před přetechnizováním vztahů.

Zatímco u většiny povídek můžeme konstatovat, že jsou odrazem reality, najdeme v knize i povídky, které realitu překračují do nadčasí. Jsou to především tři úvodní povídky. Na první pohled to vypadá, že se autorka vyjadřuje k jistým deformacím, které jistě také patří k našim nouzovým stavům, ať už jako umělé přístavy, nebo naopak zpupné zátarasy. Ale budeme-li číst pozorně, bez okolní nápovědy, zjistíme, že se autorka dotýká velice hlubokého, věčného, nikdy zcela nedořešeného principu: Co v lidském životě znamená víra. Je to kotva? Je to přirozená potřeba? Je to úlitba? Autorka samozřejmě na takové otázky neodpovídá. Jen je vyvolává.

Už první povídka má zřetelně více výpovědních rovin. Jak to je se studentem Mamadou, který v sobě objevil Ježíše? Je to duševně nemocný člověk-schizofrenik? Považuje se za výjimečného? Čím byl inspirován? Náboženskou věroukou? Nebo se považuje za vyvolence, kterým bylo poslání zvěstováno tajemnými sakrálními cestami? Samozřejmě se nabízí různočtení. Reálně uvažujícímu čtenáři se mladík jeví jen jako duševně nemocný člověk, kterého pronásledují vlastní bludy. A to je jistě pravda. Ale povídka nic takového neřeší. Nejde o diagnózu jedince, ale doby. Naznačuje, že člověk může být – a bohužel v jistých zemích i je – pronásledován, dokonce odsouzen k smrti za své náboženské přesvědčení. Ale rovněž je pravda, že příliš angažovaný nový „spasitel“ může být pro druhé hrozbou. Zdá se, že Mamadou je mírumilovný a chce pro lidi jen dobré. Ovšem, cítí-li se z nepochopen, zneuznán, odmítá se podřídit zákonům a odchází. Je to nejvrstvenější povídka tohoto cyklu. Velice znepokojující.

Druhá povídka v pořadí Osvobození následuje se opět dotýká náboženství, tentokrát méně niterně, ale neméně naléhavě. Jistěže v ní čtenář především čte odsudek totality, která lidem zakazovala projevovat náboženské přesvědčení. To obligátní převlékání kabátů není v povídce podstatné, třebaže je text na něm vystaven. Podprahově ovšem jde o něco jiného. Opět stejné otázky: Co je to víra? Projev pokory? Strachu? Svědomí? Tradice? Ať je to jakkoli, náboženské cítění v sobě nese něco nadčasového, snad i hlubinného. Je-li v člověku takové vnímání přerušeno a není nahrazeno obdobně duchovním postojem k světu třeba skrze tvořivost, může dojít k zplanění ducha, ba co horšího, člověk otevře prostor cynické nenávisti.

A do třetice krásné podobenství: Zvěstování ve vlaku. Gabriel a Marie, kteří se potkají ve vlaku. On básník, ona také pracuje v umělecké sféře. Ačkoli se v této bezdějové povídce mluví o psaní básní, nejde o zaumné pseudoanalyzování. Není náhoda, že on se jmenuje Gabriel a ona Marie. Čtenář poučený biblí ví, že Marii se zjevil právě archanděl Gabriel, aby jí zvěstoval, že bude matkou. Neřekl jí ovšem už tenkrát, že bude matkou sedmibolestnou. Jak číst toto Zvěstování? Že dar tvorby je

opravdu dar ducha? A že se za takový dar platí často vleklou trýzní? Že to může být někdy i pekelný dar? Nebo že umění je jiný svět, který nežijeme, jen sníme? V tom spočívá síla těchto povídek: nepředvádějí se jako jednoznačné výsledky externího pozorování.

Druhá část knihy obsahuje v pravém slova smyslu příběhy, v nichž děj probíhá podle lineárních pravidel. Ačkoli má každá z povídek své konkrétní hrdiny, výstižnější je mluvit o fantastickém pohrávání s možnostmi. Osud psa Rašída zobrazuje důmyslné vyprávění o cestování s lidmi po této zemi, ale skrývá cestu v čase, cestu do minulosti, lyrizovanou reinkarnaci. Podobným způsobem se rozvíjí i druhá povídka – kde je historický příběh skrze knihu zase přítomen, návštěva hřbitova podtrhuje myšlenku, že nic není definitivně pryč. Třetí příběh je temný, opět se autorka vydává do končin, kde se rodí dobro nebo zlo. Tajemné krabičky nás budou chránit, nebo sledovat? Neplatí právě tady varování Karla Čapka, že každý vynálezce by měl mít na paměti, že jeho vynález může být zneužitý, dokonce v dobré víře? A pak by se jej měl raději vzdát. Adventus, hrdina povídky, si uvědomí, jak velikou moc drží v ruce: ovládání světa. Ona je tato povídka vlastně takovou politickou apokalypsou. Neměli bychom se raději vrátit do parku, kde jsme pohřbívali mrtvou sýkorku? Protože tenkrát byla ještě i smrt přirozená…


Milena Fucimanová

  • Facebook Classic
  • Twitter Classic
  • Google Classic