Petr Janyška: Francie se propadá do politického marasmu

Zní to jako nějaké dějství absurdního divadla, ale tak vypadá dnešní francouzská realita. V neděli k večeru prezident Macron jmenoval novou vládu, ale už v pondělí ráno přijímal demisi nového premiéra. Jeho kabinet přežil jen pár hodin.

Odstoupivší premiér Sébastien Lecornu se vzdal úřadu, protože se proti němu nečekaně zvedla zeď nechuti i zevnitř Macronova tábora a protože ho na poslední chvíli podrazil předseda pravicových Republikánů, který byl přitom ministrem jeho vlády. Některá ega evidentně převážila nad racionalitou.

To, co jsme viděli, je ovšem jen dalším kolem politických turbulencí, které Francií zmítají od jara loňského roku, kdy prezident Macron rozpustil parlament a vypsal předčasné volby. Ty zcela překreslily politickou mapu Francie, jenže zvolení politici to stále nepochopili. Padesát let byli zvyklí, že volby v jejich zemi vygenerovaly díky většinovému volebnímu systému vždy jednu většinu, která hned sestaví vládu, a jednu menšinu, která přejde do opozice. Ti, kdo se takto dostali k moci, nemuseli dělat s protistranou žádné kompromisy. Co si vláda usmyslela, to jí parlament víceméně odhlasoval.

Politický pat

Loňské volby ale přinesly zcela novou realitu, totiž politický pat. Žádná strana, žádná koalice v nich nezískala většinu. Vedle tradiční levice a tradiční pravice zabodovala krajní pravice strany Le Penové, která se stala jedním ze tří velkých bloků na politické šachovnici. Žádný z těch tří ale není schopen se s ostatními domluvit, nekomunikují spolu, jen na sebe útočí. Každý se chová, jako by měl většinu a představuje si, že ostatní přijmou všechny jeho požadavky.

Ty loňské volby přinesly velkou porážku Macronovu centro-pravicovému táboru, a prezident se od té doby snaží jak to jde uhrát dosavadní směr i svoji osobní pozici.

To ale není v zájmu ani krajní pravice ani radikální levice. Oběma vyhovuje nejistota. Obě volají po předčasných volbách, v nichž doufají, že výrazně uspějí, a dokonce chtějí, aby Macron odstoupil. Skutečným cílem jejich manévrů je nová volba prezidenta, to je to, oč se tu hraje. Jak Marine Le Penová tak radikální levicový Jean-Luc Mélenchon, kteří se o prezidentství už několikrát pokoušeli, doufají, že tentokrát ho jeden z nich má na dosah ruky. Nemají proto důvod vyjít Macronovi ani jeho vládám v ničem vstříc, oběma posledním premiérům vyjádřily nedůvěru. A tomu poslednímu v řadě, Lecornuovi, to hrozilo rovněž.

Co teď přijde? Nejspíš další zmatek. Prezident Macron si dal dva dny na rozmyšlenou, pověřil odstupujícího premiéra, aby se ještě jednou pokusil sjednat nějaký možný kompromis. Potom má tři možnosti: buď jmenovat dalšího premiéra, tentokrát z umírněné socialistické levice, která se o to hlásí, ale nemá šanci na většinovou podporu, nebo vypsat předčasné volby, v nichž by ovšem jeho centristický blok i klasická pravice výrazně prohráli. Anebo odstoupit. To poslední kategoricky vylučuje, ale hlasy volající po jeho abdikaci se už ozývají nejen z řad krajních sil, ale i z jeho tábora. Někteří se už vidí na jeho místě.

Premiér Lecornu řekl při své demisi něco podstatného: „Člověk musí dát vždy přednost státu před stranou.“ Což je myšlenka, která jako by se hodila i pro náš současný kontext po volbách.