Per Janyška: Damoklův meč nad novým francouzským premiérem, má velmi úzké manévrovací pole

Petr Janyška

Francie je v politickém, finančním i společenském marasmu. Neznamená to, že by byla úplně na kolenou, je ale v hluboké krizi, která má několik vzájemně propojených a protichůdných rovin. Proto bude tak obtížné z ní vybřednout. Politickou rovinu problému spustilo prezidentovo nečekané rozpuštění parlamentu loni na jaře, poté co v evropských volbách překvapivě a na celé čáře vyhrálo krajně pravicové Národní sdružení. V představě, že se musí domácí poměr sil vyjasnit, vypsal obratem předčasné volby do parlamentu. Nejspíš si myslel, že se v nich nástup krajní pravice nepotvrdí. Opak se ale ukázal pravdou, jeho tábor ztratil většinu a Národní sdružení Le Penové posílilo o 37 poslanců a stalo se nejsilnější samostatnou stranou.

Země poprvé bez většiny

Hlavní novinkou výsledku ovšem bylo, co Francie od dob de Gaulla, od konce 50.let, nezažila. Totiž že žádná strana ani koalice nezískaly většinu. To je situace, kterou běžně zná spousta států včetně třeba Německa, kde po volbách začínají dlouhá koaliční jednání mezi stranami, které na sebe v kampani útočily a jež si po vyhlášení výsledku musí sednout k vyjednávacímu stolu a sestavit spolu vládu.

Ty volby vygenerovaly tři víceméně stejně silné tábory, Macronův koaliční střed, levicovou koalici a krajní pravici, přičemž žádný z nich není ochoten s druhými vyjednávat. Na něco takového není francouzská politická scéna připravena. Od de Gaulla její dvoukolový většinový volební systém vždy vygeneroval jasnou většinu, která den po volbách sestavila vládu, a vedle ní menšinovou opozici. Takhle se po desetiletí střídaly pravice a levice.

Maximálně se stalo, že si země zvolila jinou většinu v parlamentu a politicky jiného prezidenta a ti se s tím museli popasovat. Říkalo se tomu kohabitace, spolužití, a francouzští politici, ať už François Mitterrand nebo Jacques Chirac, situaci zvládli, země fungovala, parlament přijímal zákony a prezident je podepisoval.

Až v r. 2024 do tohoto paradigmatu udělala průlom strana Marine Le Penové, když získala čtvrtinu křesel a udělala škrt všem představám o většině. Zdá se ale, že francouzským politikům nedošlo, o jak velkou změnu se jedná a stále žijí ve světě většinových úvah. Stále je od nich slyšet, s kým nikdy nepůjdou do vlády, jaké požadavky jiných stran nikdy nepřijmou, jakého politika nikdy neakceptují.

Potřebovali víc než rok a pád tří premiérů, aby teď začali tu a tam a zatím nepříliš přesvědčivě říkat, že ač neradi, budou muset jít na kompromis. Protože jinak země nebude mít vládu a ani do konce roku schválený rozpočet.

Možný kompromis se socialisty

S tímto teď bude muset pracovat nový premiér Sébastien Lecornu. Od prezidenta dostal pověření dát dohromady těsnou centristickou většinu, která by zemi vrátila aspoň částečnou stabilitu a klid k rozhodování. Ze svých požadavků bude ovšem muset ustoupit i prezident Macron.

Lecornu, který byl ministrem ve všech vládách od prvního Macronova zvolení, naposledy jako ministr obrany, je považován za velmi blízkého prezidentovi a zároveň za člověka přijatelného jak pro klasickou pravici, tak do jisté míry i pro levici. Několikrát dokonce večeřel s Marine Le Penovou. Jeho úspěšnost dokazuje, že se mu podařilo se všemi stranami dojednat přijetí zákona o podstatném navýšení výdajů na obranu. Ideově to je člověk pravice.

