Petr Janyška: Francouzská výšivka stará tisíc let pobláznila Londýn

Během jednoho dne Britové vykoupili online sto tisíc vstupenek. Vyprodáno je tak do konce roku. Nikoli ale na Taylor Swift či jinou zpěvačku, ale na jednu výšivku. Pravda, starou téměř tisíc let. Proč je pro ně tak atraktivní? Vypráví v podobě comicsu klíčový příběh jejich dějin, bitvu u Hastingsu, o níž se ve škole učí snad každé anglické dítě.

Tehdy r. 1066 se normanský vévoda přeplavil ze severu Francie do Británie, porazil Anglosasy a stal se tak anglickým králem. Od té doby se mu říká Vilém Dobyvatel. Normansko-francouzský element tam převálcoval Anglosasy.

Vilém byl původně Viking, jeho předkové se o několik generací dřív usadili na severu Francie v dnešní Normandii jako leníci francouzského krále a po pár generacích už přijali za svůj jazyk francouzštinu. A tu po oné osudové bitvě zavedli na královském dvoře v Londýně, kde se potom používala po několik století, především jako jazyk práva a administrativy. Díky tomu má dnešní angličtina možná třetinu slov francouzského původu. I „parlament“ nebo „tenis“ jsou původně francouzská slova.

Vilém si s sebou kromě normanské šlechty přivezl i vzdělance, a ty pověřil, aby mu sepsali všechno, co dobyl: budovy, půdu, dobytek i různé poplatky. Tomu seznamu se říká Domesday Book, a je to něco, co nemělo ve světě obdoby. Kdo ho v muzeu viděl, musí uznat, že to je zázrak statistiky.

Sedmdesátimetrový comics jako politický plakát

Vraťme se ale k výšivce. Je to jakýsi comics, vyšitý na lněném plátně, dlouhý téměř sedmdesát metrů. Vypráví celou bitvu a měl samozřejmě politické zadání, odůvodnit, že Vilém měl právo na anglický trůn a že jeho sok Harold byl zrádce a křivopřísežník. Dějiny zkrátka píší vítězové. Výšivka, nesprávně nazývaná „tapisérie“, vznikla zřejmě záhy po bitvě u Hastingsu a v minulosti ji ukazovali v katedrále, napjatou mezi pilíři, a možná i na jiných místech.

Ač výšivka vypráví příběh klíčový pro Anglii, v Anglii nikdy nebyla. Kdo ji chtěl z Angličanů vidět, musel si zajet do severofrancouzského městečka Bayeux, kde ji dnes mají v muzeu. Jeho budova je snad světové unikum, byla postavena jen pro tu výšivku, kopíruje její dlouhý tvar. Několikrát jsem si tam zajel a vždycky jsem žasl, jak nad tou sofistikovanou metodou politické propagace, tak nad jemností a křehkostí samotné výšivky. V Evropě nic podobného neexistuje.

Britové si ji chtěli několikrát půjčit, ale Francouzi vždy odmítli. Až teď poprvé v dějinách, kdy vycestovala na rok do Londýna do Britského muzea. Rozhodl o tom přímo prezident Macron a sledoval tím samozřejmě politické cíle. Francouzi a Angličané byli po staletí rivaly, často spolu dokonce přímo válčili. Zapůjčením tohoto svědka společné historie chtěl Macron vyslat signál o dnešní blízkosti obou zemí, určený jak dovnitř tak do celého světa. Ač Británie není po Brexitu součástí Evropské unie, v kontextu ruské války proti Ukrajině jsou s Francií výraznými spojenci, kteří spolu pracují na desítkách projektů. I proto výstavu zahájili společně britský král a francouzský prezident.

A nesmírný zájem ze strany britské veřejnosti, to, že se tam o výšivce psalo snad víc než o novém premiérovi, ukazuje, že Macron se strefil do černého. Francouzi mají vůbec cit pro to, jak spojit vývoz své kultury a politického vlivu. Něco, co česká politika dosud neumí.

Praha nic nepůjčovala

Zřejmě jedinou obří prezentací české kultury v zahraničí byla půlroční Česká kulturní sezóna ve Francii v r. 2002, od té doby nic podobného, kromě několika velkých samostatných výstav. Tenkrát to bylo hodně díky Václavu Havlovi a taky ministru kultury Pavlu Dostálovi.

Nelze ale nevzpomenout ředitele Národní galerie Milana Knížáka, který tenkrát na poslední chvíli odmítl na ni půjčit několik Picassů, které má ta instituce ve svých sbírkách. A kdy o několik let později odmítl půjčit, také do Paříže, na přelomovou výstavu věnovanou abstrakci Kupkův olej Amorfa, považovaný za zakladatelské dílo abstrakce. Francouzi mu chtěli dát exkluzivní místo jako nejdůležitějšímu plátnu, měl figurovat na hlavním plakátu. Ale nefiguroval. Důvod? „Kdo ho chce vidět, ať přijede do Prahy.“ Úzkoprsý nacionalismus, provinční sebestřednost.

Jenže když nic nepůjčíme, nikdo nepůjčí nic nám. Mimo jiné i proto se Praze po léta vyhýbají všechny velké mezinárodní výstavy putující Evropou a Češi za nimi jezdí do Vídně. Národní galerie teprve v minulých letech trochu otočila a ve Francii se začínají objevovat, mj. díky osvícené kurátorce, výstavy českých malířů.

Foto autor