Na rozdíl od svých dvou předchůdců Michela Barniera a François Bayroua, kteří se v premiérském křesle příliš neohřáli a prosazovali dost nesmlouvavě své centristicko-pravicové představy bez naděje na většinovou podporu, se Lecornu zřejmě bude snažit vyjít vstříc socialistům, kteří ve Francii představují umírněnou levici, a s nimi dát dohromady jakousi smlouvu o neútočení. Pokud by je mohl přibrat k centristickému táboru a ke klasické pravici Republikáni, s jejichž podporou automaticky počítá, mohl by fungovat.

Jeho metoda nebude bez rizika. Socialisté jsou se svými 66 poslanci součástí levicového kartelu Nová lidová fronta, které udává tón, a to velmi radikální, Jean-Luc Mélenchon a jeho strana Nepoddaná Francie. Loni toto volební uskupení čtyř stran dostalo nejvíc hlasů ze všech (193) a nárokovalo si premiéra a vládu. Pokud by socialisté, pro které je Mélenchonova radikálnost velkým problémem, byli ochotni nějakým způsobem podpořit Lecornuovu vládu a z lidové fronty se trhnout, bude premiér nucen přistoupit na několik jejich výrazných požadavků. Jinak by ztratili tvář a riskovali by, že v příštích volbách by jejich voliči přešli k Mélenchonovi.

Balanc mezi levicí a pravicí

Zatím se zdá, že Lecornu by byl ochoten otevřít důchodovou reformu a odchod ve čtyřiašedesáti letech, který prosadila vláda před dvěma lety, a vrátit se k požadavku levice na původních šedesát dva let. Znamenalo by to hořkou pilulku pro Macrona, který považoval důchodovou reformu za jeden z pilířů svého mandátu a léta se jí nechtěl vzdát. Premiér by asi také akceptoval další požadavek socialistů, dvouprocentní daň z majetku pro superbohaté. Podle některých ekonomů by to žádnou větší díru v rozpočtu nezalátalo, ale jde o vlajkovou loď levice a její výrazný symbol. Lecornu už také prohlásil, že odstupuje od zrušení dvou státních svátků, dnů volna, které chtěl jeho předchůdce.

Premiér to nebude mít ale samozřejmé ani s podporou tradiční pravice Republikáni, s níž počítá víceméně najisto. Jsou vnitřně hluboce rozděleni, část z nich odmítá jednat se socialisty, odmítá zmíněnou daň, část ale chápe, že jinak to asi nepůjde. Jim by zase Lecornu musel vyjít vstříc v jejich požadavcích, jistě v omezení veřejného dluhu. Republikáni se podobně jako socialisté obávají, že kdyby příliš ustoupili požadavkům opačného tábora, jejich voliči by se od nich odvrátili, v jejich případě k Le Penové.

Už na jaře se budou ve Francii konat místní volby a socialisté a republikáni, ač výrazně oslabili v parlamentu, mají ve městech a obcích stále výraznou pozici. Budou proto velmi opatrně našlapovat, aby se na jednu stranu projevili jako státotvorné strany, které nechtějí udržovat zemi v chaosu a vršit pády vlád, a na druhou, že se nezpronevěřili zájmům svého voličstva. Dost tvrdý oříšek.

Pokud by se Lecornuovi podařil husarský kousek a dal dohromady byť slabounkou většinu, vypadala by jako konglomerát několika centristických stran Macronova tábora plus republikáni, socialisté, několik tváří uskupení LIOT a pár nezávislých.

Nový premiér na sudu prachu

Lecornu se ujal funkce ve velmi nepříznivém kontextu. Levice a krajní pravice povalily už dva jeho předchůdce a není vyloučeno, že je bude následovat. Mélenchon podněcuje ulici k rebelii, volá po předčasných volbách, v nichž si myslí, že by posílil, a zároveň chce odstoupení Macrona a předčasné prezidentské volby, v nichž doufá, že by měl proti Le Penové šanci. Akce 10.září „Všechno zablokujeme“, za níž nakonec stáli především jeho příznivci, neměla větší ohlas. Větší dopad bude měla stávka 18.září, na níž se dohodly všechny odbory. Manifestací se po celé Francii zúčastnilo asi půl miliónu osob, obešly se bez větších násilností. A koncem měsíce chtějí manifestovat zemědělci.

První krok, který Lecornu udělal, bylo, že ohlásil, že chce do r. 2027 mít v celé zemi síť lékařských středisek v dojezdu do 30 minut. Odpovídá tak na jeden z hlavních problémů, které trápí běžného Francouze.

Lecornuův osud má v rukou v podstatě krajně pravicové Národní sdružení. Le Penová ovšem váhá mezi dvojí logikou. Tvrdé jádro jejího voličstva by si přálo ihned pád vlády a předčasné volby, Macrona nenávidí. Le Penová ale zároveň potřebuje nalákat umírněnější pravicové voličstvo a u něj si není jista, zda by třetí pád vlády a tím pokračující chaos nevnímalo negativně. Léta pracuje na image seriózní státotvorné strany, která odhodila svou radikální minulost a byla by s to převzít dnes vládní zodpovědnost, a proto musí brát v úvahu umírněnější pravicové voliče.

Nový premiér spadl navíc do situace, kdy sotva byl jmenován, jedna z hlavních ratingových agentur Fitch snížila Francii hodnocení kvůli politické nestabilitě i výši dluhu z AA- na A+. Ve Francii to vyvolalo poprask, znamená to potvrzení slov Lecornuova předchůdce Bayroua, že Francie se se svým veřejným dluhem 114% HDP řítí do propasti. Jen letos má zaplatit na úrocích 67 miliard eur, příští rok 75 a za pár let sto. Už teď si na trzích půjčuje za horších podmínek než některé státy jihu Evropy a snížený rating znamená, že teď bude muset akceptovat ještě vyšší úroky. Bayrou chtěl dluh snížit o 44 miliard, s tím nesouhlasí levice a zdá se, že Lecornu ve jménu kompromisu nabídne něco kolem 20 miliard. Situace by potřebovala daleko drastičtější kroky, pro ně dnes ale není v zemi přijatelná shoda ani nálada.

Za vším jsou prezidentské volby

Francii jmenování nového premiéra nijak neuklidnilo, situace je tam stále výbušná. Francouzi od něj příliš nečekají, 60% jich si myslí, že ve své roli neuspěje a 40% má o něm nepříznivé mínění. Hůř je na tom jen prezident Macron, nepříznivý názor na něj má 79% Francouzů.

Jisté je, že Mélenchon na levici bude dělat stále vše pro to, aby v zemi udržel protesty a chaos, stále má před sebou vidinu prezidentského křesla. Krajní pravice ulici neorganizuje, postupuje sofistikovaněji jako síla, která rozhoduje v parlamentu o bytí a nebytí vlády. Stejně jako vůdce Nepoddané Francie i Le Penová vše co dělá, dělá s perspektivou prezidentských voleb nejpozději v r. 2027. Soud ji sice na pět let zakázal kandidovat v jakýchkoli volbách, její okolí ale vymýšlí, jak to právnicky obejít. V lednu začne soud projednávat její odvolání a pokud by pro ni dopadlo dobře, má cestu k volbám otevřenou.

Nejvíc Francouzů si podle posledních průzkumů přeje za prezidenta mladého předsedu Národního sdružení Jordana Bardellu (35%), potom Marine Le Penovou (32%). Následují další politici pravice a pravého středu, první levicový politik je až osmý Raphaël Glucksmann (18%), socialista.

I tato čísla, kdy se žádné jméno neblíží většině, ukazují na politické rozdělení země na tři velké tábory a zároveň na velkou roztříštěnost. I přes většinový volební systém má dnes francouzský parlament jedenáct politických klubů.

Pro Evropu a pro nás Čechy je v dnešní francouzské nestabilitě jedno velké nebezpečí. V Evropě dnes drží politickou i vojenskou podporu Ukrajině a také jakous takous evropskou jednotu vůči nepředvídatelnému Trumpovi tři politici: německý kancléř, britský premiér a prezident Macron. Pokud by ten měl padnout, Putin by si mohl jen mnout ruce. Už tak je Macron na mezinárodním poli vzhledem k domácí situaci oslaben a to není z našeho pohledu dobře.

Francie krize 14.9.025.docx

Stáhnout DOCX • 24KB